Výtvarnice, učitelka, redaktorka, máma dvou kluků, to je jen malý výčet rolí, které neslyšící Ivana Hay Tetauerová zastává. Každý den má tato doktorandka z PedF UK rozplánovaný takřka po minutách. Termín setkání jsme hledaly půl roku, nakonec přiběhla do redakce časopisu UNIE, který vydává Česká unie neslyšících, aby mi všechno o sobě řekla osobně. Bez tlumočníka.
A takhle to má Iva Hay celý život. Zdravotní hendikep pro ni nikdy nebyl překážkou k tomu, aby dělala, co ji baví. Každá zkušenost, třebas nebyla z dnešního pohledu ideální, jí ukázala další směr, kam se vydat, co nového by bylo možné, a hned také zjišťovala, jak toho dosáhnout. Narodila se slyšícím rodičům, kteří s ní nekomunikovali znakovým jazykem, protože se tehdy myslelo, že to brzdí rozvoj řeči. Přestěhovali se z Plzně do Prahy, aby mohla navštěvovat základní školu a posléze gymnázium pro sluchově postižené, kde výuka probíhá mluvenou formou jazyka, takzvanou orální metodou.
Český znakový jazyk se Iva naučila až mnohem později. Díky tomu se ale dnes dovede pohybovat v obou prostředích a v běžném hovoru z očí do očí, pokud protistrana pomalu a čitelně artikuluje. Tlumočníka využívá až při komunikaci více lidí, například na přednáškách, nebo poradách. Naučila se odezírat a jako malá chodila pravidelně na logopedii, ale úplně nejvíc jí pomohla ke správné češtině četba knih. „Díky tomu jsem třeba viděla, že se neříká s babička, ale s babičkou. Znakový jazyk má jinou gramatiku než čeština. Je to jazyk svébytný a od mluvených jazyků se liší tím, že je vizuálně-motorický. Pokud si správné tvary v českém jazyce nezafixujete sami četbou, nezbývá vám než se přesné zákonitosti mluveného jazyka naučit nazpaměť,“ vysvětluje, jak je možné dokázat se ho naučit a používat, přestože ho neslyší, a nemůže se jej tudíž naučit nápodobou jako většinová, slyšící populace.
Inspirována Wolverhamptonem
Knihy ji také přivedly k ilustrování. Rodiče jí jako malé čítávali před spaním, jenže ji neustálé odezírání tak vyčerpávalo, že se v čerstvých pěti letech rozhodla sama číst, aby neusnula a dobrala se konce příběhu. „Vždy jsem také srovnávala obsah knížky s ilustracemi v ní. A pak to začalo – ke knížkám a příběhům, které jsem četla, jsem si malovala obrázky, jako kdybych byla ilustrátorkou právě já,“ vzpomíná Iva Hay. Od druhé třídy chodila do výtvarného kroužku a jezdila na letní výtvarné tábory pro sluchově postižené děti, které vedla neslyšící výtvarnice Věra Macháčková. Tato dáma jí byla vzorem i co se týče identity neslyšícího – ve smyslu, když se chce, všechno jde. A pro Ivu tehdy bylo tím vším výtvarné umění. Později také převzala vedení těchto táborů.
Při studiu na gymnáziu v Ječné navštěvovala večerní kurz figurální kresby na UMPRUM. Následně absolvovala dvojobor speciální pedagogika a výtvarná výchova na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. V rámci programu Erasmus studovala britský znakový jazyk, angličtinu, časopiseckou a novinovou ilustraci a ilustraci pro děti na univerzitě v anglickém Wolverhamptonu, kde na vlastní kůži zjistila, jak vypadá dobře promyšlená a správně nastavená komunikační podpora pro sluchově postižené studenty ve formě tlumočení a přepisu. Pobyt ve Velké Británii předznamenal i její osobní život. Seznámila se tam se svým, dnes už bývalým mužem a narodili se jim dva synové. Ti dnes navštěvují česko-anglickou základní školu v Praze a díky neslyšícím rodičům ovládají také britský znakový jazyk a český znakový jazyk.
Cesty, jak neslyšícím pomoci
Své zahraniční zkušenosti využila Iva Hay například při organizování výměnných a studijních pobytů pro neslyšící mládež a také středoškoláky ze školy pro sluchově postižené v Radlicích, kde učí angličtinu. „Přála bych si, aby jednou měly české neslyšící děti takový výběr středoškolských oborů, jak je to běžné ve Velké Británii,“ neustále hledá možnosti, jak lidi se sluchovým postižením co nejvíce podpořit.
Vystudovala také obor čeština v komunikaci neslyšících na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a nyní v rámci doktorského studia na katedře výtvarné výchovy PedF UK zkoumá možnosti výtvarného vzdělávání neslyšících dětí. Jejím cílem je najít způsoby, jak jim zpřístupnit kulturní instituce (galerie či muzea), aby se zde mohly bez překážek integrovat, účastnit se edukačních programů nebo uměleckých dílen a kombinovat je s výukou výtvarné výchovy na své škole, jejíž součástí by měly být také informace o umění a kultuře Neslyšících.
Splněné knižní sny
Vedle výuky na základní škole pro sluchově postižené v pražských Radlicích, vyučuje také dospělé neslyšící angličtinu a vede výtvarné dílny v České unii neslyšících, kde také pracuje jako zástupkyně šéfredaktora časopisu UNIE. S kolegyní Lucií Sedláčkovou Půlpánovou založila skupinu pro neslyšící umělce Czech Deaf Art 3+1, v níž organizují různé workshopy pro neslyšící v České republice, přednášky o dějinách umění, fotokurzy a soutěže. Nedávno k tomu přidaly i rozhovory s neslyšícími umělci pod názvem Czech Deaf Art Café.
Jako malá chtěla Iva nejen kreslit, ale taky psát. I to se jí splnilo. Kromě redakční práce ilustrovala několik knižních projektů pro neslyšící a nedávno vydala knihu – sborník fotografické, literární a výtvarné tvorby neslyšících autorů s názvem Praha očima Neslyšících. „Je to takové moje třetí dítě. Brzy mu bude rok,“ usmívá se Ivana Hay Tetauerová s tím, že všechny její různorodé projekty mají jeden společný cíl. Propojovat život a aktivity neslyšících lidí v Česku s většinovou společností tak, aby ze spolupráce těžily obě strany.
| Mgr. Ivana Hay Tetauerová |
| Učitelka angličtiny na škole pro sluchově postižené v Praze-Radlicích. Svůj výtvarný talent rozvíjí od dětství. Vystudovala Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity, dvouobor výtvarná výchova a speciální pedagogika. Na studijním pobytu na univerzitě ve Wolverhamptonu se věnovala ilustraci. V současnosti se věnuje doktorskému studiu na PedF UK, pracuje v časopise UNIE, který vydává Česká unie neslyšících a vede zde i výtvarné dílny pro dospělé a kurzy angličtiny. Věnuje se také malbě. |
