„Kdybych chtěla, aby mě měli všichni rádi, budu péct pizzy a ne psát o feminismu a dělat na odborech,“ touto mantrou se obrňuje Šárka Homfray, právnička, feministka a autorka knihy Proč jsme tak naštvané?. Absolventka Právnické fakulty UK a studentka oboru genderová studia na Fakultě humanitních studií UK upozorňuje nejen na genderové a další nerovnosti ve společnosti, ale také na to, jak v poslední době narůstá online agrese.
Byla tak naštvaná, že ji to přimělo napsat knihu, přesněji řečeno soubor dvaceti čtyř esejů. Vyšla přitom ze zkušeností vlastních i svého okolí, inspirovala se tématy, kterými se zabývala jako právnička i jako akademička. Její kniha Proč jsme tak naštvané?, kterou loni vydalo nakladatelství wo-men, se věnuje znevýhodnění lidí ve společnosti, ať už z důvodu genderu nebo věku, či toho, kolik váží nebo jak vypadají. Popisuje i těžkosti rodičů, kterými musejí projít v málo chápající a nepodpůrné společnosti, všímá si i přehnané adorace práce. Knihu doplnila kolážemi fotografka Michaela Karásek Čejková, za což byla nominována na cenu Czech Grand Design 2022.
Jste pořád tak naštvaná, jako když jste psala svou knihu?
V závěru knížky zmiňuji, že moje baterky jedou na vztek, a to platí pořád. Je to ale konstruktivní naštvání, které vás motivuje měnit věci, s nimiž se nechcete smířit. Někdy je to frustrující. Zároveň mám ale pocit, že se některá témata od té doby, kdy jsem knihu vydala, posunula dál.
Která?
O některých tématech se víc mluví a jejich společenská akceptovatelnost je nižší. Kromě velké debaty, která se vede ohledně genderově podmíněného násilí na vysokých školách, bych z témat, která zmiňuji v knížce, vypíchla fat-shaming a body-shaming a komentování vzhledu veřejně činných žen. Lidé už jsou víc obeznámení s tím, že to není vhodné a že to je zastrašující technika, manipulace, která se děje ženám výrazně častěji než mužům. Aby to ale neznělo moc pozitivně, celkově vnímám, že ty věci, o nichž v knížce píšu, pořád existují a že je s tím potřeba něco udělat.
S tím, jak se proměňuje společnost, přibylo něco, co vás konstruktivně štve?
Velkou debatu si zaslouží otázka algoritmicky reprodukovaných stereotypů, která souvisí s rychlým rozvojem umělé inteligence. Není pravda, že umělá inteligence je neutrální. Sama o sobě neutrální je, ale učí se z toho existujícího. Nemůžeme se tvářit, že se prostřednictvím umělé inteligence nebudou stereotypy reprodukovat. Tímto se budeme muset zabývat víc.
Online prostředí si celkově zaslouží více pozornosti než dosud. Během pandemie, kdy jsme se masivně přesunuli do online prostoru, vzrostla i míra online agresivity, stává se běžnou součástí online diskurzu.
V této souvislosti musím zmínit aktuálně diskutované téma (nejen) online nenávistných útoků ve vztahu k českým novinářkám. Tento fenomén například Reportéři bez hranic zmiňují jako jeden z problematických jevů v Česku ve svém letošním žebříčku svobody tisku. Ignorování těchto útoků vede k ovlivnění celé mediální a potažmo veřejné scény, je to celospolečenský problém s mnoha dopady. I proto jsem se přidala k zakládajícím členkám spolku Ženy v médiích a na tento a další problémy upozorňujeme.
Focení Šárky Homfray probíhalo na Fakultě humanitních studií UK po celodenní akci FHSafe věnované problematice sexualizovaného a genderově podmíněného násilí.
Teď budu parafrázovat otázku z rozhovoru, který jste vedla s Danuší Nerudovou v době, kdy kandidovala na prezidentku republiky. Ptala jste se jí, jak se učila svojí odvaze rozbíjet stereotypy a mluvit o nepopulárních věcech. Mě by zajímalo, jak se tomu učíte vy?
Bojuji s tím pořád, i když jsem se za tu dobu už trochu obrnila. Osvojila jsem si takovou svou mantru, kdy si říkám, že kdybych chtěla, aby mě měli všichni rádi, dělala bych pizzu a ne feminismus a odbory. Nenazývala bych to u sebe odvahou, jak mi někdy někdo říká. Mně připadají odvážní lidé, kteří jdou bojovat na frontu, já tady čelím maximálně tomu, že na mě bude někdo zlý nebo mi řekne něco škaredého. Tím se ale nechci povyšovat nad lidi, kteří jsou vůči tomuto citlivější a samozřejmě je to nepříjemné a mohla bych si život zařídit jednodušeji. Spíš to vnímám jako svou povinnost. Jsem asi trochu odolnější a držím se hesla, že kdo může, tak musí. Důležité je také říct, že v tom nejsem sama, vždycky se najde někdo, kdo mě podpoří nebo posílí.
Kdo by si vaši knihu měl přečíst? Ona totiž trochu klame tělem, na první dobrou se zdá, že to je knížka o ženách pro ženy, ale ona se zdaleka netýká jenom znevýhodnění ve společnosti kvůli genderu, ale třeba i kvůli věku, věnuje se znevýhodnění rodičů, přehnané adoraci práce apod.
Knížka primárně míří na ženy, ale určitě není jenom pro ně. Musíme si uvědomit, že neexistuje něco jako „ženská otázka“. Témata, která rámujeme jako ženská nebo feministická, se dotýkají minimálně poloviny společnosti, tím pádem společnosti celé. I na individuální úrovni se netýkají jenom té jediné ženy, ale celé její rodiny, partnera, rodičů, dětí... Témata spojená s péčí, dětmi, uplatněním na pracovním trhu jednoznačně ovlivňují celý ten úzký svazek, témata žen v politice nebo ve vědě ovlivňují celou společnost. To, že tady máme genderově tak stereotypní, nebojím se říct patriarchální, nastavení, není nevýhodné jen pro ženy, v mnoha ohledech to znevýhodňuje i muže. V knížce mockrát vysvětluji, jak. To je také o jeden důvod navíc, proč se tím zabývat a nenechat to v uvozovkách jen holkám, ať si to vyřeší samy.
Loni se stala rektorkou UK profesorka Milena Králíčková. Jakou roli v celé naší společnosti hraje to, když se do tak velké a ve společnosti významné instituce, jakou je Univerzita Karlova, dostala poprvé za více než 650 let její existence žena?
Důsledků, které to může mít, je celá řada. Průzkumy o ženách v politice ukazují, že ženy mají jinou žitou zkušenost než muži, jinak řečeno některé věci se v životě pravděpodobně stávají spíše ženám než mužům, takže je nebudou zpochybňovat. Teď mám na mysli například genderově podmíněné násilí nebo otázky spojené se sexismem ve výuce. I když to nemusí být hlavní téma, kterému by se chtěla konkrétně profesorka Králíčková věnovat, mohla by být jako žena citlivější k poptávce ze zdola, aby se takovým tématům více naslouchalo a řešila se. V souvislosti s českým akademickým prostředím to spolu s odměňováním vidím jako aktuálně nejdůležitější téma celkově.
Její zvolení může být další střípek do mozaiky, která ukazuje, že ženy mohou zastávat takto vysoké funkce. Musím říct, že dnes se už tak často nesetkávám v debatách s názorem, že ženy ve vysoké politice nebo na takových vysokých postech nemají co dělat. Bylo by fajn, kdyby to posloužilo k větší debatě, jaké jiné překážky mají ženy v akademické sféře nebo proč v jiných veřejně-politických oblastech máme žen pořád ještě málo.
Jedním z prvních témat, jimž se rektorka UK profesorka Králíčková věnovala, bylo zřízení pozice celouniverzitní ombudsosoby, jíž se stala letos v lednu Kateřina Šámalová. Je vhodnější zavádět celouniverzitní, nebo fakultní pozice ombudsosoby či je nejlepší mít obě?
To je dobrá otázka, na kterou zatím nikdo nenašel jednoznačnou odpověď. Zrovna v případě UK, která je obrovská, to nepochybně není práce pro jednoho člověka.
Kancelář ombudsosoby by mělo být kontaktní místo, které není spojené s vedením školy. Musí to zastávat lidé, kteří rozumí problematice a jsou ochotní se dále vzdělávat. Musí mít důvěru nejenom studentů, ale i akademických a neakademických pracovníků. Nesmíme zapomínat na to, že například genderově podmíněné násilí v akademickém prostředí nemusí vždy směřovat jen od vyučujících mužů ke studentkám ženám. Může tam být mezi zaměstnanci navzájem nebo od studujících směrem k zaměstnancům. Může mít i jiné projevy, nejenom čistě genderové. Může být spojené s ageismem nebo rasismem. Zájem na tom, aby se na akademické půdě vytvářelo bezpečné prostředí, by měli mít všichni.
Potřebujete se obrátit na ombudsmanku UK? Stačí napsat na Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., případně využijte anonymní formulář. |
Jak nejlépe vytvářet bezpečné prostředí na vysokých školách?
Z mých zkušeností a z práce, která se týká šikany na pracovišti, vychází jako důležitý důraz na prevenci. Musejí fungovat důvěryhodné komunikační kanály. Musí být vytvářena kultura, z níž musí být jasné, že to do akademického prostředí, na které můžeme klást vyšší nároky, prostě nepatří.
Mgr. Šárka Homfray |
Vystudovala Právnickou fakultu UK, v současné době dokončuje magisterská genderová studia na Fakultě humanitních studiích UK. Věnuje se pracovnímu právu, zabývá se nerovným zacházením a diskriminací, genderovými aspekty práva a světa práce. Je místopředsedkyní Odborového svazu státních orgánů a organizací. Je spoluautorkou publikací Praktický průvodce státní službou a Nástroje slaďování osobního a pracovního života z pohledu zaměstnance i zaměstnavatele a autorkou příručky Právní aspekty problematiky genderově podmíněného násilí na vysokých školách. Loni vydala soubor esejů Proč jsme tak naštvané?. |