V roce 1990 se Katolická teologická fakulta (KTF UK) opět vrátila do svazku Univerzity Karlovy, jež současně přijala Evangelickou teologickou fakultu (ETF UK) a Husitskou teologickou fakultu (HTF UK). Nejvyšší představitele všech tří teologických fakult jsme požádali o stručné ohlédnutí za posledními třiceti lety ve společném svazku.
děkan KTF UK prof. PhLic. Vojtěch Novotný, Th. D.:
Reinkorporace znamenala akt dějinné spravedlnosti
Pro Katolickou teologickou fakultu znamenala reinkorporace především akt dějinné spravedlnosti, neboť vyloučení této zakládající součásti pražského obecného učení, k němuž došlo roku 1950, bylo projevem totalitní zvůle. Ministr školství Zdeněk Nejedlý ho zdůvodnil údajnou nevědeckostí teologie, kterou ovšem poměřoval svou ideologií, jež spojovala prvky pozitivismu a marxisticko-leninské epistemologie. Skutečným důvodem byla snaha komunistického režimu dostat pod kontrolu vše, co souvisí s projevy náboženské svobody a s působením katolické církve.
Reinkorporace znamenala také návrat fakulty do jejího přirozeného životního prostředí, a proto i okamžik naděje. Rektor Radim Palouš jej vyjádřil slovy: „Teologie se vrací na
Karlovu univerzitu. To není a nesmí být záležitostí pouze vnější organizační struktury Karlovy univerzity, to musí být i skutečností spirituální. A nikoli jen záležitostí tradic, ale i
rezonancí s novým laděním druhé poloviny 20. století. To obojí by mělo znamenat návrat teologií na zdejší univerzitu. Logos o Bohu. Dej, Bože, aby všichni, kdo se o tento logos na univerzitě budou starat, byli právi tomuto vysokému nároku.“
Ohlédnutí za uplynulými třiceti lety ukazuje, o jak obtížný úkol se jedná. Naše fakulta nevstoupila do prostoru vnější svobody s dostatečnou svobodou vnitřní, a to ji na řadu let takřka paralyzovalo. Byl jsem u okamžiků, kdy byla tato situace překonána, a vždy znovu jsem vnímal univerzitní souručenství jako jakýsi žebřík, po němž se může naše fakulta pnout, aby rostla vzhůru, místo aby zahnívala při zemi. Univerzita je společenství osob, jež Katolickou teologickou fakultu UK svými hodnotami, měřítky, obory a činnostmi stimulují a které ona sama může a chce obohacovat.
Speciální web KTF UK k 30. výročí reinkorporace
Jsem opravdu vděčný za vše dobré a radostné, co nám přináležitost k Univerzitě Karlově přináší. Přesto si občas postesknu, že in unum vertere by mělo znamenat ještě více. Především bych si přál, aby nás akademická obec vnímala jako fakultu pevně přimknutou ke své alma mater a obory, jimž se věnujeme, například teologii, dějiny umění, historii a další, jako vědu hodnou respektu a dialogu. Doufám také, že rozvoj univerzitních mechanismů a evaluačních kritérií nebude zapomínat na humanitní obory a že i nám – takovým, jací nyní jsme – bude citlivě napomáhat v našem úsilí stávat se lepšími. Hledím kupředu s vděčností, nadějí a zároveň i napjatým očekáváním.
děkan ETF UK doc. Jiří Mrázek, Th. D.:
Aklimatizovali jsme se – a těšíme se, co přijde
Čeští (a moravští) evangelíci usilují. Aspoň pokud jde o vzdělání. Nejdříve, po tolerančním patentu, usilovali o vlastní protestantskou fakultu. Josef II. je sice toleroval, ale vlastní fakulta už se mu zdála příliš. Potom se jim dostalo fakulty ve Vídni – jedné společné pro celé mocnářství. Usilovali o českou. Té se jim dostalo před 101 lety, po vzniku Československé republiky. Po celé období první republiky usilovali o její inkorporaci do Univerzity Karlovy. To se jim tehdy nepodařilo; to se podařilo jako zázrakem až v roce 1990. Takže mi tak trochu nenapadá, o co usilovat teď. Alespoň pokud jde o to vzdělání. Nejspíš abychom té alma mater, která nás přijala, pokud možno nedělali ostudu a když se zadaří, tak třeba i dělali čest. A abychom pořád měli koho vzdělávat.
Inkorporace pro nás byla především velkou výzvou: sice jsme ji velice chtěli, ale zároveň jsme si za ta léta nucené izolace zvykli žít po svém. Ale už jsme se, doufám, aklimatizovali, a teď si zase užíváme vymožeností, jež malé fakultě nabízí velká univerzita. Myslím, že to, jak jsme se asi sžívali s univerzitním prostředím, je celkem představitelné. Spíše si někdy říkám, jak jsme asi museli na to univerzitní prostředí působit my: maličká fakulta, ještě k tomu teologická, a ještě ke všemu takové vtrhly do univerzity hned tři.
Jsme fakultou veskrze ekumenickou: přicházejí k nám studenti ze všech protestantských církví, které se českých zemích vyskytují (a že těch církví je poměrně dost, jen členů právě nemají příliš), ale důležitá je pro nás i spolupráce s katolíky: s Institutem ekumenických studií a Vyšší odbornou školou Jabok. Obou těchto institucí si vážíme více, než oni vůbec tuší.
Zažili jsme devadesátá léta hojnosti, s posluchárnami narvanými posluchači. A pak také samozřejmě i hubená léta. Demografická deprese se svého času podepsala na všech fakultách, ale zatímco ty velké už se z ní otřepaly, na malé fakultě se přelévá do deprese pedagogů v poloprázdných posluchárnách. Ale i to zase pomine. Nejnověji jsme se v dobách koronaviru naučili „civět“ na studenty skrze obrazovku a doufat, že když k nim takto promlouváme, nemají vypnutý zvuk. A tak hledíme optimisticky do budoucnosti a těšíme se, co přijde.
děkanka HTF UK doc. ThDr. Kamila Veverková, Ph. D.:
Mezioborovost se ukázala jako šťastné řešení
Smutná kapitola v dějinách českého teologického školství nastala brzy po „vítězném“ únoru 1948 – v roce 1950 byly zřízeny státní bohoslovecké fakulty, které měly vychovávat výhradně kněze a nemít nic společného s vědou. Nepodléhaly ministerstvu školství, ale zvláštnímu úřadu, později ministerstvu kultury. V celém tehdejším Československu byly pochopitelně mimo univerzity. Byla jich celkem šest pro různé konfese a cíl byl daný: budou existovat, dokud bude potřeba vychovávat kněžský dorost. Předpokládalo se, že náboženství postupně odumře. Jednotlivé fakulty se bránily a většinou udržely akademickou úroveň.
Fakulta, na níž působím, se jmenovala Husova československá bohoslovecká fakulta v Praze a byla určena pro výchovu dorostu Církve československé (husitské – od roku 1971). Její tehdejší učitelé se snažili, co mohli: sledovat vývoj oboru ve světě, pod velkým tlakem mít zahraniční odborné styky. Mnohé se podařilo a hlavně: podařilo se udržet úroveň doktorátů a habilitací, i když státní předpisy nic takového nevyžadovaly. Samozřejmě i fakulta přivítala listopad 1989 a následnou inkorporaci do UK (jako Husitská teologická fakulta). Bylo jasné, že fakulta se udrží jen tehdy, budou-li na ní přednášeny další obory, křesťanství blízké a pro církve potřebné, třeba sociální a charitativní práce. Zavedla tento model a posléze se jím daly inspirovat všechny ostatní teologické fakulty v Čechách i na Slovensku. Ukázal se jako nosný.
Před fakultou se otevřely netušené možnosti a velké příležitosti; ukázalo se, že v té době byla její úroveň tak dobrá, že inkorporace neznamenala pro ni nic nepřirozeného. Byl tu problém administrativní – zde trvalo srůstání s univerzitou poměrně dlouho a dnes je zapotřebí konstatovat, že je stejně jako ostatní teologické fakulty do univerzity plně integrovaná. Je tu ovšem otázka, na niž musí odpovědět každá generace aktuálně a specificky: patří teologické fakulty na moderní univerzitu? Jaký je vztah teologie a univerzity? Podstata této otázky plyne ze skutečnosti, že předmět teologického bádání je specifický, specifická je i metodologie. Právě pro nové hodnocení vědy je potřeba vzít tuto otázku vážně. Já se osobně domnívám, že na evropskou univerzitu křesťanská teologická fakulta patří.
Ale mantinely musejí být specifické. Právě vzhledem ke specifičnosti teologie jako vědy není možné ji dle zámořských kritérií stavět vedle filozofie a religionistiky. Postavení teologie – nejen na HTF UK, ale v Evropě – globálně mezi ostatními vědeckými disciplínami je třeba nově definovat. Jedině tak je možná plodná práce v univerzitním prostředí. To by mělo být cílem nás všech, samozřejmě při zachování veškerých konfesních a dalších odlišností. Naše fakulta má stále dostatek studentů; její mezioborovost je ukázala jako velmi šťastné řešení.
