Velikonoce jsou obdobím lidových tradic spojených s vítáním jara, a především nejvýznamnějším křesťanským svátkem, oslavou zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Nejen o významu Velikonoc s námi hovořil rektor kostela Pražského Jezulátka Pavel Pola, absolvent Katolické teologické fakulty UK.
O Češích koluje klišé, že jsou k víře odtažití a Velikonoce vnímají především jako příležitost skoupit co nejvíc vajec a vyšlehat pomlázkou své partnerky. Vy určitě význam Velikonoc vnímáte jinak.
Z křesťanského pohledu jsou Velikonoce pochopitelně nejvýznamnější svátky v roce: jde o připomínku Ježíšovy smrti, ale také hlavní moment - vzkříšení. Dle mého názoru má význam nechat se zasáhnout jeho příběhem a zamyslet se nad jeho utrpením. A podstatné je i jeho vzkříšení, víra v naději. Ta je důležitá stejně jako snaha otevřít se životu, světu. Ale v posledních letech také Velikonoce citlivěji vnímám jako svátky jara, to by se nemělo oddělovat.
A k českým nevěřícím: nemyslím si, že bychom byli nevěřící národ, přesnější definice je asi národ nenábožensky zaměřený. Z mnoha rozhovorů s lidmi, kteří se nehlásí k žádné církvi nemám pocit, že by v nic nevěřili. Naopak vnímají duchovní hodnoty.
Velikonoce připomínají Ježíšovo utrpení, které například na Filipínách ztvárňují až brutálně naturalisticky. Lidé se bičují a dokonce přibíjejí na kříže.
Toto mi přijde absurdní a zvláštní, nechápu to. Existují poněkud pokřivené pohledy na to, že si má člověk způsobovat utrpení a že je to vlastně bohu milé. Já tuhle cestu nedoporučuji.
Když se člověk ohlíží za životem nebo zkušenostmi lidí, tak se ukazuje, že utrpení mělo nějaký smysl, že člověka nějakým způsobem přetváří, mění... Ale záleží, jak se k utrpení postavíme, nikdo nechce trpět trvale.
Na druhou stranu, když si projdete nějakou zkušeností s utrpením, může to později vést k přehodnocování vašich priorit. Může vás to otevírat, učinit soucitnějšími, milosrdnějšími. Anebo také zahořklými a uzavřenými, zkušenost s bolestí a utrpením může vést jedním i druhým směrem.
Někde jste řekl, že by se člověk neměl bát. A to ani Boha. Neměl by ale mít nad sebou nějakou hrozbu, aby svévolně nekonal zlo?
Strach podobně jako bolest je taková důležitá kontrolka, která by se měla rozsvítit, když cítím bolest z toho, že něco není v pořádku a mám to řešit. A strach mě může upozornit na nebezpečí, reálnou hrozbu, na něco čeho se vyvarovat, v tom má svojí pozitivní funkci. Ale pokud strach zabere většinu mého zorného pole, tak už je to kontraproduktivní.
Člověk by také neměl mít strach z toho dělat chyby. To je jakoby něco, co je dovolené a prospěšné. Mít strach o někoho, nebo o to, abych někomu neublížil, tam jde myslím o oprávněnou obavu. Ale zase by ten strach neměl být přehnaný, aby mě neparalyzoval a neizoloval od druhých, protože pokud bych měl lpět na tom nikomu neublížit, tak bych s lidmi nesměl vůbec přijít do styku.
Mají dnes lidé, především mladší generace, strach i z navazování partnerských vztahů?
Příčina tohoto strachu může být různá. Například nějaká negativní zkušenost, nízké sebevědomí, špatné vztahy v rodině... Pak je dobré člověka podpořit a provázet k tomu zlepšit jeho dovednosti, dodat mu odvahu.
Duchovnímu provázení se věnujete v univerzitním Centru péče o duši. Jak byste jej popsal?
Jsou to rozhovory, které v něčem mohou připomínat psychoterapeutické setkání. Nemluví se však pouze o víře, protože ona duchovní sféra zasahuje do řady věcí. Tudíž jde o rozhovory o vztazích, o dění v osobním životě a jeho smyslu, výhledů do budoucna, o životě a smrti, kdy jim zemře někdo blízký. Jedná se o řadu různých témat s lidmi, kteří se nehlásí k žádné náboženské tradici, ale zkrátka hledají nějaký přesah.
A rozumí dnešní mladá generace jazyku katolické církve? Nevnímají kázání a modlitby jako něco zastaralého, co je jim příliš vzdálené?
Myslím, že se dotýkáte něčeho, co je hodně aktuální a problematické. Já se snažím v rámci Centra péče o duši, i zde v kostele mluvit srozumitelným jazykem a předávat co nejvíce v současné řeči. Nejen účelově, abych oslovil, ale aby to i mně samotnému dávalo smysl. Je to pro mě i takový test pravdivosti, nebo toho, že tomu sám rozumím a baví to i ostatní.
A není to otázkou nějaké rétoriky, ale spíše toho, že člověk ví, čím se ostatní lidé zabývají, jak mluví. A to poznáte tím, že jste s nimi v kontaktu, ve vztazích. Inspirují vás i lidé, kteří nejsou v církvi, nejsou členy stejné společenské „bubliny“, ale jsou otevření ve svých názorech.
Asi těžko očekávat, že bude katolický farář influencerem ve stylu evangelické dvojice Pastoral Brothers, nicméně – máte od svých nadřízených dané nějaké mantinely u kázání nebo obecného vyjadřování?
(směje se) Obdarován výřečností jako Pastoral Brothers sice nejsem, ale líbí se mi jejich styl a přijde mi to fajn. A mantinely… Já se snažím v některých věcech, a nejsem sám, jít někdy až na okraj toho, co by mohlo být přijatelné. Právě proto, že se tím mohu přiblížit lidem, kteří jsou za tím pomyslným okrajem. A dává mi smysl to takto dělat, nebýt uzavřený ve své bublině. A zatím jsem se nesetkal s nějakou negativní zpětnou vazbou.
Jak jste vnímal případ Marka Orko Váchy, jehož řada katolíků a jeho nadřízených odsoudila za to, že dle nich nedodržel jakási striktní pravidla, kterým my laici mimo církevní kruhy asi moc nerozumíme.
I pro mne je to nesrozumitelné a vlastně nepochopitelné. Mně v případu Marka Orko Váchy nepřišlo nic za hranou a to, že byl propuštěn z pracovního poměru v pražské arcidiecézi, i když nemá v Praze zákaz působit a mluvit, je dle mého soudu neférové a nespravedlivé.
Biskup Tomáš Holub nebo váš spolužák ze studií Pavel Jäger mi říkali, že v katolické církvi to trochu funguje jako v armádě - jste přiděleni na určité místo a můžete být kdykoliv odvoláni.
To je na jednu stranu pravda, ale podle mého názoru církev nemá fungovat jako armáda ani jako firma, nebo monarchie. Církev má být společenství rovných lidí, alespoň takový byl záměr našeho zakladatele. Pochopitelně, že každé společenství potřebuje nějakou strukturu a pravidla, ale pokud to převládne a stane se to tím hlavním, tak to poněkud zrazuje celou naši podstatu.
Vy působíte u Pražského Jezulátka, jak se kostelu Panny Marie Vítězné a svatého Antonína Paduánského přezdívá, už poměrně dlouhou dobu.
Je to tak, jsem na tomto místě už přes deset let. Předtím jsem přes deset let působil ve Slaném a mám i pár zkušeností ze zahraničí během studií. Tím, že jsem členem karmelitánského řádu, tak jsou ty možnosti trošku omezenější, jelikož v Česku působí bosí karmelitáni pouze v Praze a ve Slaném.
Také bych mohl být povolán do zahraničí. Ale zatím se zde necítím nějak vyhořelý, že bych potřeboval změnu a někam utéct. Na druhou stranu by člověk měl být otevřen tomu, že změna může přijít a uchovávat si v mysli vědomí, že tu nejsme navždy.
Možná se málo ví, že váš kostel spadá pod italskou provincii.
Spadáme pod janovskou provincii. Ale do Itálie chodí Češi spíš v rámci formace a přípravy, protože přestože se učíme italsky, tak jazyková bariéra je k plnohodnotnému působení v Itálii přece jen omezující.
A jak se vám daří popasovat s jazykovou bariérou zde? Vaše pražská komunita má přece mezinárodní složení.
Naše komunita čítá šest bratří, z toho jsou dva Indové a jeden Ital. A domlouváme se, jak to jde (úsměv). Modlíme se česky a někdy u stolu mluvíme italsky nebo občas anglicky.
Vaší oficiální funkcí je rektor, což se dá vysvětlit i jako nejvyšší správce. Před rozhovorem jsem vás viděl sundávat část výzdoby uvnitř kostela, patří k té funkci i jakési údržbářské činnosti?
Někdy i to je potřeba. Ale jinak máme v komunitě různě rozdělené role, já například pečuji také o zahradu. Míváme také vypsané služby na to, kdo otevírá a zavírá kostel a dohlíží na prostor uvnitř anebo služby na vaření. A díky našemu mezinárodnímu složení se česká kuchyně střídá s italskou a indickou. A to ještě máme kuchaře, který pochází z Karibiku a vnáší do toho ještě další rozměr.
S Velikonocemi je spojován i půst, jak vlastně vznikla tato postní tradice?
Půst je svým způsobem duchovní disciplína. Kromě toho, že vynechat například maso může být zdraví prospěšné, tak jde o cvičení vůle. Když se člověk na něco připravuje, tak k tomu potřebuje určitou disciplínu, askezi. Askeze znamená řecky cvičení.
Existuje i duchovní půst? Že byste si řekl: a teď se nebudu týden modlit?
Existuje. Je možné si říct i toto. Dnes se hodně mluví o mediální přesycenosti a já myslím, že člověk se může přesytit i duchovně. Střídmost může být dobrá i v tomto případě. Koneckonců meditace, které se věnuji, je v podstatě velmi střídmý způsob modlitby, kdy se myšlenky a slova snažíme spíš odkládat.
Meditace je vaší další činností v Centru péče o duši. Jak probíhá?
Meditace, kterou nabízíme na univerzitě, je nízkoprahovější, ale hodně odpovídá tomu, jak ji žiji já sám. Je to nějaká cesta do svého středu. Křesťané věří, že v našem vlastním středu je přítomen Bůh a že tedy meditace je cesta k Bohu, ale nikoho nenutíme, aby to tak interpretoval. Je to vlastně spojení se se svou nejhlubší podstatou, a ta forma, jakým způsobem to studenty a další lidi učíme, je vlastně velmi prostá. A inspiruje se nejen v křesťanské tradici, ale i některými východními směry.
Většina lidí k nám přichází s očekáváním se zklidnit a najít pokoj, což je ušlechtilá motivace, ale přijde mi, že takový výsledek nemusí být vždy. Meditace nás někdy může naopak zneklidnit, a i to je dobře - v něčem nás jakoby probere, nebo nám v něčem otevře oči.
Když meditaci člověk začne brát vážně a dělat poctivě, tak se mu začnou vynořovat otázky. A ty je dobré s někým konzultovat. Člověk by neměl zůstat úplně sám, protože je to často jakási neprobádaná krajina, do které se vydává. Neznamená to, že by mu někdo měl úplně přesně říkat, kudy má jít a co je správné. Je to o tom s někým konzultovat a ptát se. Někteří studenti například začnou s meditací na pět minut denně a postupně to navyšují. A dříve či později se objeví potřeba s někým vše probrat. A to už jsme zase u duchovního doprovázení.
Vy jste to někde vysvětloval i tak, že se snažíte lidem vrátit kompetenci nad jejich životem. Přibývá lidí, kteří si neví rady se životem?
Nevím, zda jich přibývá. Člověk během života prochází určitým vývojem a někdy se naučíme přirozenou cestou, jak přebírat zodpovědnost za svůj život nebo objevit svoje kompetence a možnosti. A někdy v tom potřebujeme pomoct, ať už je to psychoterapie nebo jakákoliv jiná podpora. To, že se snažím lidem vracet jejich kompetenci, je takový základní princip, který mám na paměti při doprovázení a jakémkoliv vedení lidí nebo skupin.
Váš kostel patří k nejnavštěvovanějším nejen v Praze, a to především díky slavné sošce Jezulátka, které je zde umístěné už téměř 400 let. Jaký vztah k němu máte Vy?
Musím přiznat, že já jsem se s ním musel trošku tak nějak smiřovat. Přestože jsem z věřící rodiny, tak mi ta soška do mého vidění světa úplně nezapadala. Zpočátku jsem ji moc nechápal. Ale teď si myslím, že to je docela dobrá ikona, která může pomáhat lidem na cestě víry.
Lidé z celého světa se chodí k Jezulátku modlit a prosit o pomoc nebo uzdravení. Zkusil jste to také?
Pamatuju si, že když jsem měl před maturitou, tak jsem se dozvěděl, že se spolužáci chodí k Pražskému Jezulátku modlit. Tak jsem sem přišel také (směje se). Ale vlastně jsem ani nevěděl, co pořádně dělat. No každopádně, odmaturoval jsem.
A po maturitě jste nastoupil na 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy.
Ano, inspirací mi asi byli prarodiče, dva dědové a jedna babička byli lékaři. Také mi bylo blízké pomáhat lidem. Na 1. LF UK jsem studoval tři roky a směřoval ke kariéře stomatologa. Ovšem po třeťáku jsem vše přehodnotil, šel studovat teologii a vstoupil do kláštera.
Co bylo hlavním impulsem tak náhlé změny?
To bych taky rád věděl. Je to i pro mne vlastně tajemství a nevím, jak to popsat. Je to podobné, jako když se člověk zamiluje, taky to nedokáže úplně vysvětlit. Najednou jsem začal myslet na duchovní cestu a poté potkal karmelitány ve Slaném. Jejich komunita mě oslovila, přišla mi lidská a současná pro 21. století, rozbila moje představy o tom, jak to vypadá za zdmi klášterů. A za těch dvacet let, co žiju v klášteře, jsem vlastně nikdy nelitoval.
A proč jste se rozhodl právě pro řád bosých karmelitánů?
Kdysi jsem s kamarády jel do kláštera karmelitánů na víkendovou brigádu a oslovilo mě to, začal jsem se zajímat a začal tam jezdit. A do roka jsem do řádu vstoupil. Někdo tu cestu najde tak, že si něco přečte, nebo jej osloví dílo některého ze zakladatelů, a začne hledat z této strany.
A to zkrátka přijdete k danému kostelu, zaklepete na dveře a řeknete: já bych u vás chtěl být?
V dnešní době to je spíš tak, že člověk napíše mail nebo zavolá, nebo se s někým sejde. Začne se o tom bavit postupně. Když někdo s igelitkou zazvoní u brány kláštera, tak je to většinou trošku podezřelé (smích).
Musíte projít nějakým schvalovacím procesem, předpokládám.
Proces přijímání je dlouhý a v mém případě trval sedm let. Je to rozfázované od takového zkušebního období na jeden rok, pak následuje rok noviciátu, který v našem případě probíhá v Itálii. Tam už člověk skládá sliby na rok, které může obnovit vždycky po roce třeba pětkrát. A pak když souhlasí on i komunita, může složit věčné sliby.
P. Mgr. Pavel Pola, Ph. D., OCD |
Absolvoval tři roky studia na 1. lékařské fakultě UK, poté vstoupil do Řádu bosých karmelitánů a vystudoval Katolickou teologickou fakultu UK. Doktorandskou práci o duchovní krizi však dokončil na Evangelické teologické fakultě UK. Nyní je rektorem kostela Panny Marie Vítězné a svatého Antonína Paduánského v Praze, označovaného také jako kostel Pražského Jezulátka. V rámci univerzitního Centra péče o duši v Kampusu Hybernská vede otevřené meditace i specializované kurzy, a nabízí duchovní doprovázení. Sám absolvoval psychoterapický výcvik. „Myslím, že to je zásadní pro to, aby člověk mohl nabízet pomoc ostatním.“ Ve volném čase rád vaří, medituje, poslechne si oblíbenou vážnou hudbu nebo hraje na zenovou flétnu shakuhachi. |
A co znamená zkratka OCD za jeho jménem? „Občas vtipkuji, že máme obsedantně kompulzivní poruchu, ale znamená to Ordo Carmelitarum Discalceatorum (Řád bosých karmelitánů),“ vysvětluje věčně usměvavý Pavel Pola. |