David Ježek je sedmým rokem v Armádě České republiky a na přelomu let 2019 a 2020 absolvoval zahraniční misi v Afghánistánu. Po šťastném návratu v něm uzrálo přesvědčení o svých zážitcích sepsat knihu. „Chtěl jsem detailně popsat, jak to na misi funguje, nejen zodpovědět nejčastější otázky: kolik si na misi vyděláš a zabil jsi někoho?“ říká poručík výsadkářů z Chrudimi.
Jak vůbec vznikl nápad napsat knížku?
Já relativně brzy všechno zapomínám, myšlenky z minulosti rychle zahazuji, protože jsou pro mě zbytečné. Takže prvotní záměr byl v tom uchovat si vzpomínky, protože jsem věděl, že se v Afghánistánu může stát cokoliv. Kniha Poslední slova z Afghánistánu také v podstatě začíná předmluvou mého pomyslného rozloučení s životem, kdy natáčím videovzkaz pro mou rodinu.
Den před odjezdem 15. října 2019 jsem ještě neměl napsané nic. A den poté jsem začal se zápisky - nejprve jen tak rukou do papírového bloku, ale po měsíci jsem zjistil, že být vojákem se zánětem šlach není zrovna praktické (smích), tak jsem začal psát v elektronické podobě. V první fázi to byly jen takové záchytné body, abych si později vybavil ten daný den, protože nebyl čas se rozepisovat – až později jsem vše musel převyprávět tak, aby to mělo čtivou formu.
A proč rovnou kniha, nestačil by třeba online blog?
Mohl jsem své zážitky vydávat online, ale na to nebyl čas. Chtěl jsem, aby se kniha dostala do knihkupectví, aby příběh vojáků měl větší dosah. Nicméně pocit, že by stálo za to udělat knihu, ve mně začal krystalizovat až tři roky po návratu z mise. A v průběhu několika let proběhlo pět komplexních korekcí, protože jsem si musel přiznat, že ani mě samotného nebavilo číst, co jsem „zrovna snídal“. Potřeboval jsem najít vhodnější formu. Několikrát jsem potřeboval delší, i několikaměsíční pauzu abych se od toho všeho trochu oprostil, získal nadhled a uvědomil si, co zajímá čtenáře. Sešel jsem se s několika lektory, kteří mi dali cenné rady, a když jsem si text znovu přečetl loni v létě, najednou jsem měl pocit, že je to ono. A ještě ten den jsem kontaktoval několik nakladatelství.
Zkomplikoval jsem si to ale ještě tím, že jsem se rozhodl svou veškerou částku ze zisku věnovat do Vojenského fondu solidarity. Proto jsem se rozhodl pro nakladatelství Pointa, které umožňuje vydávat knížky začínajícím autorům s tím, že se na vydání podílí přispěvatelé. Konečný zisk pro fond tak bude mnohem větší. Pro mě to znamená složitější cestu a mnohem víc práce, ale vidím v tom přínos v té pomoci. Tím, že příběh je psaný, tak aby širší veřejnost mohla misi prožít s námi, jsem chtěl také ukázat, že bez podporovatelů, rodin a našich blízkých bychom naší službu těžko zvládali. Proto jsem se z konečného zisku vzdal všeho, protože to jinak ani být nemůže, pokud si mám stát za motivem knihy.
Na misi jste neustále v partě „spolubojovníků“, psaní knihy šlo tedy asi stěží utajit.
To neutajíte, ve stanu nebo místech, kde jsme bydleli, se pořád něco děje. Neustále je někdo ve vašem okolí, každý se mi snažil brát blok a číst si co píšu, musel jsem pořád dokola poslouchat pubertální řečičky ve stylu: co si tam píšeš a jak mě popisuješ? píšeš tam, že jsem velkej a svalnatej? Neustálé narážky, každý den…(smích). Musel jsem si zápisky hodně hlídat a různě je schovávat. Že píšu ale jinak věděli jen ti, co se mnou byli na pokojích, na četě, v rotě, ale jinak jsem to nikomu neříkal, byl to můj osobní projekt.
A jak reagovali velitelé, když zjistili, že jeden z vojáků píše knihu?
V Chrudimi je velmi specifická sorta klasických „vojenských drsňáků“ a samozřejmě jsem byl zvědav, jak se na to budou velitelé tvářit. Využil jsem toho, že informace o vzniku knihy jsem pustil do světa až ve chvíli, kdy jsem dělal důstojnický kurz, takže jsem část možných kritiků „odfiltroval“. Nakonec ale bylo množství podpory, kterou jsem dostal, až překvapující. Od doby zahájení předprodejové kampaně nebyla jediná negativní reakce.
Samozřejmě jsem obsah musel řešit s vojenskými zpravodajci. Nicméně já jako řadový voják jsem byl až na konci celého řetězce zásadních rozhodnutí a rozkazů, neměl jsem přístup k žádným tajným materiálům. Přesto si mě sem tam někdo proklepnul, proč vydávám knížku, když z toho v podstatě nic nebudu mít. To jim přišlo asi nejvíc podezřelé (smích).
Jaký je hlavní motiv vaší knihy, o čem je?
Koncept knihy je nastaven tak, aby tuto jednu konkrétní misi mohl čtenář jakoby prožít s námi. Ale jsou tam i vzpomínky na základní výcvik, které dotváří celý příběh a pomáhají představit charaktery mých spolubojovníků. Potřeboval jsem, aby se jednalo o jednolitý příběh, ale celá mise samozřejmě nejde shrnout do 200 stran knihy. První měsíc řešíte hlavně odloučení od rodiny a aklimatizaci v novém prostoru, ale i to bylo nezbytné popsat tak, aby děj někam směřoval a nějak se vyvíjel.
Na otázku jaké to je na misi, se často odpovídá, že je to je úplně jiný svět a vytáhne se třeba jeden moment, kdy se stalo něco brutálního. Ale co je všechno za tím?
Mohou být v knize vůbec nějaké fotografie? Aniž by ohrozily bezpečnost armády?
To je zajímavá otázka. Mohou a do mé knihy by dobře pasovaly, protože jsem si zvolil nejkvalitnější pevnou vazbu a lepší papír pro plnobarevný tisk. Jenže… klišé těchto knížek s vojenskou tématikou je právě to, že autoři většinou dávají takové ty hrdinské fotky, jak se někde střílí a akční fotky s vrtulníkem nebo jinou technikou...
Kniha není můj hrdinský memoár a chtěl jsem ji udělat kompletně jinak. Místo fotek tam jsou ručně kreslené ilustrace, které jsem dělal já sám. Byl jsem kvůli tomu na kurzu kreslení a snad to dopadlo dobře. V knize bude pouze jedna fotka – dítěte, které nám poslalo motivující dopis, který všechny na misi pobavil.
V čem si myslíte, že je vaše kniha jiná od ostatních s podobnou tématikou?
V době, kdy jsem psal, jsem netušil, že knihu vydává i náš velitel Petr Matouš (kniha Navzdory z roku 2022, kterou napsal společně s vojenským historikem Eduardem Stehlíkem, pozn. autora) a knížku v minulosti vydal i „Black“ - další voják od nás z Chrudimi (Cesta vojáka z roku 2017, pozn. autora). Ten celou misi dokázal shrnout v pár stránkách, pak další mise, návrat, příprava na další misi… protože nešlo o jedinou misi ale o celou jeho cestu. Mě osobně, když jsem byl v civilu, nejvíc zajímaly detaily, jaké to právě na misi je a ne jen strohé odpovědi na otázky, které vám lidé nejčastěji kladou: kolik si na misi vyděláš a kolik lidí jsi zabil?
Mě víc zajímalo, jak se člověk na takové misi opravdu cítí, a proto jsem to napsal trochu jinou formou, než je asi zvykem. Hodně mě inspiroval Ladislav Zibura, styl, jakým píše své cestopisy – řekl bych, že má kniha je hodně podobná forma, kdy popisuji nějaký příběh a během toho do něj zasahuji se zajímavostmi. Občas to může zdánlivě působit jako pubertální pohled na řadu věcí, ale dává to tomu lehký nadhled a snad i humor.
Lze psát humorně o válčení?
Za svou vojenskou kariéru jsem pochopil, že voják musí umět si udělat srandu prakticky ze všeho. Rozhodně na válce není nic humorného a srandovního, ale jak říkám… Nechtěl jsem, aby tato kniha byla hrdinský memoár. Psal jsem odlehčenou formou, aby to bylo pro lidi zábavné, a snad se to povedlo. Konec konců v současné době je třeba šířit pozitivní energii.
Naše armáda je samozřejmě velice profesionální, ale není od věci přidat i trochu humoru a nadsázky. Navíc je to nevyhnutelná součást naší budoucnosti, protože budoucí vojáci jsou v současné době velmi aktivní na sociálních sítích a ukázat, že i přes vysokou odbornost a profesionalitu může naše armáda nabídnout atraktivní prostředí.
Pak ale může nastat opačný problém – čtenář neznalý okolností si může říct: oni občas zažijí nějaký útok, ale jinak je to celkem pohoda…
Tohle skloubit byla pro mě jedna z nejtěžších věcí. Udála se totiž i spousta situací, o kterých nemůžu mluvit z hlediska utajovanosti informací. A tudíž bylo třeba najít harmonii mezi tím, aby obsah knihy nijak nedehonestoval naši činnost ale zároveň to nakonec nevyznělo tak, že se na misi „flákáme“, protože jde o velmi specifickou zátěž – konec konců normálně nejste zvyklý, že na vás létají rakety.
Každá zahraniční mise je opravdu náročná a viděl jsem lidi, kterým z toho doslova „hráblo“. A je jedno, jestli je to mise v Afghánistánu, v Litvě nebo na Slovensku – každého to nějakým způsobem změní. Jste půl roku odloučen od společnosti, v úzkém kruhu lidí, s kterými ještě předtím projdete devítiměsíční přípravou. Takže jste s nimi v podstatě rok a půl každý den. Tím se pochopitelně tvoří napětí, vznikají ponorky, spory, averze… To vše je neoddělitelná součást nasazení.
Hrozí i posttraumatický syndrom – jak se mu vyhnout?
Nejsem psycholog, ale podle mě si každý musí najít svou cestu, jak se s tím srovnat. Mě třeba pomáhalo se z toho vypsat a organizovat si svůj čas. To považuji za extrémně důležité. Při čekání na výjezd ze základny má člověk čas na sebe a přípravu materiálu. Mnoho lidí ten čas prokrastinuje a nepracuje na sobě, což v dlouhodobém horizontu může prohlubovat negativní emoce v sobě.
Já měl přesně definován každý den – den předem jsem si zapsal, co budu dělat, kam půjdu, například naučit se manipulaci s novou zbraní, připsal jsem se na nějaký výcvik… Když nebyla možnost výcviku, tak jsem hodně psal, četl, vzdělával se, pracoval na své diplomové práci nebo sportoval. Snažil jsem se přistupovat ke každému dni, jako k poslednímu, protože tam prostě nikdy nevíte.
Jaká vůbec byla vaše motivace vstoupit do armády, protože v rodině žádnou vojenskou minulost nemáte.
Ani u policie nebo jiné bezpečnostní složky. Dokonce si pamatuju, že jako malý kluk jsem chodil do kostela a modlil se zato, aby zrušili povinnou vojenskou službu, protože jsem do armády nikdy nechtěl (smích). Rád bych vyprávěl nějaký dojemný příběh o tom, jak můj táta byl voják, jeho táta taky a podobně, ale pardon – můj vstup do armády proběhl velmi absurdním způsobem.
Po studiích na FTVS jsem učil na škole a jednoho dne jsem zašel na pivo s bývalým spolužákem, který se mi svěřil s tím, že se právě ten den přihlásil do armády. A protože já se zrovna nacházel v nějaké své momentální osobní krizi, tak jsem se druhý den přihlásil také. Scénka jak z filmu „yes man“ (směje se).
Z takové motivace asi vojenští píáristé nebudou úplně nadšení.
A aby to bylo ještě absurdnější, tak jsme si s tím kamarádem řekli, že v armádě chceme jen k těm nejlepším – tedy k výsadkářům – jinak to ani nemá cenu. Oba jsme na FTVS ve sportu docela vynikali a já osobně měl vždycky v sobě ten drive, že chci být ve všem nejlepší.
Pro výsadkáře ale platí ty nejnáročnější zkoušky, ne?
Myslel jsem si, že už jsem ve sportu zažil leccos, ale během třídenního výběrového řízení jsem na pár vteřin dokonce oslepl z vyčerpání! Jedna z posledních disciplín druhého dne je zrychlený přesun na 10 kilometrů se zátěží na zádech, přičemž celou dobu běžíte a družstvo musí držet formaci.
Když během toho výběrka selžete, tak vám prostě vezmou číslo a končíte, dalším pokusem musíte začít celé znovu. Já znovu prostě už jít nechtěl, a tak díky tomu, že jsem se rameny odrážel od spolubojovníků, jsem se v běžící formaci udržel i beze zraku. Jak jsme se zastavili, tak jsem se prodýchal a nejprve se objevilo takové fialové motání hlavy, pak mžitky, až se mi vrátil i normální zrak. Naštěstí.
Pořádný křest ohněm. Přitom jste mohl v poklidu být učitel tělocviku.
I být učitel tělocviku není jednoduché, pokud se to dělá pořádně. Nicméně žít v poklidu není má cesta. Ačkoliv jsem se nikdy žádnému sportu nevěnoval profesionálně, tak jsem vždy v drtivé většině sportů vynikal. Proto jsem se rozhodl studovat tělovýchovnou fakultu a během studia jsem zjistil, že to je cesta, která mě naplňuje. Nyní už se ale kolem sportu pohybuji jen jako rozhodčí ve světových závodech ve freestyle snowboardingu.
Dále jsem vedoucí České footbagové asociace a kromě toho pomáhám s oddílem Arditů. Což je takový, řekněme trochu tvrdší skaut, který vedeme my vojáci z Chrudimi. Cílem je děti znova vrátit do přírody a odtáhnout je od mobilních telefonů, aby z nich nevyrostli ufňukánci. Dnešní Skaut už podle mého není takový, jaká byla původní myšlenka. Já do Skauta kdysi jako kluk vstupoval s touhou být v přírodě, ale místo toho jsme seděli v učebně a vystřihovali něco z papíru nebo stavěli zvířátka z kaštanů... My děti učíme uzly, dáváme jim různé šifry, učíme je kritickému myšlení, čestnosti, hrdinství a tak dále.
Kromě toho jednu školu dokončujete, další studujete, a v březnu jste spustil podcast…
Jak hodně cestuji, tak často poslouchám v autě podcasty. Říkal jsem si, že by bylo fajn něco filozoficko-vzdělávacího, aby mi to rovnou pomohlo v učení – tudíž nejlépe tématické okruhy v rámci státnic. Takového ale nic není.
Tak jsem si řekl, že si připravím scénář, rešerši například o Sokratovi, tudíž vytáhnu něco z jeho života, co se v té době dělo, jaký on byl, jaké byly jeho filozofické úvahy… Musím se o tom naučit mluvit, musím to sestřihat a tím se vlastně celou tu látku naučím. A navíc si to budu moct celé pustit v autě. A třeba bude ještě někdo takový "blb" jako já, co chce poslouchat v autě povídání o transcendentální fenomenologii (smích). Tím, že to je něco co mi ve světě podcastů chybělo, tak se jmenuje Tabula Rasa.
| Mgr. David Ježek |
| Po bakalářském studiu na Jihočeské univerzitě dokončil obor Tělesná výchova a sport magisterským titulem na FTVS UK. V Armádě ČR je od roku 2017 a absolvoval zahraniční misi, o čemž napsal knihu Poslední slova z Afghánistánu. Ve volném čase dělá rozhodčího při mezinárodních závodech ve snowboardingu, je předsedou České footbagové asociace nebo pomáhá v dětském oddílu Arditi. |
V magazínu Forum píšeme o absolventech UK. Ale promocí to nekončí! Zůstaňte v kontaktu se svou alma mater i vy a buďte součástí společenství Univerzity Karlovy i nadále prostřednictvím Klubu Alumni.
