Lucie Bílková: Korzo Národní nabízí i prostor pro reflexi

Mají v naší společnosti svobodnou volbu skutečně všichni? Nad tím se zamýšlí spolek Díky, že můžem v čele se svou předsedkyní Lucií Bílkovou. Toto téma bude rezonovat také letošním ročníkem Korza Národní, který pořádají v Praze 17. listopadu v souvislosti s výročími událostí let 1939 a 1989.

Podtitulem letošního Korza Národní je Svoboda volby? Proč ten otazník?

Mohlo by se zdát, že to souvisí s opatřeními proti koronavirové pandemii, to ale není ústřední motiv tématu. Myslíme si, že třicet dva let po sametové revoluci je potřeba se ptát, zda mají v naší společnosti všichni svobodu volby rovnou. Platí to i pro národnostní minority, ženy nebo lidi, kteří nemají tak dobré sociální zázemí jako jiní? Proč někteří nemůžou uzavírat manželství a jiní ano? Na všechny tyto otázky jsme celý rok hledali odpovědi a budeme v tom pokračovat i na Korzu Národní.

Vy sama se cítíte omezována někým nebo něčím ve svobodě volby?

Já osobně jsem v tak privilegované pozici, že se s tím běžně nepotýkám. Právě proto ale vnímám povinnost se zamýšlet nad tím, jestli nemůže mít tento pocit někdo jiný.

Čemu říkáte privilegovaná pozice?

Narodila jsem se ve střední Evropě jako běloška, mám dobré rodinné zázemí a spoustu přátel, dostala jsem vzdělání, můžu se účastnit společenského života a zasahovat do veřejného prostoru. Moje finanční situace mi dovoluje věnovat se tomu, co mě baví. Možná se to zdá jako samozřejmost, ale když se na to podíváte ze širšího úhlu pohledu, řadí mě to mezi asi pět procent nejvíc privilegovaných lidí na světě.

Korzo Národní se loni podobně jako další společenské akce nemohlo konat kvůli pandemii nemoci covid-19. Asi všichni jsme byli ze sociální izolace dost deprimovaní. Přineslo to oslavám přesto i něco dobrého?

Loni jsme vyzvali lidi, aby do Prahy na Národní třídu vůbec nechodili a připomněli si události 17. listopadu 1939 a 1989 bezpečně z domova. Připravili jsme řadu aktivit, kterých se mohli zúčastnit odkudkoliv. Zapojit se mohli i lidé žijící dlouhodobě v zahraničí nebo ti, kdo bydlí v tak odlehlých místech, že by do Prahy stejně nepřijeli. Pokračujeme v tom i letos, protože se to osvědčilo. Lidé si mohou poslechnout naše audiokalendárium, na dálku zapálit svíčku přes web korzonarodni.cz a položit ji k pietě na Národní třídě prostřednictvím našich dobrovolníků. Přenášet živě budeme i debaty a kulturní program.

Jak vypadá váš 17. listopad? Máte čas korzovat, nebo celý den řešíte jen organizační věci?

Během prvních tří ročníků ty dny utekly tak rychle, že jsem kromě organizace nestihla vůbec nic jiného. Pak jsem si ale uvědomila, že je třeba průběh akce zpětně vyhodnotit, a proto jsem si přestala na ten den dávat úkoly a snažila jsem se ho strávit jinak. Loni jsem stála asi deset hodin na Národní třídě u pietního místa a prosila jsem příchozí, aby měli nasazené roušky. V minulých letech jsem byla vždy na chvíli v infostánku, kde připínáme lidem trikolory a rozdáváme svíčky, aby je mohli na Národní třídě zapálit. Snažím se být co nejvíc v ulici a v kontaktu s lidmi, abych nasála atmosféru. Je to pohon pro následující ročník. Když celý rok připravujete jednodenní akci, je složitější si pak některé věci vybavit. Nechceme opakovat stejné chyby.

Máte nějakou silnou vzpomínku na Korzo Národní za těch osm let, co akci připravujete?

Jeden z mých nejmilejších a nejdojemnějších momentů je zpěv Modlitby pro Martu, který je každý rok symbolicky v sedmnáct hodin a jedenáct minut. Letos ho budou moci lidé slyšet po celé republice živě i z rádia, televize a městských rozhlasů.

K pořádání Korza Národní jste se dostala shodou okolností jako čerstvá absolventka střední školy. Letos připravujete už osmý ročník. Změnilo to váš pohled na události, které se pojí se 17. listopadem 1939 a 1989?

Když jsme v roce 2014 poprvé organizovali Korzo Národní, bylo nám devatenáct let, byli jsme krátce po absolvování střední školy, kde jsme se moderním dějinám příliš nevěnovali, protože na to nebyl čas. Měli jsme jen povrchní znalosti a k tématu spíš takový emoční vztah. To se promítlo do toho, jak jsme Korzo zorganizovali. Kvůli tomu jsme si vybrali heslo Díky, že můžem a akce měla takový pozitivní, hravý nádech. Byla o tom, jak mladí vnímají možnosti svobody, kterou mají, a jak s ní nakládají. Myslím, že náš přístup se za ty roky trošku změnil. Dospěli jsme. Do oslav jsme integrovali i trochu kritičtější pohled na události roku 1989 a hlavně na současný společenský vývoj. Nikdy jsme ale neříkali, že oslavujeme současný stav společnosti. Spíš dáváme najevo, že se o něj zajímáme, a ukazujeme, co všechno je ještě třeba změnit, aby se naplnily ideály sametové revoluce a napravily problémy, se kterými se společnost potýká v důsledku porevolučního vývoje.

Ačkoliv je vám teprve šestadvacet let, hledáte už mladší nástupce, aby akce stále přinášela pohled nejmladší generace?

Jsem ve spolku služebně nejstarší. Nyní se už věnuji především našemu dalšímu vzdělávacímu projektu Samet na školách. Letos už na Národní třídě ani nemám žádnou výkonnou funkci, celou akci pořádají mladší členové. Někteří to dělají vůbec poprvé, nejmladším z nich je devatenáct. Je důležité, aby se do pořádání oslav zapojili a aby se do podoby Korza Národní promítl zase jejich pohled na věc. Díky tomu také tato akce vypadá každý rok trochu jinak.

Za čím v rámci letošního Korza Národní stojí vaši nejmladší kolegové?

Přímo na Národní třídě bude například videoinstalace, která se zabývá aktuálním děním v Bělorusku. My jsme současné zahraniční události nikdy nereflektovali. Ukazuje se ale, že pro nejmladší generaci je to důležité.

Změnilo vaše životní směřování zapojení do spolku Díky, že můžem? Začínala jste jako pořadatelka kulturních studentských akcí, Korzo Národní ale přesahuje rozměr jen „běžné společenské události“.

Určitě, dokonce si myslím, že spoustě lidí v mém okolí se to stalo. Do veřejného prostoru začali vstupovat přes kulturní nebo vzdělávací aktivity a postupně je to dovedlo k politickým problémům a k vlastnímu vstupu do politiky. Pokud to myslí někdo vážně s angažováním se ve veřejném prostoru, nemusí se z něj stát politik, ale politického dění se dotkne.

Nasměřovalo vás to tedy také do politiky?

Nevylučuji to. Je to jedna z cest, jak ovlivnit veřejný prostor a společnost. Dovedu si představit ale i alternativní cestu, která jde mimo politiku. Úplně jasno v tom ale teď ještě nemám.