Kaskadérka Dvorská: Když chceš něco umět, musíš na tom makat!

Asi každého, kdo měl možnost si delší dobu povídat s Hanou Dvorskou, musel přepadnout stud, že je jen povaleč, co se málo hýbe. Dáma, která oslavila už 63. narozeniny, totiž vnímá každý den bez pohybu jako promarněný. I díky tomu je nejspíš nejstarší aktivní filmovou kaskadérkou na světě.

Hana Dvorská na setkání absolventů FTVS. FOTO: Hynek Glos.

Jak jste se vůbec dostala ke kaskadérství?

V šestnácti letech jsem začala skákat z letadla. Ve Svazarmu byly tenkrát různé odbornosti a já si vybrala parašutismus. A šéf skupiny filmových kaskadérů FILMKA Jaroslav Tomsa na začátku 80. let potřeboval holku, která v seriálu Vlak dětství a naděje skočí za paní Vránovou z okna ve třetím patře. Tak zašel mezi parašutisty v Letňanech, kde mu doporučili mě. Když mi pak zavolal domů a představil se jako kaskadér, tak jsem vůbec netušila o co jde, kaskadéři v té době nebyli běžní, já myslela, že to je nějaký cirkusák (směje se).

Nicméně jsme se domluvili, já dorazila na místo natáčení, kde byly vyskládané krabice a bylo mi řečeno, že se do nich při pádu musím trefit a nepadat po nohou, jinak si je zlomím. Že musím dopad rozložit na co největší plochu těla. Pak mě převlékli do kostýmu, režisér Kachyňa mě přivedl k parapetu, vysvětlil mi, že mám jako chvíli otálet a hrát, že se bojím a nejsem si jistá, a hlavně to nesmím uspěchat… Zazněl povel „akce“, já otevřela okno, vlezla na parapet, a jak jsem se podívala dolů, tak jsem si řekla, že je to tak nízko, že se asi zabiju! Protože když skáčete z obrovské výšky z letadla, tak se nemáte o co bouchnout, ale tady? Než jsem o tom ale stačila přemýšlet, zaznělo „akce dvě“, já skočila, přetočila se hezky na záda a dopadla do krabic. Lidi zatleskali a Kachyňa pochválil Tomsu, jak to máme perfektně nacvičené. Přitom já byla strachy bez sebe (smích).

Ale udělala jste takový dojem, že vás kaskadéři vzali mezi sebe.

Já na ten první trénink ani nechtěla jít, ale ukázalo se, že ta jejich tělocvična je v Přístavní ulici a já bydlela v podstatě za rohem, tak jsem šla. Tehdy to byla malá tělocvična, kde byly žebřiny, boxovací pytel, a obyčejný jídelní stůl, který jsme neustále přeskakovali nebo se prali mezi sebou a házeli se přes něj na žíněnky. Tehdy jsme tam chodily asi tři holky, ale ostatní dlouho nevydržely.

Pokud byste neskákala padákem, asi by si vás kaskadéři nevšimli. Přitom do Svazarmu vás přivedl bratr po nešťastné nehodě na motorce.

Starší brácha si koupil motorku, obyčejnou stopětadvacítku, a já se chtěla taky naučit jezdit. Bylo mi dvanáct. Jenže jsem to hned v první jízdě narvala do stromu, motorka spadla na mě a spojka mi skrze holiny propíchla nohu. Táta mě hned vzal do nemocnice a ránu mi zašili, jenže to začalo hnisat, tak to několikrát rozřízli a vyčistili, pak došlo k infekci, a dokonce mi hrozila amputace! Dva roky jsem v podstatě chodila o berlích, než táta sehnal doktora, který zjistil, že na té kosti byl stále přilepený kus té holínky. Tak jej odstranili, ránu vyčistili, a za 14 dnů už byla noha v pořádku. A mohla jsem zase sportovat.

Předtím jste plavala a hrála tenis, dokonce v jednom týmu s legendární Hanou Mandlíkovou.

Můj táta hrál výborně tenis a chtěl, abych taky sportovala, tak mě hned v první třídě zapsal na plavání. Jenže mě to strašně nebavilo, protože se chodilo každý den ráno ještě před školou. To si dnešní děti ani neumí představit – ráno mě rodiče vzbudili, šli do práce a já už jako šestiletá šla sama na tramvaj, dojela před Bílou labuť do bazénu AXA, tam jsem plavala, sama se osušila, a 8:10 už jsem musela sedět ve školní lavici. To už je dnes takřka těžko uvěřitelné, dnes rodiče vozí děti do školy až do zemdlení.

Z plavání se mi pak povedlo vykroutit a táta mi zaplatil tréninky tenisu pod vedením slavné Věry Sukové. Na první hodině jsem se sešla s budoucí šampionkou Hankou Mandlíkovou. No a zatímco ona to dotáhla až na Wimbledon, moje tenisová kariéra skončila po té nehodě na motorce.

Dala jste se ale dohromady a provozovala jako jedna z prvních hromadná cvičení.

V Sokole jsem založila kondiční cvičení pro muže, to mi bylo asi osmnáct. Ke mně chodili kluci z celé Prahy! Tenkrát nebyly samostatné posilovny nebo fitness centra, mimo profesionální sportovní kluby neexistovala kondiční příprava. Takže na moje hodiny začali chodit horolezci, paragáni, třeba i budoucí primátor Bém, taky horolezec Mára Holeček. A my strašně dřeli, za celou hodinu jsme se nezastavili! Furt se běhalo, furt se šplhalo, klikovalo, trakaře, kotouly, posilování na břicho, nekonečné množství lehů sedů, nekonečné množství kliků. Kliky jsme dělali i tak, že jsme tleskali rukama za zády! To už dnes skoro nechápu.

To byla 80. léta, kde jste brala inspiraci pro cviky, ze zahraničí se moc čerpat nedalo.

No to vůbec. Sama jsem vymýšlela, co se dá ještě dělat. A hodně jsem řešila také hudbu. Měla jsem magneťák B pětku s páskama a gramofon, takže jsem oblíbené písničky nahrávala z desek gramofonu na ty cívky a ten velikej magneťák nosila na každou hodinu do tělocvičny. Až později jsem měla kazeťák a spoustu kazet, které jsem pořád přehazovala sem a tam podle písniček. Nedej bože, když se ty pásky v kazetách zacuchaly.

Místo byznysu kotrmelce

Jak jste pořád sportovala v dětství, tak výběr FTVS byla jasná volba?

Já pravidelně běhala Velkou kunratickou (loni běžela už po devětatřicáté!, pozn. autora) a tehdy jsem tam potkala Ivana Pastuchu, s kterým jsme skákali z letadla, a on byl v prváku na FTVS a hrozně mi to vychválil. Já přitom dělala střední ekonomku, a po ní měla nastoupit jako sekretářka v podniku zahraničního obchodu KOVO, jehož ředitel se znal s mým otcem. Kde já mohla být! Po revoluci nejspíš úspěšná byznysmenka.

Každopádně jsem šla na přijímačky na fakultu. Talentovky pro mě byly jednoduché ale horší byly písemné testy z biologie, kterou jsem na střední neměla. Ale naučila jsem se a zkoušky udělala. Takže místo byznysu dělám celý život kotrmelce a jsem chudá jako kostelní myš. Ale mě to nevadí.

Na FTVS jste studovala obor tělocvik a český jazyk. Učila jste po škole?

No jasně, těsně před revolucí jsem nastoupila do školy jako učitelka. A hledala jsem základku, kde byly i jesle, protože už jsem měla své první dítě. Malou Míšu jsem tak ráno odvezla do jeslí, pak odběhla učit do školy, o velké přestávce přiběhla zpět nakojit a přebalit, a zase běžela zpátky. Nebyly peníze, žádné chůvy, musela jsem učit. A mezi tím jsem ještě občas točila filmy. A to bylo těžké skloubit, za socialismu jste nemohli říct, že nepřijdete do práce, protože jdete točit filmy. Musela jsem vymýšlet různé výmluvy.

Jak dlouho jste vydržela u učitelství?

Po revoluci v roce 1989 sem začaly jezdit zahraniční produkce, nabídek na filmování přibývalo, a ze školy mě logicky nechtěli pouštět, tak jsem s učitelstvím skončila. Což bylo v příhodnou dobu, protože na zahraničním filmu jsem si za pět dnů vydělala podobně jako za měsíc ve škole. A také jsem měla víc času pro děti, což bylo dobré.

Za socialismu se u nás točily jen československé filmy, to asi moc příležitostí pro kaskadéry nebylo.

Tehdy to bylo třeba jen párkrát do roka, ale ještě jsem měla zajímavý přivýdělek pro televizní relaci Federální kriminální ústředna pátrá radí a informuje. To se točily rekonstrukce kriminálních případů nebo scénky, na co by si občané měli dát pozor. A všechny ty okradené nebo zbité paní jsem hrála já. Ve filmech jsem pak dělala kaskadérské věci za paní Bohdalovou, Jiřinu Jiráskovou, Ninu Divíškovou, Báru Hrzánovou, nebo Dášu Veškrnovou v Příbězích pro pátera Knoxe. Za Markétu Hrubešovou jsem zase v Žiletkách padala pod auto…

Jaké scény bývají pro kaskadéry nejnebezpečnější?

Často to, co na plátně vypadá jednoduše, tak může být nakonec nejvíc nepříjemné. Třeba když jsem jednou točila pád z kola a jela v sukni, takže jsem nemohla mít chrániče. Nebo právě srážky s autem jako u filmu Žiletky, kdy jsem dopadla na silnici pět centimetrů od obrubníku. Jednou jsem taky pro reklamu hrála smrtku s kosou, kterou srazí auto a já šla při nárazu přes auto i s tou kosou a hlavou promáčkla přední sklo. Ostrá kosa se mi jen mihla kolem hlavy. Ve Snowboarďácích jsem zase za Jirku Mádla skákala z vrtulníku se snowboardem na nohou do Labe. A když jsem spadla jak kuželka hlavou dolů pod vodu, tak jsem jen doufala, že mě včas vyloví.

Dnes jsou všichni okolo filmu hodně opatrní, aby se hlavním hercům nic nestalo, protože to stojí velké peníze. Takže se klidně stane, že za herečku seběhnu i schody, protože co kdyby si v podpatcích vyvrkla kotník? Riskovat si může dovolit jen někdo jako Tom Cruise, který si ale své filmy i produkuje. Ale i když to má hodně natrénované, je vidět, že nemá tolik zkušeností s přistáním na padáku. To každý paragán hned pozná.

S Bradem Pittem na Maltě

Pamatujete si na první zkušenost se zahraniční produkcí?

To bylo těsně po revoluci a točilo se v lomu v Srbsku. Byla to hrozná blbost, protože si jen pamatuju, že jsme dělali nějaké oživlé stromy. Největší zážitky mám z filmů jako Bídníci nebo XXX, které se točily u nás, ale pak jsem byla pozvaná k natáčení velkofilmu Troja (2004). A to jsem tedy koukala jako blázen, protože to byla opravdu mega produkce. Natáčelo se na Maltě a celý ostrov tím žil, všem to přineslo práci. Byli jsme tam asi měsíc a točili vylodění Řeků, noční scény, dobytí a zapálení Troje – tam nešlo o to někoho dublovat, ale buď jsem hrála trojské ženy nebo klidně i řecké vojáky.

Superhvězdou filmu Troja byl Brad Pitt, byla šance se s ním na place potkat?

On měl dost scén, kdy jako někam utíká mezi vojáky-komparzisty nebo v bojových scénách někoho sráží, tak tam jsme byli samozřejmě my jako kaskadéři, a bylo třeba to s námi koordinovat a probírat, jak a kudy poběží a kdy do koho odstrčí apod. Choval se jako velký profík a rady zkušených kaskadérů vždy rád přijal.

Jak se takhle velké filmové hvězdy chovají ke kaskadérům?

Dobře. V roce 1998 jsem byla u německého filmu Operace Noah, kde jsem za hlavní herečku slaňovala z vrtulníku na ropnou plošinu, a spoustu dalších nebezpečných kousků. A ona za mnou každý den chodila a děkovala, co všechno za ní dělám. Někdy od herců dostáváme i dárky, dostala jsem třeba taštičku se šminkami nebo kožené rukavice. A syn Martin jako malý dubloval na Barrandově dětskou herečku v Bídnících a slavný herec Liam Neeson se jej po natáčení zeptal, co by chtěl za to, že ty scény tak skvěle zvládl. A Martínek bezelstně prohlásil: kolo! Mě to bylo hrozně trapné ale Neeson řekl jen: oukej, zavolal produkční, a opravdu mu koupil kolo.

Vy jste někdy dublovala mužskou postavu ve filmu?

Během Troje jsem hrála ženy, ale i mužské bojovníky, protože pro obyčejné komparzisty to nebyla žádná legrace běhat třeba dvacetkrát sem a tam se štítem a mečem ve velkém horku.

Baví se i velké hvězdy normálně s kaskadéry, nebo se vše řeší přes asistenty a koordinátory?

Když to není obrovská produkce, ale menší film, tak se s herečkami seznámíme. Beztak jsme spolu v maskérně, kde nás stejně maskují, tak se brzy zapovídáme. Já pak většinou sleduji na place, když ona točí a jsem připravena ji zastoupit. Někdy i ve scénách, kdy se ji třeba jen nechce, třeba při nějakých záběrech zezadu. A ony jsou samozřejmě rády. Tak si někdy i sedneme mezi záběry a povídáme si.

Jsou dva typy herců. Někdo si s námi klidně sedne na patník a povídá si o všem možném při čekání na záběr a zajímá se i o naší práci. A pak jsou ti, co jen zůstávají ve svém karavanu a vycházejí jen v doprovodu asistenta na plac. Oni si ani nemusí hrát na hvězdy, třeba jen nemají náladu nebo si chtějí jen o samotě číst nebo se ponořit do role a s nikým nemluvit.

Když jste v začátcích potkala nějakou velkou filmovou hvězdu, měla jste před ní ostych?

Já ne (smích). Protože já poznala, že i ty super hvězdy jsou také jen lidé a superhvězdy z nich dělají média. To mám větší ostych před nějakými chytrými vědci nebo lidmi, kteří něco zajímavého vyrobili, než před herci. A to nemyslím vůči nim nijak špatně.

Myslím, že právě ti úplně nejlepší herci jsou v pohodě a nemají potřebu se nijak předvádět. Brad Pitt byl vážně skvělý, nebo třeba Ryan Gosling, který loni v Praze natáčel film The Gray Man, stejně tak Orlando Bloom při natáčení seriálu Carnival Row. Hrozně fajn byl i Ondra Vetchý při filmu Báječná léta pod psa. Ze starších herců jsem měla ráda Janu Štěpánkovou, kterou jsem hodně zastupovala, nebo Jiřího Bartošku a Pavla Nového.

Když koukáte na filmy, všímáte si nedostatků u kaskadérských kousků, co běžný divák nezaznamená?

Já moc do kina nechodím, dokonce ani na filmy, kde jsem hrála, mě to zas tak moc nebaví, ani na to nemám čas. Asi jsem v tomhle kulturní barbar, ale já v televizi nejraději sleduju sport. Každou chvíli je nějaké mistrovství světa, teď bylo ragby, předtím fotbal, a na vrcholné úrovni jsou to vážně borci, to mě baví sledovat. U filmu se dnes točí samé fantasy, a to není nic pro mě.

Jako kaskadérka ale s fantasy filmy zkušenost máte, například u Letopisů Narnie.

Hrála jsem ve spoustě fantasy filmů. Teď chodím ráda točit i proto, že je fajn potkat se tam se starými známými, režiséry a maskéry, tak ráda mezi ně přijdu a pokecám. A pak na place někam spadnu nebo někoho zapíchnu (smích). Ale s těmi kaskadéry, s kterými jsem začínala, se už tak moc nepotkávám. Jsou v mém věku nebo starší, a už tolik netočí.

Když jste sama nakousla ten věk, jak dlouho se dá u kaskadérství vydržet?

Dokud vydrží zdraví. Současní mladí kluci jsou strašně šikovní, jen už nedělají tak nebezpečné věci jako kdysi my. Teď se používá hodně triků a kaskadérství je skoro umění, mají nacvičené složité bojové choreografie, které trénují i čtrnáct dní. A v důsledku to na plátně vypadá i lépe. Za nás to bylo hodně „o hubu“ – při rvačkách si kluci klidně vyrazili zuby, natvrdo jsme padali ze střech, opravdu hořeli, topili se, spadli z koně a tak... Tělo dostávalo hodně zabrat.

Jak často ještě filmujete?

Já bych ještě cokoliv dala, ale už nemám zapotřebí s sebou nechat škubat na trhačkách, padat z výšek nebo se někde brutálně s někým prát. Takže chodím většinou, když potřebují opravdu dublovat starou bábu, které se něco nepovede, nebo když režisér nechce mít v záběrech jen mladé lidi. A ono je to také o tom, že v partě kaskadérů už jsou logicky většinou mladí. Ne že by mě nějak odstrkovali, to oni mě mají rádi, ale už se neorientuju, o čem se baví a zkrátka nezapadám, je to jiná generace.

Stejně jako vaše děti, které si také prošly kaskadérskou zkušeností.

Míša má kaskadérství jako obživu, ona je fakt šikovná. Je hezká, velká, oblíbená, jde z filmu do filmu, dubluje za slavné herečky. Martin párkrát na filmu také byl, ale protože pracuje jako zdravotnický záchranář v nemocnici Pod Petřínem, nemůže se tolik uvolňovat z práce. A nechce svou práci v nemocnici opustit.

Sešli jste se u nějakého filmu všichni společně?

U seriálu Carnival Row jsme se z rodiny jednou sešli dokonce čtyři, i s vnučkou Sašenkou! Točily jsme víly, protože potřebovali staré i mladé. A Martin působil na place jako zdravotník. Ale už moc nechodí, má raději klid a nejraději leze s kamarády po skalách. Miluje přírodu a dovede klidně i hodinu pozorovat mraveniště.

To si například u vás vůbec neumím představit, vy asi dlouho v klidu nevydržíte?

Já jsem pořád v pohybu. Potřebuju mít pravidelný řád a každý den něco dělat. Mám budíček už v 5:20, ráno jdu běhat s mým Boot campem, pak jdu do Form Factory, kde mám lekce Bodybalance, lekce posilovací a cardio lekce. Také tam jezdím spinning. Tohle všechno zvládám během dopoledne a odpoledne se věnuji sportům, které mám ráda. Teď jsem se naučila jezdit na jednokolce, celoročně chodím večer plavat do Vltavy, každý den něco dělám. Mám svůj rozvrh a ten se musí dodržovat. Protože, když chceš něco umět, tak se tomu musíš pravidelně věnovat a makat!

Ale když se za covidu zavřely bazény, začala jsem plavat ve Vltavě, a v zimě se přidala k otužilcům. A když do té studené vody vlezete, musíte se úplně uklidnit a zhluboka dýchat, takže přitom se trochu zklidním a vnímám jen dění okolo sebe, zavřu oči a cítím vůně, to je taková moje meditace. Mám to ráda. Navíc mám po covidu kardiostimulátor, a to je úplně naprd, já bych jinak pořád nejradši dělala všechno. Ale už se nemůžu hecnout úplně „do mrtva“, protože bych opravdu mohla umřít. Taky mám přetrhané vazy v koleni a stále mě zlobí, budu muset zase na operaci. Ale ještě mi zbylo skákání z letadla a k šedesátinám jsem dostala jednokolku, tak se na ní učím, a je to hrozně těžký. Musíte na tom všechno vybalancovat a celé tělo zpevnit, a pak nohama makat, jinak to nejede. Ujedu v kuse 10 kilometrů a pak vás bolí úplně všechno. A to je super pocit.

Milovaný Mark Knopfler

Smysl pro řád jste si přenesla i do další záliby - hrajete na několik hudebních nástrojů.

V tom mě hodně ovlivnil pan učitel na základní škole Emil Fencl, který s námi jezdil na vodu na Lužnici, a přestože měl místo jedné ruky jen pahýl, tak hrál báječně na kytaru. A mě se to strašně líbilo, tak jsem se taky naučila a hrála pak na všech táborech, a zpívala. Stejně tak na horách v Krkonoších, na Klínových boudách, kam se sjížděla skvělá parta. Dvacet let jsem hrála všechny silvestry, třeba i šest hodin v kuse. Celý život obdivuju kytaristu Marka Knopflera ze skupiny Dire Straits.

Naučila jsem se i na kontrabas, který mi táta koupil k osmnáctinám od skupiny Brontosauři, protože byl trochu poničený. A já ho ještě doničila na vysoké škole, když jsem ho tahala i na vodu nebo půjčovala kamarádům. Ale pořád ho mám v pokoji a ještě jsem na něj hrát nezapomněla. Teď se chci pořádně naučit hrát na bicí.

Máte dvě vnučky, jaká jste vlastně babička?

Špatná. Dcera bydlí s vnučkami ve Velkém Meziříčí, takže to k nim mám daleko. A navíc mě nikdy nebavilo jezdit s kočárem sem a tam. Teď už jsou holky větší, tak se s nimi dá dělat i něco akčního. Ale já chci taky žít a ne se jen pořád starat. Nejdřív jsem se starala o své děti, pak o babičku, pak o mámu s tátou, tak když jsem se konečně vybabrala ze starostí o rodinu, tak nechci zase další starání. Ale slíbila jsem, že jeden víkend v měsíci se o holky postarám, a tak nám to nějak funguje. Holky už se ale trochu bojí do Prahy jezdit, protože vždy vymyslím nějaký náročnější program.

Měla jste vůbec někdy, alespoň v dětství, nějaké princeznovské období, kdy jste nesportovala a jen si na pohodu oblékla šatičky a tak?

Neměla, protože já mám o sedm let staršího bráchu, kterého jsem hrozně zbožňovala a chtěla pořád dělat to samé, co on. A on byl opravdu drsnej, pořád běhal, někdy i 100 kilometrové tratě, skákal z letadla, posiloval, hrozně trénoval. Takže princezna jsem tedy nikdy nebyla. Pořád v kraťasech a triku s touhou vyrovnat se staršímu bratrovi.

V magazínu Forum píšeme o absolventech UK. Ale promocí to nekončí! Zůstaňte v kontaktu se svou alma mater i vy a buďte součástí společenství Univerzity Karlovy i nadále prostřednictvím Klubu Alumni.