Žák je vizitkou učitele. Ti nejproblémovější nás potřebují nejvíc

„Učitel musí mít respekt, který si ale nedobude ze svého statusu, ale tím, že se dovede do žáků vcítit, a oni ví, že je tu pro ně,“ říká Radomíra Houšková, absolventka PedF UK, která vyučovala na všech školních stupních, od základních po vysoké školy, dlouhá léta působila v managementu českého vzdělávacího systému a na vrcholu kariéry se rozhodla vrátit před tabuli. Sedm let učí v české sekci Evropské školy v Bruselu. 

Jak byste Evropskou školu popsala? V Česku se o ní příliš neví.

Než jsem v dubnu roku 2016 absolvovala výběrové řízení na ministerstvu školství na pozici učitelky v české sekci, také jsem tuto školu neznala. Po letech strávených v různých manažerských pozicích vzdělávacích institucí jsem se rozhodla vrátit zpátky ke klasickému učitelování, mít svou třídu. Řekla jsem si, kdy jindy než teď?

Evropská škola je státní nebo soukromá?

Je to v podstatě soukromá škola, nicméně je zdarma pro žáky, jejichž rodiče pracují pro instituce Evropské unie nebo NATO, respektive školné za ně platí jejich zaměstnavatelé. Chodí k nám ale také děti cizinců, kteří v těchto organizacích nepracují, a ti si musí školné platit.

Takže sem chodí české děti žijící v Bruselu, které se chtějí vzdělávat i v českém jazyce.

Přesně tak, studují v české sekci, kde učím i já. V Evropské škole Brusel 3 je celkem sedm sekcí.

Byl pro vás velký šok postavit se po letech zpátky před tabuli?

Konkrétní výuka mě nijak zásadně nepřekvapila. Co je pro mě ovšem na Evropské škole dodnes velkou výzvou, je babylon jazyků. Neustále přeskakujete mezi angličtinou, francouzštinou a češtinou. V předmětech pracujeme dohromady s kolegy ze všech sedmi sekcí. V určitých periodách probíhají takzvané harmonizované zkoušky jednotlivých předmětů v angličtině a francouzštině a jednotlivé sekce si je musí přeložit do svých národních jazyků. To byl pro mě velký oříšek. Navíc výuka probíhá od rána až do pozdního odpoledne – začíná se v 8:30 a končí v 16:15. Ze začátku jsem si tak přípravu na další den prováděla po večerech, protože učební plány jsou samozřejmě jiné než v české škole. Tvoří se podle hlavního řídicího plánu Evropských škol, jichž je celkem třináct. V samotném Bruselu jsou čtyři (škola Radomíry Houškové na obrázku níže - pozn. red.). První Evropská škola byla zřízena v roce 1955, a postupně se tak vytvořily vzdělávací plány pro všechny předměty.

Jak vypadají?

Vychází z britského a francouzského vzdělávacího modelu takzvaných sekundárních cyklů, což jsou prakticky sedmiletá gymnázia. Od primy do tercie se například učí chemie, biologie a fyzika společně v rámci přírodovědného základu. Až od kvarty se tyto předměty dělí. Je zde hodně matematiky, z níž se musí povinně maturovat, nicméně je na výběr ze dvou úrovní. Náročnost je ovšem z mého pohledu v podstatě stejná, pouze témata v té méně dotované větvi matematiky nejdou tolik do hloubky.

Jaké předměty se učí v češtině?

Český jazyk, matematika, přírodovědný základ (od kvarty pak chemie, biologie, fyzika). V primě a sekundě se česky učí také humanitní základ (dějepis a zeměpis), který pak od tercie probíhá v jednom z cizích jazyků, v takzvaném Language 2, což je angličtina nebo francouzština. Národní jazyk je Language 1. Učí se také Language 3 (francouzština nebo němčina). Předměty jako výtvarná, hudební a tělesna výchova se učí rovněž v cizích jazycích. Po kvintě se předměty ještě dále rozvětvují dle takzvaných profilových oborů, kdy mají žáci čtyřhodinové profilové předměty jako biologie, fyzika, chemie, zeměpis, ekonomika, historie, filozofie… Pokud je žáků z jednoho ročníku naší sekce na tyto předměty víc jak sedm, učí se je ve svém národním jazyce, pokud jich je míň, učí se je v Language 2.

Musí to být neuvěřitelně inspirativní prostředí.

Je to náročné, přiznávám. Večer chodívám domů celkem vyčerpaná. Ale když pak ráno vejdu do areálu školy a slyším kolem sebe ten babylon jazyků – španělština, řečtina, polština, čeština, slovenština – a děti spolu mluví všechny dohromady. Je neuvěřitelně povznášející pocit a velmi mě nabíjí. Obdivuji tyto děti, jak plynule hovoří několika jazyky najednou.

Učí zahraniční kolegové jinak?

To víte, že ano. To je další neuvěřitelný zdroj nových podnětů, kdy jste nucena neustále přehodnocovat vlastní názory a zažité postoje. Stále se učíte něco nového. Třeba anglická a francouzská sekce jsou hodně náročné, žáci zde mají v průměru od jeden až dva stupně horší známky než ti z české sekce. V Evropské škole je desetistupňový známkovací systém – dítě prospěje mezi 5 až 10, od 1 do 4,9 neprospěje. Pro děti v české sekci je problém, když dostanou třeba 7,5, zatímco pro Francouze je to samé hodnocení velký úspěch. Ve francouzské sekci je běžná klasifikace 6,5.

První třída Radomíry Houškové, žáků z české sekce Evropské školy, kterou loni dovedla k maturitě. 

Jste tedy vy a vaši čeští kolegové mírnější?

Já z mého pohledu nejsem mírná. Hodnotím tak, jak je podle mě v pořádku. Kolegové z jiných sekcí mají laťku jinde (i když se snažíme v rámci předmětových sekcí o harmonizaci hodnocení a přístupů) a někteří neřeší pocity děti tak jako já, a stejný přístup vidím i u svých českých kolegů. Snažíme se žáky podržet. Trvá nám dlouho, než si známkování v konkrétní třídě nastavíme. Kdežto třeba Francouzi jsou velmi striktní. Jsem za tuto možnost vidět jiné přístupy zblízka opravdu vděčná a nesmírně si našeho českého vzdělávacího systému vážím.

Je v Evropské škole znát, že zde studují děti z vyšších sociálních skupin?

Je patrné, že mají hodně ambiciózní rodiče. Upřímně říkám, že řada našich žáků by podle mě byla spokojenější na méně náročné škole, třeba střední odborné. Ale jejich rodiče, tím, že jde většinou o vysokoškoláky, si často ani neuvědomují, že své vlastní ambice přenáší na svoje děti, které by možná vynikly v úplně jiných oborech, než kam je dospělí směřují. A děti se chtějí rodičům zalíbit, což je naprosto přirozené. Proto vždycky říkám rodičům. „Víte, já ani tak nepotřebuji, abyste s nimi doma trénovali látku do školy, to zvládnu sama. Potřebuji od vás jinou věc: Abyste jim dali lásku a bezpečí. To jsou dvě nejdůležitější věci, které vaše dítě potřebuje.“

To bychom měli rodiče. A jaké jsou děti?

Jako jsme byli my a generace dětí před námi, pořád stejné. Chtějí znát, vědět, být milovány, něčeho dosáhnout… A je jen na nás dospělých, rodičích i učitelích, zda je pochopíme, jak jim pomůžeme se připravit do života a dáme jim šanci se ve světě kolem nás zorientovat. Proto mě hodně mrzí, když se mnou rodiče mluví, chtějí ode mě radu, jak se svým dítětem zacházet a častokrát zmíní: „Víte, já si s ním nevím rady.“ Ale kdo by měl znát své dítě lépe než jeho táta s mámou?

Říkala jste, že děti jsou pořád stejné. Řada pedagogů ale zmiňuje, že jsou náročnější, nerespektují autority…

Samozřejmě mám kolegy, i v Bruselu, kteří toto říkají. Setkávala jsem se s těmito stížnostmi po celou dobu mého učitelování i v době, kdy jsem působila jako členka manažerského týmu vedení středních a vyšších odborných škol České republiky. Kolegové se dostávali do různých konfliktů se svými studenty, chodili za mnou a chtěli, abych jim pomohla, šla třeba studenty uklidnit, zařídit, aby je respektovali… Byla jsem se tedy podívat na jejich hodině a viděla jsem, že kolegové jsou úžasní odborníci, kteří dokonale zvládají svůj obor, ale nedokáží si studenty získat, nevycítí atmosféru.

Teď trochu odbočím, ale já coby studentka jsem bývala docela rebelka. Nezlobila jsem, to ne, protože jsem byla vedena k respektu k autoritám. Ale měla jsem svůj názor. Když učitel přicházel do třídy, pozorně jsem si ho prohlížela a říkala si: „Tak ukaž, co umíš.“

A teď jsem seděla v té posluchárně, pozorovala kolegu, který podával skvělý odborný výklad, ale se studenty vůbec nekomunikoval, úplně je ztratil. Když jsme si pak o jeho výuce povídali, říkala jsem mu: „Víš, kdybych byla tvoje studentka, taky ti dám najevo, že mě to nezajímá. Respektovala bych tě jen z důvodu tvojí vyšší pozice. Ale pokud bych byla jako oni, kteří si neuvědomují, co všechno se za tvou prací skrývá, taky bych tě zlobila. Třeba kluci z průmyslovky si klidně dají nohy na stůl, někdy pošlou učitele i do háje… A ty si o to trochu říkáš! Musíš je ´nahmátnout´, jít mezi ně.“ Učitel je podle mého názoru jako herec.

Musí podat ten nejpřesvědčivější výkon a působit autenticky.

Přesně tak. Odehrát perfektní představení. Ať má jakákoliv soukromá trápení nebo jestli ho bolí hlava, studenty to nezajímá, a mají na to právo. Jakmile berete za kliku posluchárny nebo třídy, začínáte hrát svou roli a měla byste svým divákům a posluchačům předat všechno, co chcete a potřebujete.

Vnímat studenty ne jako nevycválané stádo, ale jako seriózní publikum.

A být si vědom toho, že vás doslova detekují na každém milimetru. U žen vidí, jak jsou nalíčené, oblečené, učesané. U mužů, jak jsou upravení, jestli mají vyžehlenou košili nebo jim chybí knoflík… Moji kolegové mi vždycky odporovali, že je to studentům jedno. Snažila jsem se je názorně přesvědčit, že to není pravda. Učila jsem jednu dobu na vysoké škole v Českých Budějovicích, kde jsem se podílela na metodice a didaktice přírodovědných předmětů pro učitele odborných škol. Před zahájením přednášky jsem se jich zeptala: „Tak co, už jste si mě prohlídli?“ Oni úplně vytřeštili oči a upadli do rozpaků. Já na to: „Přiznejte, že jste to udělali. A je to správně! Jste normální lidé, kteří hodnotí svůj protějšek. A úplně stejně vás vnímají a hodnotí vaši studenti.“

Podmínkou dobrého učitele je tedy podle vás dokonalá vizáž?

Takto bych to neřekla, spíš jde o to, že nesmí nikdy zapomenout, jaké to je býti dítětem. Dívat se na svůj výkon očima dítěte. Vždycky si při své práci vzpomenu na sebe – co jsem si o učitelích coby žákyně a studentka myslela, jak jsem je vnímala, koho jsem si vážila, od koho jsem se naučila víc, od koho míň, komu jsem se chtěla podobat.

Kdy jste na tyto poznatky přišla?

Naštěstí velice brzy. Ve svých pedagogických začátcích na jednom pražském německém gymnáziu jsem měla skvělou kolegyni, mentorku, která mi říkávala: „Pamatuj si, Radko, studenti mají právo na upravenou paní učitelku, která jim svým vystupováním předává klid a dává jasně najevo, že je tu pro ně. A ti, kdo tě nejvíc potřebují, jsou ti nejproblémovější.“ Neustále mám tato její doporučení v hlavě.

Jaké byly vaše začátky? Vzpomenete si na nějaké vlastní faux pas?

Samozřejmě. A právě v souvislosti s touto zkušenější kolegyní. Byla v té době zástupkyní ředitele, já měla malé syny, vodila je ráno do školky a do jeslí a jednou se mi stalo, že jsem se zpozdila a do školy jsem se doslova přiřítila. Paní zástupkyně mě sledovala z okna. Vlítla jsem do sborovny, shodila kabát, přilítla tak tak do třídy, spokojená, že mě nikdo z kolegů neviděl… Skončila hodina, paní zástupkyně si mě zavolala k sobě a povídá: „Už nechci nikdy vidět, že při pozdním příchodu poběžíte do školy. I kdyby se vám to znovu stalo, půjdete v klidu, důstojně jako dáma, která má vše pod kontrolou.“ Vytřeštila jsem oči, zrovna tak, jako ti moji kolegové, a za ta slova jí dodnes děkuju, protože jsem díky ní pochopila, že chvat, nervozita a neklid vůbec ničemu neprospěje, jen ho člověk přenese na děti.

Dovedou to žáci ocenit?

Jsem o tom přesvědčená. Já si opravdu myslím, i když to kolegové neradi slyší, že zlobivý neposlušný žák je vizitkou učitele. Uvedu vám příklad, který mluví za všechny. Když jsem učila na průmyslovce, už tehdy jsem se ošívala na pedagogických radách, když si kolegové stěžovali na své žáky, jak nepracují, nic s nimi nezmohou, jsou drzí, tomu by dali podmínečné vyloučení, tomu pětku na vysvědčení… Pokaždé jsem se jich ptala, i když oni tu otázku úplně nesnášeli: „Jaká preventivní opatření jste udělali pro to, aby toto nenastalo?“

Jednou jsem takto musela převzít na matematiku hodně problémovou třídu, v níž už kolega nechtěl učit. Automechanici s maturitou. Pětadvacet kluků. Nejprve jsem si za nimi došla na dílnu a od mistrů si zjistila, co potřebují z matematiky znát, co by se jim hodilo k praktické výuce. Pak jsem ve třídě oznámila chlapcům, co od nich budu chtít, co budeme dělat, co potřebuji, aby dodržovali, a pokud tak nebudou činit, budou mít se mnou problém. Kluci ani nemukli. Makali, úkoly nosili, všechno dělali. Po třech měsících přišla první pedagogická rada. Opět si na ně kdekdo stěžoval a všichni se divili, že já ne, že u mě pracují. Druhý den jsem to nevydržela a šla se jich zeptat. Proč ostatní zlobí, když já s nimi nemám žádný problém. A ten jeden mi povídá: „Protože vy nás máte ráda.“ Poznali to, i když jsem na ně byla přísná. Dala jsem jim jasná pravidla a mantinely, které potřebovali, aby mohli fungovat. Současně ale věděli, že je respektuju, že si vážím toho, co umí třeba mimo matematiku, že dovedou opravit auto, což bych já v životě nedokázala, a proto i oni respektovali mě.

 V magazínu Forum píšeme o absolventech UK. Ale promocí to nekončí! Zůstaňte v kontaktu se svou alma mater i vy a buďte součástí společenství Univerzity Karlovy i nadále prostřednictvím Klubu Alumni.