Pro člověka, který jako já držel uhel v ruce naposledy před dvaceti lety na základní škole, je to neuvěřitelně povznášející a uklidňující pocit. Sledovat nahý model, skicovat rukou po papíře na malířském stojanu a soustředit se jen a pouze na linky a stíny.
Kolem mě kreslí a malují vesměs studenti z katedry výtvarné výchovy, ale přijít sem do ateliéru ve třetím patře Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy může kdokoli. Stačí sledovat facebookový profil studentského spolku Cult, který Večerní malování organizuje. Ve středu 19. června bude poslední možnost před prázdninami. Další setkání se uskuteční až v zimním semestru.
„Nejde o klasický kurz. Zprostředkováváme prostor k individuálnímu uměleckému vyžití všem zájemcům, a ačkoli rádi pomůžeme, není zde přítomen lektor,“ vysvětluje Štěpánka Koblížková, jež stála u vzniku Cultu před třemi lety. Tehdy byla v prvním ročníku a spolu s dalšími čtyřmi přáteli ji napadlo oživit dění na katedře výtvarné výchovy, propojit lidi s podobnými zájmy a společně vytvořit platformu, kde budou moci po libosti tvořit a vzájemně se inspirovat. Mimo jiné spustili projekt Otevřené ateliéry na Pedagogické fakultě UK, v rámci něhož se scházeli během akademického roku prakticky každou druhou sobotu a malovali. Využili možnosti, že tyto prostory jsou o víkendu nevyužité, a mají zde tedy možnost celý den uvolněně pracovat a rozvíjet se v tom, co je baví a na co během týdne nemají čas. Tento úspěšný a mezi studenty hojně využívaný projekt se v loni rozhodli rozšířit ještě o Večerní malování ve všední dny.
Za okny zuří bouřka, v ateliéru je horko na padnutí, ale já nic z toho nevnímám. Vpíjím se očima do nahé snědé postavy staršího pána a nejistými prsty začínám první linky.
„Nejsme pedagogové, ani si tady na ně nehrajeme, i když mnozí z nás se jistě jednou budou výuce výtvarné výchovy věnovat,“ upozorňuje Štěpánka Koblížková. Nikdo sem nechodí s požadavkem: teď mě něco nauč. „Chceme kreslit, malovat a povídat si o tom. Ale samozřejmě kdo potřebuje, tomu poradíme,“ říká její kolegyně Kristýna Cibulková, podává mi do ruky uhel a ukazuje, jakou stranou přilepit papír k malířskému stojanu. Za okny zuří bouřka, v ateliéru je horko k padnutí, ale já nic z toho nevnímám. Vpíjím se očima do nahé snědé postavy staršího pána a nejistými prsty začínám první linky. Už jen nekreslit na papír položený na stole, ale táhnout rukou jako po tabuli, je nezvyk. Ale krásný.
Je tak překvapivě snadné se naprosto koncentrovat na tvorbu, jelikož kapacita mozku v tu chvíli opravdu nestačí na nic jiného. Nevnímám dokonce ani čúrky potu, které mi v teplé místnosti stékají po nohou, naopak se zcela se soustředím na lýtka modelu a odhodlávám se přitlačit na uhel, což už zdaleka tak snadné není. Konec – prvních pět minut na rozkreslení uplynulo a já se od svého výtvoru opatrně otáčím k práci souseda.
Proporce i úhly ujíždí a já se ztrácím, nevím, jak pokračovat. Snažím se neustrnout v detailu a začít od začátku, ale mám pocit, že postava je stále stejně nemotorná a já dělám pořád tytéž chyby.
Mladík nemá stojan, sedí v křesílku a s pracovní podložkou na kolenou právě rychlými tahy dokončuje črtu mužské siluety, věrně podobnou předloze. Na podrobnější porovnání není čas, protože startuje další rozehřívací desetiminutovka. Póza střídá pózu, intervaly se postupně prodlužují, v ateliéru už vznikají propracovaná díla a já se asi po páté znovu zasekávám u končetin. Hlavu a ramena už kreslím celkem jistě, ale nohy a ruce mi pořád nejdou. Proporce i úperspektiva ujíždějí a já se ztrácím, nevím, jak pokračovat.
„Vezměte si čistý papír a zkoušejte to znovu,“ radí mi soused Václav Pata. Snažím se neustrnout v detailu a začít od začátku, ale mám pocit, že postava je stále stejně nemotorná a já dělám pořád tytéž chyby. „Neberte to jako chybu, ruce a nohy jsou nejtěžší a učíme se je léta, zatímco vy teprve začínáte,“ těší mě Kristýna Cibulková, když si kriticky prohlížím své „veledílo“, které více než seniora připomíná lidoopa. „Mně se to líbí. Je to taková upřímně primitivní kresba jako z dětské knížky,“ pokračuje Kristýna. Ani nemusí umět číst moje myšlenky, úplně stačí číst z papíru.
Všude kolem stojí a posedávají lidé, kteří se výtvarným technikám věnují léta a stále nejsou u konce. Ale o to vlastně vůbec nejde. „Když maluji, nevím o světě. Každý člověk je jiný a jeho tělo je svým způsobem unikát. Pořád je na čem pracovat a zlepšovat se. Nenudíte se. A když ano, zkusíte něco nového,“ vysvětluje Štěpánka Koblížková s tím, že podle ní je nejdůležitější nezůstat ve své komfortní zóně a chtít se posouvat stále dál. Přijďte si to vyzkoušet tuto středu sami. Možná budete odcházet s prsty černými od uhlu. Ale garantuji vám, že mnohem lehčí na duši.
Kdy: středa 19. 6. od 18.00 do 21.00
Kde: ateliér R 325 B/6, Pedagogická fakulta UK, Magdalény Retigové 4, Praha 1
