Už se cítím víc doma v Praze než v Koreji, říká doktorand

Zhruba čtvrtina obyvatel Jižní Korey se dnes hlásí ke křesťanství. Předstihlo tak dokonce i tradiční buddhismus, který má ve východní Asii jinak silné postavení. Jižní Korea navíc patří mezi světové velmoci ve vysílání křesťanských misionářů. Tak se do České republiky dostal také Kwanghyun Ryu, farář Presbyterní církve Korey. V pražském kostele U Jákobova žebříku, kde farní sbor Českobratrské církve evangelické udělal místo i pro své korejské bratry a sestry, duchovně vede místní korejskou komunitu.

Každou první neděli v měsíci spolu s farářem Ondřejem Kolářem pořádají společné česko-korejské bohoslužby. Tito dva se však nepotkávají jen ve sboru, ale také na Evangelické teologické fakultě UK, kde Ondřej Kolář přednáší a Kwanghyun Ryu pracuje na své dizertaci.

Ondřej Kolář a Kwanghyun Ryu během mezinárodní bohoslužby (zleva).

Vidět i slyšet je z velké dálky. Dvacet šest metrů vysoká zvonice kobyliského kostela U Jákobova žebříku je vybavena dvěma zvony, na kterých je hebrejsky, latinsky, řecky a také česky a korejsky napsáno slovo „anděl“. Sama zvonice, vztyčená při rekonstrukci stavby na začátku nového tisíciletí, připomíná žebřík a odkazuje k názvu samotného kostela, potažmo ke starozákonnímu příběhu, po němž dostal svatostánek své jméno. Ten vypráví o snu, který se zdál Jákobovi, druhému synovi Izáka, a v němž viděl, jak po žebříku spojujícího zemi s nebem sestupují a zase stoupají andělé, popisuje Ondřej Kolář, který je už přes deset let farářem v kobyliském sboru a vedle toho přednáší na ETF UK o eschatologii a antropologii.

Se svým korejským kolegou připravují společné mezinárodní bohoslužby, které se U Jákobova žebříku konají každou první neděli v měsíci a které vedou zároveň v češtině a v korejštině. Korejská komunita využívá zázemí a vstřícnost kobyliského společenství už od devadesátých let. Právě toto v mnoha směrech světově ojedinělé spojení vedlo k teologickému výzkumu, který na ETF UK vede Kwanghyun Ryu. V rozhovoru pro magazín UK Forum vysvětluje třeba i to, proč má právě křesťanství v Jižní Koreji tak silné postavení, i když, jak ukazují průběžné průzkumy, v poslední době ubývá těch, kteří se k němu otevřeně hlásí.

Proč jste si vybral právě Českou republiku pro svou misii?

Když jsem před dvanácti lety v Jižní Koreji absolvoval Presbytarian University and Theological Seminary, přemýšlel jsem, co dál. Právě v té době mi nabídl můj seniorní pastor Jong-sil Lee, který tady v té době působil, abych přijel za ním do České republiky. Rozhodl jsem se, že budu následovat hlas Boží a jeho nabídku vyslyším.

Začal jsem se zajímat o misionářskou práci spojenou s českými křesťany a také studovat misiologii na International Baptist Theological Seminary (IBTS), který v té době sídlil v Praze (později se přesunul do Amsterdamu). Zároveň jsem pomáhal svému seniornímu pastorovi. Když jsem studia absolvoval, navrhl mi, abych zde nastoupil na jeho místo, a tak jsem byl v roce 2014 ustanoven pastorem zde v Kobylisích.

Proč jste se pak rozhodl nastoupit ještě na doktorské studium na ETF UK?

Po absolvování IBTS jsem už ve studiích pokračovat nechtěl, ona ani v té době nebyla v České republice žádná další možnost, kde se studiu misiologie věnovat. Soustředil jsem se proto především na své poslání zde ve sboru. Všechno se změnilo s tím, když můj supervizor z IBTS docent Timothy Noble začal přednášet na ETF UK. Přiměl mě k tomu, abych se přihlásil na doktorské studium.

Sám jsem cítil potřebu se v oblasti misiologie dál a hlouběji vzdělávat. Chtěl jsem teologicky reflektovat to, co se zformovalo tady v této kongregaci, kde přes dvacet let bok po boku fungují čeští a korejští křesťané a dělají společně mnoho věcí (U Jákobova žebříku se scházejí také věřící z jiných zemí – Japonska, Maďarska nebo různých států Afriky. Pravidelně se tam schází také společenství LGBTQ věřících Logos, pozn. red). Rád bych vedl tuto misii dobrým směrem, proto se také musím stále vzdělávat.

Jak se liší studium a přístup k němu na univerzitách v Jižní Koreji a v České republice? Vidíte nějaké rozdíly?

Rozdíly tu jsou. Když jsem byl v Koreji, absolvoval jsem magisterské studium, které mě připravovalo na to stát se pastorem. Studium v Koreji je velmi náročné, musíte nasbírat mnoho kreditů a absolvovat velké množství seminářů a hlavně přednášek, chyběl mi tam osobnější přístup. Z Evropy mám zkušenost s tím, že se dává přednost spíše osobním setkáním se supervizory a vyučujícími, to mi vyhovuje výrazně víc. Umožňuje mi to navíc lépe si zorganizovat čas a věnovat se své práci i studiu zároveň.

Čemu konkrétně se věnujete ve své dizertaci?

Téma mojí dizertace je interkulturní misie v interkulturní církvi v dnešním kontextu. Je totiž rozdíl mezi multietnickou a interkulturní kongregací. Multietnicita znamená to, že vedle sebe působí několik různých skupin, aniž by se vzájemně výrazněji ovlivňovaly, interkulturnost naproti tomu označuje to, že tyto rozdílné skupiny – různé světy – spolu nějakým způsobem spolupracují a vzájemně na sebe působí.

Když jsem studoval na IBTS, měl jsem jednoho britského vyučujícího a toho prostředí, v jakém působím, velmi zaujalo. Na jeho popud jsem napsal článek, který reflektoval mezinárodní bohoslužby v naší kongregaci, jež se tu konají každou první neděli v měsíci. Tehdy jsem přemýšlel nad tím, jak mám tyto bohoslužby vlastně pojmenovat a on mě navedl na označení „interkulturní bohoslužba". Ten termín totiž zdůrazňuje vzájemnost, a o tu se v křesťanské misii zajímám především. Reflektuji nejenom to, co tady aktuálně děláme, ale zaměřit se chci také na to, jaké interkulturní aktivity v misii bychom měli dělat do budoucna.

Kdy a proč začala vaše církev spolupracovat s místním sborem Českobratrské církve evangelické?

První mezinárodní bohoslužby naší církve a místního sboru proběhly už na podzim roku 1999. Vedl je můj předchůdce Jong-sil Lee a pastor místní kongregace Jiří Štorek. Po první bohoslužbě pak v lednu následujícího roku představitelé místního sboru nabídli svoje prostory korejským křesťanům, aby se zde mohli scházet pravidelně.

Naše kongregace tady je velmi výjimečná. V Německu, ve Velké Británii, ve Francii nebo v USA je mnoho mezinárodních církevních společenství, ale to naše zde je v mnoha ohledech odlišné, protože nepoužíváme jeden společný jazyk. V Británii nebo v USA je to pochopitelně angličtina, tou se tam všichni snaží mluvit, protože se ji chtějí dobře naučit. Ale my tady nemluvíme společně česky, protože řada našich členů česky neumí a nemluví dokonce ani anglicky. Musíme proto neustále všechno překládat, což není vždy úplně jednoduché. Přináší to mnoho výzev a nových poznání. Rozhodli jsme se ale tuto společnou cestu podstoupit vstříc jednotě vůči rozmanitosti, spojuje nás jeden cíl napříč jazykovými a kulturními rozdílnostmi, víra v Ježíše Krista.

S jakými obtížemi se tedy potýkáte?

Někteří čeští a korejští bratři a sestry se dříve nechtěli našich společných mezinárodních bohoslužeb účastnit. V poslední době se to ale zlepšuje. Už si na to zvykli a začali to brát jako normální. V systému pastorace a také v církevním právu jsou mezi našimi církvemi rozdíly, což může někdy vést k nedorozumění. Abychom se jim vyhnuli, sestavili jsme takový seznam možných problematických situací.

Jak se připravujete s Ondřejem Kolářem na nedělní společné bohoslužby?

Vychází to z naší liturgie. Někdy káže Ondřej Kolář, někdy já. Připravená kázání pak před bohoslužbou jeden náš člen, který umí dobře oba jazyky, přeloží a připraví na neděli. Poté, co Ondřej Kolář kázání prosloví v češtině, řeknu ho ještě jednou v korejštině. Při večeři Páně se pak střídáme, s tím není žádný problém.

Proč má protestanská církev v Koreji tak silné postavení?

V porovnání s českou církví má ta korejská velmi krátkou historii, katolická asi dvousetletou, protestanská jen stoletou. Katolická církev se do Koreji dostala z Číny, v té době ale byli křesťané v Koreji pronásledováni, což šíření víry bránilo. Když potom o sto let později přišli do Koreje američtí protestanští misionáři, politická situace v zemi už byla docela odlišná, křesťanství nebylo nechtěné a vláda je dokonce podporovala. Velkou roli v šíření protestantismu pak hrála japonská okupace Koreje. Protestanští misionáři podporovali Korejce v jejich boji proti Japonsku, a to šíření víry velmi pomohlo. Americká misie zásadně ovlivnila korejskou společnost v mnoha směrech. Presbyterní církev je dnes v Koreji také nejsilnější.

Hraje křesťanství nějakou roli při hledání řešení konfliktu mezi Jižní a Severní Koreou?

V Jižní Koreji existuje napětí mezi konzervativním a progresivním křesťanstvím. Konzervativní skupiny se snaží zapojovat do humanitární pomoci, nemají ale zájem o vyjednávání o sjednocení Korey, se severokorejskou vládou odmítají komunikovat. Naproti tomu progresivní skupiny se snaží o vedení dialogu a v ideálním případě dosažení sjednocení poloostrova. Tyto skupiny podporuje Světová rada církví (World Council of Churches – WCC). Konzervativní skupiny, které jsou v Koreji silnější, ale odmítají vyjednávat s WCC v zádech.

Proč?

Existuje mnoho důvodů. Jedním z nich je to, že součástí WCC je mnoho církví, včetně ruské a čínské. Konzervativní korejské církve z toho důvodu WCC nedůvěřují.

Chcete po absolvování studia zůstat dále v České republice?

Zatím přesně nevím, budu následovat vůli Boží. Pokud úspěšně dokončím svoje doktorské studium, chtěl bych s členy naší církve sdílet to, co jsem se během studia naučil, aby se naše společenství dále rozvíjelo. Rád bych také navrhl nové vize a plány našeho sboru a dál pracoval na naší interkulturní misii. Věřím v to, že se náš sbor může stát komunitou, v níž nebudou žádné bariéry mezi členy, církví a vnějším světem. Byl bych rád, aby v ní našel útočiště každý, kdo hledá svou cestu k víře.

Jižní Korea vám neschází?

Samozřejmě, že se mi stýská. Před pár měsíci jsem Koreu navštívil, pozvala nás jedna ze spřátelených církví. Díky tomu jsme s mou ženou mohli opět navštívit naše rodiny a přátele. Po návratu jsem ale zjistil, že se lépe cítím v Praze. Našel jsem tu nový domov.