Při své práci ročně najezdí – všichni dohromady – kolem 130 tisíc kilometrů. Ovšem stíhají též servisovat univerzitní elektrokola a během pandemie zajišťovali rozvoz zdravotnického materiálu a roušek. Co se o nich ještě proslýchá, že ochotně poskytnou pomoc s každým technickým problémem kohokoliv ze zaměstnanců Karlovky. Přijměte pozvání a spolu s magazínem Forum přisedněte do vozů Univerzity Karlovy. Vašimi řidiči budou pro tentokrát pánové Jan Štamberk, Rostislav Broda a Jan Jiroušek.
Univerzitní řidiči (zleva) Jan Jiroušek, Jan Štamberk a Rostislav Broda spolu se svěřenými limuzínami Škoda Superb pod okny rektorátu UK.
Na univerzitě každý z nich působí přes deset let. Co mají společného, je předchozí zaměstnání – všichni tři minimálně dvě desetiletí sloužili u Policie ČR. Jejich působištěm byl Útvar na ochranu ústavních činitelů Ochranné služby policie ČR – tam dosáhli důstojnických hodností, pánové Broda s Jirouškem byli dokonce velícími důstojníky! „Že jsme nakonec od policie odešli, o tom rozhodla především určitá frustrace, která nastala po nástupu nového vedení na ministerstvu vnitra,“ svorně připouštějí.
„My pokuty neplatíme, protože přestupky neděláme,“ odpovídá za všechny s úsměvem Jan Jiroušek. A na otázku, zda – díky přetrvávajícím přátelstvím s bývalými kolegy – to „u policajtů“ nemají přece jen jednodušší, připouštějí, že určité výhody mají: díky zkušenostem dobře vědí, co si dnes před policistou mohou či nemohou dovolit, a naopak co si policista může a nesmí dovolit vůči nim. „Snažíme se zkrátka dopravákům situaci především neztěžovat,“ shodují se naši řidiči.
Na UK bez tvrdého chleba
„Pokud vezete člověka, který vás absolutně ignoruje a chová se arogantně a má o sobě malinko přehnané smýšlení, pak má řidič hodně tvrdý chleba,“ reaguje Jan Jiroušek na dotaz, je-li pravda, co ve své písni tvrdil Ladislav Vodička, „český Johny Cash“ (píseň Řidič, ten tvrdej chleba má vydal Supraphon v roce 1973 – pozn. red.). A jedním dechem dodává: „My na Univerzitě Karlově jezdíme samozřejmě na tu pohodu. Vždyť celá parta prorektorů – ať už to bylo za vedení profesorů Václava Hampla a Tomáše Zimy či teď paní profesorky Milenky Králíčkové – byla vždycky super. Tihle lidé to mají v hlavě srovnané, nemají potřebu jakkoliv se povyšovat, jsou nad věcí. Zdaleka totéž se ovšem nedá říct o některých mladých magistrech a bakalářích...“ Což s úsměvem potvrzují i Jan Štamberk spolu s Rostislavem Brodou: „Když si k vám sedne někdo, kdo ve vás vidí v prvé řadě člověka, pak se jezdí na pohodu.“
Rektorka jako bezvadný, pracovitý cestující
Dopravní středisko organizačně spadá pod Správu budov a zařízení rektorátu. Přidělení vozů a zodpovědnosti za přepravu jednotlivých univerzitních představitelů mají naši řidiči trvale rozděleno. Vychází ze zavedené hierarchie. Proto má paní rektorka, v žebříčku vrcholný manager, k dispozici „své“ auto s řidičem – s Rostislavem Brodou. Po většinu pracovních dnů je v pohotovosti a připraven vyjet nejen podle předem naplánovaného programu paní rektorky, nezaskočí jej ani případné nečekané výjezdy, které z rektorské funkce mohou během dne vyplynout. Ostatní členové kolegia a vedení univerzity mají pro své služební cesty k dispozici ostatní dvě vozidla s řidičem. Teprve poté mohou i ostatní odbory požádat o využití služeb dopravního střediska. Lze tedy říct, že při plánovaní cest takzvaně vyšší bere.
Toužíte snad po nějakém zákulisním „špíčku“? Při vší snaze o jeho získání jsme, bohužel, nepochodili: „Jako spolujezdec je paní rektorka skvělá; na nic si nestěžuje a nic nadstandartního nevyžaduje, povětšinu cesty pracuje,“ zní z úst Rostislava Brody jasná odpověď.
Každý mívá své oblíbené místo
Co se usazení v autě týče, dozvídáme se, že každý z cestujících má ve voze to „svoje“ oblíbené místo, přičemž osm z deseti preferuje sezení vpravo vzadu. A atmosféra mezi řidičem a podsádkou v rámci společně stráveného času? Podle Brody, Jirouška i Štamberka vychází – jako v běžném životě – ze vzájemných sympatií: „S někým třeba celou cestu mlčíte. Mnohem častěji si s vámi prorektorky, prorektoři či členové a členky kolegia chtějí alespoň chvilku povídat. O obyčejných lidských věcech a starostech. A pak se pohrouží do své práce: píšou, vyřizují služební hovory, dokonce se online účastní konferencí,“ přibližuje Jan Jiroušek. A s úsměvem přiznává: „Jsou to někdy velice zajímavé informace a nové vědomosti, které člověk při řízení nabere! Někdy se rozpoutá i diskuze – o historii, stavitelství, vojenství, školství, pedagogice nebo managementu. Pravda, v lékařských výrazech v latině se nechytám.“
„Čeknete-li“, byť jen letmým zrakem univerzitní vozový park, pak auta září čistotou (zevnitř i z vnějšku). Tudíž pochopíte, že konzumace jídla během jízdy je pro řidiče pravděpodobně nejcitlivějším tématem. „Když vám třeba štrůdl spadne na koženou sedačku, dostat ho z ní je vskutku radost,“ dávají řidiči k dobru jednu z nevalných zkušeností. Hrozbou jsou i další „drobky“ různého původu. O mastných rukách potajmu otíraných o sedačku nemluvě!
Už víme, že auta jezdící pod značkou UK mají široko daleko pověst nejopečovávanějších. Jsou údajně kolikrát dávána řidičům z jiných vysokých škol a univerzit za vzor. Jak by ne – denně procházejí kompletní očistou. A už jsme zase u „té“ posádky – délka čištění interiéru je totiž přímo úměrná jejímu chování. Může trvat pár minut i hodiny: „Proto na úvod každého poprosíme, pokud je to jen trochu možné, aby v autě vůbec nejedl,“ trvají řidiči na jednom z pravidel.
„Viděl jsem, ještě co by policista, několik dopravních nehod způsobených zapadlým rohlíkem v krku po náhlém zabrzdění. Nebo mít na zádech vylité horké kafé!? Fakt mnohem raději během cesty pauzu – nevadí mi zastavit a počkat, když má posádka hlad,“ přibližuje svou praxi Jan Jiroušek. Univerzitní škodovka prostě musí být vizitkou školy! „Profesoři, doktoři a docenti reprezentují UK vědomostmi, my spoluvytváříme zevnějšek,“ říkají s hrdostí mužové od volantů. A dodávají: „Nikdy dopředu nevíme, jestli prorektora či prorektorku na cestě nedoprovodí nějaký host, kolega z jiné vysoké školy. Skvělá vizitka UK nesmí být zpochybněna.“
Rychlost a bezohlednost na českých silnicích
S otázkou směřující na celkovou úroveň a kvalitu současných řidičů, s nimiž se člověk – tedy i naši univerzitní šoféři – na silnicích denně potkává, jsme si malinko naběhli. Proč? Jako bývalí policisté znají situaci z obou stran. „Mezi řidiči jsou pořád jak ti špatní, tak ti dobří,“ zamýšlí se Jan Jiroušek. „Rozdíl je jen v tom, že dnes se mladý, nezkušený kluk dostane za relativně nízký peníz ke strašně rychlému autu. Zatímco dříve maximálně k žigulíku či stodvacítce a byl rád, že tu a tam ručička rychlometru vyšplhala na sto třicet a vlastně vůbec neslyšel blonďatou dívenku sedící vedle něj,“ dodává pobaveně.
„Ti, co neumějí řídit, a měli by se to naučit v pomalých autech – bohužel – rovnou sednou za volant těch silných,“ shodují se všichni tři; dnes si zkrátka každý může za nějakých třicet tisíc pořídit bavoráka, se kterým chce předvést svoje kvality. Pak třeba cesta z večerní diskotéky nemusí skončit šťastně. Podle Jana Štamberka je v silničním provozu rovněž daleko více bezohlednosti než dříve: „Třeba řazení do jízdních pruhů nebo předjíždění na dálnici – občas člověku i zatrne.“
V rolích řidičů, reprezentantů UK i garderobiérů
Všichni tři svorně připouštějí, že díky práci pro UK služebním autem projeli křížem krážem jednak celé Česko, ale i okolní státy – od Jadranu po Balt, od Heidelbergu po Košice. Dostali se tak i na místa, která nejsou běžná. Autem mohli přijet třeba až k samému vchodu purkrabského paláce na Karlštejně – stejně jako Karel IV. –, dávají s úsměvem k dobru jeden z kurioznějších zážitků, zatímco ty další si chtějí nechat pro sebe. „Nejen z profesionálních důvodů, ale i důstojnická čest mi velí, že co se v autě stane, to tam i zůstane. Každý, koho vezeme, je jen člověk; se vším, co k tomu patří,“ zdůrazňuje Jan Jiroušek a ostatní přikyvují.
Běžný pracovní den řidičů UK začíná v 7:30 hodin ráno. Pokud je v plánu výjezd na méně známé či vzdálené místo, zjišťují si aktuální stav vytipované trasy, aby přepravovanou osobu v dostatečném předstihu na smluveném místě vyzvedli a do místa určení včas dovezli.
Když zrovna nejsou oblečeni do montérek a neprovádějí údržbu, poznáte je podle tmavě modrého melírovaném saka s emblémem Univerzity Karlovy, decentně rudě vyšitém na levé klopě. „Vždyť reprezentujeme univerzitu! Účastníme se různých oficialit – imatrikulací i promocí –, kde se potkáváme s kolegy z jiných vysokých škol. Podle řidičů se pozná, kdo z které univerzity pochází,“ usmívá se Jan Jiroušek. Často je tak součástí nákladu i akademický talár. To se pak z řidičů stávají též garderobiéři, co se během cesty starají o jeho bezpečné uložení, a to včetně cenných univerzitních insignií.
Kompletní servis: o auta i elektrokola
To, že univerzitní vozy poskytují dokonalý mobilní full service, zjistíte, jen co otevřete jejich dveře: ve všech přihrádkách je pravidelně doplňována láhev s minerálkou či desinfekcí na ruce, pochopitelně s logem UK. V úložném boxu v kufru auta pak objevíte kupříkladu stoleček pod notebook či deštník, nechybí zde ani taška s dárkovými předměty. A v rámci „servisního balíčku“ jsou pro představitele univerzity trvale připraveny i náhradní kravaty či dámský šátek – no, co kdyby. Vůz je pochopitelně vybaven wifi připojením.
Vozový park rektorátu Univerzity Karlovy čítá tři auta Škoda Superb, jednu octavii, šest elektrokol a dvě dodávky: Ford Transit a Volkswagen. Dříve, než se stačím zeptat, proč tvoří vozový park UK takřka výhradně vozy Škoda, stihne Antonín Rezek, ředitel Správy budov a zařízení, odpovědět: „Prostě jsme česká univerzita, proto auta vyráběná v Čechách, která dokonale vyhovují potřebám univerzitního managementu.“
