Biskup Holub: Na Ukrajině se odehrává nespravedlivá válka

„Na Ukrajině se odehrává téměř krystalická podoba nespravedlivé války ze strany Ruska. Tady není jediná věc, která by byla nějakým způsobem k diskusi. To se třeba o konfliktech v Kosovu, Bosně, v Iráku, nebo v Afghánistánu říci nedalo,“ říká plzeňský biskup Tomáš Holub, který v letech 1996 a 1997 působil v Jugoslávii jako kaplan Armády ČR. Přitom před téměř čtyřiceti lety jeho život nabíral směr ke kariéře úspěšného sportovce, nakonec však vyslyšel nabídku stát se knězem a svůj život zasvětil katolické církvi. 

Jak se stalo, že se mladý chlapec s dobře rozjetou kariérou sportovce rozhodl stát knězem? A to ještě v době vládnoucího komunismu?

Hrál jsem vrcholově volejbal, jenže někdy ve třeťáku jsem dostal žloutenku a úplně se mi zhroutil svět… A při jedné z procházek s naším kaplanem jsem dostal otázku, zda nechci být knězem. Ta nabídka mě zasáhla úplně existenciálně, přišla shůry, a bylo na mě, zda ji přijmu nebo ne.

Kdy je válka spravedlivá?

Teologii jste začal studovat ještě za minulého režimu, po revoluci jste absolvoval i studia v Salcburku nebo v Římě. Doktorát z morální teologie jste obdržel složením disertační práce na téma Etické aspekty boje proti terorismu ve světle učení o tzv. spravedlivé válce. Kdy je válka spravedlivá?

Tak to bych vám musel převyprávět celou svou disertaci… Já myslím, že se v evropské kultuře vyvinula kritéria, která sahají až někdy od Cicera, přes Tomáše Akvinského až po chartu OSN, které se nějak snaží specifikovat, co jsou podmínky, za kterých bránit hodnoty i silou, je správné. A tyto hodnoty jsou obsaženy jak v křesťanských principech, tak potom také v chartě OSN.

Každý, kdo válčí, má ale pocit, že je na té spravedlivé straně.

Základní podmínkou pro to, abychom mohli mluvit o spravedlivé válce, je samozřejmě předpoklad, že uznáváme něco jako objektivní možnost dobrat se pravdy. V okamžiku, kdy je všechno subjektivní, tak tato věc není možná. Ale pak nejsou možné ani soudy a vyhrávají ti nejsilnější. Ale pevně doufám, že v takovém světě nežijeme.

Co si myslíte o válce, která probíhá nyní - na Ukrajině?

Bohužel je to téměř krystalická podoba nespravedlivé války ze strany Ruska. Tady není jediná věc, která by byla nějakým způsobem k diskusi. To se třeba o konfliktech v Kosovu, Bosně, v Iráku, nebo v Afghánistánu říci nedalo. Tady jsou bohužel všechna kritéria naprosto jednoznačná.

Zastáváte názor, že i volba menšího zla je lepší volbou než nevolit nic. Když se ovšem děje tak jednoznačná agrese ze strany Ruska na Ukrajině, lze vůbec v takovém konfliktu definovat menší zlo?

To se znovu vracíme k tomu, zda existují jakási objektivní kritéria, tedy zda existuje pravda. V křesťanství máme to velmi slavné povzdychnutí Piláta, když se účastní vraždy Ježíše z Nazareta, když říká: Co je pravda? A tento skepticismus, že pravdy vlastně nelze dosáhnout, ten provází celou evropskou historii. Nicméně křesťanství a obecně celá kultura Evropy stojí za tím, že pravda existuje, že to není jen nějaká chiméra nebo něco, co má politický rozměr. A jestliže existuje pravda, tak i existuje možnost najít menší zlo.

Bylo by menší zlo, kdyby Ukrajina ustoupila a přenechala Rusku část svého území?

To je rozhodnutí, které je na ukrajinské straně. Samozřejmě existuje možná situace, za které to Ukrajina a její vůdci mohou takto vyhodnotit, ale to za ně nemůžeme rozhodnout my.

Církev i armáda jsou hierarchické společnosti

Od kněžského svěcení jste působil v královehradecké diecézi, nicméně biskupem jste byl jmenován v Plzni. To je běžná praxe?

O tom rozhodl papež, jde o jeho přímé jmenování. V katolické církvi to funguje tak, že člověk dostane nabídku a rozhodne se, zda ji přijme nebo nepřijme.

Je tu trochu podobnost s armádou, kde je také jeden nejvyšší velitel?

Podobnosti jsou v tom, že církev i armáda jsou hierarchické společnosti. Ovšem také jsou zde obrovské rozdíly. Například v tom, že v církvi neexistuje donucovací možnost. To znamená, že když tomu systému a hodnotám přestanete věřit, tak odcházíte. A není jediná možnost vás nějak zadržet. To v armádě neexistuje.

Co by se stalo, pokud byste odmítl stát se biskupem?

Asi bych někde zůstal knězem.

Nicméně jste nabídku přijal. Jaké je funkční období biskupa?

Biskup je svěcen a funkční období je do 75 let. Pak půjdu do důchodu.

Šikana jako motivace věci změnit

Prošel jste povinnou vojenskou službou ještě za socialismu a zažil dokonce i šikanu. Přesto vás neodradila nabídka vrátit se do armády jako její kaplan?

Právě naopak. Mým důvodem bylo právě to, abych zabránil tomu, co jsem v armádě sám kdysi zažil. Tehdy se stala velmi závažná věc, kdy kolega, který měl skříňku hned vedle mě, spáchal sebevraždu.

Svěřil se vám pak jako kaplanovi někdo s tím, že by měl myšlenky na to vzít si život?

Stalo se mi to několikrát. Stalo se to i v Bosně, ovšem ne kvůli šikaně, ale kvůli rodinným problémům, které ten člověk měl doma, a také kvůli jeho osobnímu selhání na misi.

Funkce vojenského kaplana v naší armádě zanikla v roce 1950 po komunistickém převratu, obnovena byla až po revoluci a vy jste byl roku 1998 vůbec první. Odkud jste čerpal návod, nebo vzor?

Určitě jsem věděl, že nechci být jako feldkurát Katz ze Švejka (smích). Naproti tomu u takového otce Mulcahyho ze seriálu M. A.S. H. je řada velmi dobrých postřehů… Ale především jsme se potkali v té době s podplukovníkem Šupou, což byl Čechoameričan, který sloužil jako kaplan v americké armádě. A u nás na teologické fakultě měl kurzy o službě v armádě. Tam jsem naposlouchal první velmi důležité věci. Především o „službě v přítomnosti“ – tedy o tom, že člověk je tam právě s těmi lidmi ve všem, co dělají, a v té chvíli otevírá prostor, aby měli možnost mluvit s někým, kdo zná jejich situaci, ale zároveň není součástí toho výkonnostního řetězce, který v armádě existuje.

V jednom rozhovoru jste řekl, že při nástupu do armády bylo nejtěžší to, co jste do té doby neznal – vyrovnat se s tím, že lidé okolo vás mají právo na nezájem o to, co hlásáte.

Donutilo mě to přemýšlet o tom, co je podstatou kněžské služby. Nakolik jde o to hrát nějaký prim anebo nakolik to znamená být k dispozici a sloužit. A myslím, že tam jsem právě promýšlel ten skutečný rozměr systému, kterému věřím.

Jak dlouho vám trvalo, než jste u vojáků probudil zájem o vaši službu?

Úplně pomalu to nešlo. Bylo to postupné a šlo to krok za krokem. A musím říci, že těch osm měsíců v Bosně pro mě byla doba, ve které jsem se vlastně skamarádil téměř se všemi těmi osmi sty lidmi, co tam byli. A drtivá většina z nich ke mně získala jistý vztah důvěry.

Zapojoval jste se do normálních služeb jako ostatní?

Já jsem sloužil beze zbraně, takže tam, kde byla potřeba zbraň – jako například hlídky – tam jsem nebyl, ale jinak jsem dělal všechno, co ostatní.

Nenosit zbraň bylo vaše rozhodnutí?

Je to jedna z věcí, která je velmi častá v drtivé většině armád NATO. Podle Ženevských konvencí lékaři a duchovní fungují jako „nekombatanti“, to znamená, že se nemohou účastnit bojových akcí. Výjimka nenosit zbraň byla jen na misích v Afghánistánu a to z jednoho prostého důvodu: lidé, kteří nenosili zbraň nebo měli krátkou zbraň, byli zpravidla důstojníci a tím pádem bývali v hledáčku odstřelovačů. Tam proto nosili dlouhou zbraň všichni.

Když jsme mluvili o rozdílech mezi církví a armádou, voják rozkaz odmítnout nemůže. Co když se vám někdo přišel svěřit s tím, že už nechce pokračovat v boji?

Během období na zahraničních misích jsem měl obrovské množství osobních rozhovorů a drtivá většina lidí tam chtěla zůstat. V okamžiku, kdy nastala nějaká složitost, tak jsme hledali cestu, jak by se ten člověk mohl vrátit, o čemž rozhodoval velitel, a kaplan mohl sehrát svou roli tím, že se za rozhodnutí daného vojáka postavil. Anebo jsme spíše hledali cesty, jak tuto těžkou chvíli překonat.

Jedno ze základních přikázání praví - Nezabiješ. Jak se s tímto vyrovnává duchovní, který žehná mužům i ženám, kteří jdou do boje?

Modlí se za ně. Modlí se za to, aby stáli na straně spravedlnosti a práva. Aby byli ochotni bránit spravedlnost a právo i silou, když je to nutné. Jsou bohužel situace, ve kterých je ochrana těch, kteří nám jsou svěřeni, možná a nutná i za pomoci síly, protože jinak by ten člověk chráněn nebyl. To je realita. A ta realita bohužel někdy vypadá tak, že člověk musí použít zbraň.

Kaplan se také upisuje do armády na určitý počet let?

Funguje v těchto věcech úplně stejně jako všichni ostatní, včetně služebního postupu.

V srpnu 2003 vás papež Jan Pavel II. jmenoval kaplanem Jeho svatosti. Co to znamená?

Stal jsem se tzv. Monsignorem, což je v podstatě čestný titul, který je jakýmsi poděkováním nebo vyznamenáním za službu. Pro mě to bylo ocenění toho, jak jsem si vedl při zavádění duchovní služby v Armádě České republiky.

Také jste členem Českého klubu fair play (od roku 2019), jak se to stalo?

Byl jsem vyzván Českým olympijským výborem, což mě velmi potěšilo. Český klub fair play se snaží, aby v oblasti sportu byly přítomny pravidla a hodnoty spravedlnosti a pravdy. A protože jsem sám aktivně sportoval nebo sportuji, tak asi někdo z ČOV přišel s nápadem, že bych mohl být členem. S radostí jsem to přijal.

Pořád sportujete?

Chodím spíše běhat, ať už tedy normálně nebo na běžkách. Také lyžuji, jezdím na snowboardu. Nyní už tedy spíše tyto individuální sporty. Pro ty kolektivní už není tak snadné v mém časovém programu najít parťáky.

Co všechno vlastně obnáší pozice biskupa, za co vše je zodpovědný?

Diecézní biskup neboli ordinář je zodpovědný za určitou oblast, v mém případě za téměř celý plzeňský a karlovarský kraj. Stará se o všechny, kteří zde žijí jako katoličtí křesťané a má za ně zodpovědnost. Je to v podstatě taková zastřešující služba, která od věcí duchovních po ty ekonomické zodpovídá za to, jak zde katoličtí křesťané žijí.

Jste poměrně aktivní na Twitteru, jaký vztah máte k moderním technologiím?

Domnívám se, že je důležité tímto způsobem komunikovat. Přitom se přiznávám, že jsem to po 24. únoru loňského roku (začátek ruské invaze na Ukrajinu, pozn. redakce) významně omezil, protože se mi najednou zdálo, že tweetuji o věcech, které jsou, vzhledem k tomu, co se stalo, nepodstatné. Ale teď se zase pomaličku vracím. Sleduje mě pár tisíc lidí, tak si říkám, že Twitter je pro mě svým způsobem také taková moderní kazatelna.

Víra je vztah

Omezení během covidu postihla i věřící, kteří se nemohli shromažďovat. Jak jste se vyrovnávali s životem „online“?

Online byla určitě platforma, na které jsme se toho mnoho naučili a stejně jako celá společnost se v něčem posunuli. Ukázalo se také, nakolik jsme kreativní, nebo jsme naopak svázáni některými tradicemi, které nás potom omezují. Takže to byla taková doba prubířská, jež nastavila zrcadlo. A museli jsme si říct, že něco se nám daří a v něčem jsme docela selhávali. Například v té kreativitě, v nějaké snaze, abychom prohloubili svoji vnitřní duchovní identitu a zbožnost tak, že nebude závislá na tom, zda je kostel zavřený nebo otevřený.

Tehdy se řada bohoslužeb odehrávala online, v Americe byli i kněží, kteří žehnali jako drive-in z okýnek projíždějícím automobilům, v Japonsku existují žehnající roboti… Nemáte obavy, že úlohu kněžích jednou převezme umělá inteligence?

Víra je vztah. Alespoň tak, jak to chápeme my křesťané. A vztah je něco, co potřebuje živé bytosti. Technika nebo umělá inteligence může napomoci k tomu, aby se osobní vztahy uchovávaly a prohlubovaly. To znamená, že to, k čemu by moderní technologie mohly vést, je spíš potom nějaké rituální náboženství. Ale to už pak nejsme v křesťanství.

O českém národu panuje ve světě klišé, že jsou bezvěrci. Jak jsou na tom Češi s vírou?

Češi jsou v mnoha směrech velmi opatrní, aby uvěřili něčemu davovému. Máme totiž z historie v paměti, že mnohé davové věci vedly k velkým zklamáním. A proto si myslím, že ono hledání Boha je u Čechů mnohem více osobní a individuální, než aby bylo vázané na nějaké velké skupiny. V tom se lišíme od mnoha národů, které jsou kolem nás.

Přibývá v Česku věřících?

Za poslední roky ubývá těch, kteří jsou tradiční křesťané, a významně se rozšiřuje prostor právě těch individuálně hledajících, kteří nacházejí inspiraci i v křesťanství. Ale jsou to z velké části lidé, kteří se nechají nějak osobně inspirovat, ovšem krok k nějaké veřejné deklaraci k církvi je pro ně už náročný. Takže bych řekl, že ubývá ateistů, a jak říká Tomáš Halík, přibývá těch „něcistů“ - tedy těch kteří v něco věří a je to jejich osobní víra, která přesahuje horizonty viditelného. Ale nechtějí se nijak organizovat a formálně svou víru deklarovat. To je realita možná nejen České republiky, ale možná celého evropského kontinentu.

Dnes existuje mnoho možností nechat se zlákat k nějaké organizované víře nebo dokonce do sekty. Jak se tohoto vyvarovat?

Není na škodu mít v sobě určitou míru skepse. Člověk si musí dát pozor, aby stále používal svůj rozum a nenaskočil na emoční závislost na nějakém guru. To je myslím největší nebezpečí.

Tudíž moje rada je: nevěřte moc charismatickým guru a hledejte něco, co už má zakotvenost v nějaké širší platformě, kterou jsou schopni sdílet lidé různých názorů a různých sociálních vrstev. Protože to dokazuje, že tam jde o skutečnou hloubku.

Katolická církev je zde ukotvená stovky let, nicméně má za sebou také mnoho skandálů.

Ano, a to nejen v minulosti, ale i v přítomnosti.

Proč bych si tedy měl vybrat katolickou církev?

Já bych každému doporučil, ať se potká s Ježíšem Kristem jako s osobou, která je nám křesťanům blízká, a potom ať hledá, kde tuto víru v Ježíše Krista chce žít. Já jsem to zakusil v katolické církvi a mám mnoho důvodů, proč si myslím, že je to vskutku nabídka skvělá. Ale pro mě je nejzásadnější, že se lidé potkají s Kristem, a ne zda budou katolíci nebo evangelíci.

V magazínu Forum píšeme o absolventech UK. Ale promocí to nekončí! Zůstaňte v kontaktu se svou alma mater i vy a buďte součástí společenství Univerzity Karlovy i nadále prostřednictvím Klubu Alumni.