Kuthan: Setkáním Karla IV. s Parléřem vznikl úžasný příběh

Když před 666 lety povolal Karel IV. do Prahy stavitele Petra Parléře, ani on netušil, že mladík z Gmündu a jeho rod tak ovlivní podobu gotické architektury v Evropě. Jakou stopu tito mistři zanechali, mapuje mimořádná publikace Parléřovský mýtus: Rod Parléřů – dílo a jeho ohlas. „Dá se říct, že je to největší práce mého života. Ale je pravda, že chvílemi jsem nad tou knihou trpěl,“ říká autor publikace, profesor Jiří Kuthan.

Proč jste si jako hlavní postavu své knihy vybral zrovna stavitele Parléře?

Víte, historické bádání se často zabývá idealizovanými idoly, jako jsou vojevůdci, kteří vybojovali slavné bitvy. Ale postavy, za kterými zůstaly spálené vesnice, zničená města, a stovky mrtvých, mě nefascinují tolik jako osobnosti, kterým se dostalo geniality a řekněme božské inspirace a kreativity, a po kterých zůstalo veliké dílo. A takovou osobností nepochybně Petr Parléř je.

Kdy jste se vlastně se jménem Parléř setkal poprvé?

V podstatě velmi brzy, určitě ještě před nástupem na Filozofickou fakultu UK v 60. letech. Ovšem jméno Parléř je v podstatě záležitost historie umění až z doby 19. století, protože přídomek „Parléř“ měl pouze nejslavnější člen rodu Petr, ostatní členové rodu tento přídomek neužívali. Ono to bylo totiž v podstatě profesní označení pro osoby, které vedly stavby.

Přitom s přídomkem Parléř se setkáváme i v podobě nápisu nad jeho bustou v triforiu katedrály sv. Víta.

Jenže s tím nápisem je také potíž (usmívá se). Nápis je nepochybně středověkého původu a doslova zní: Petr, syn Jindřicha Parléře z Polska, mistra z Gmündu ve Švábsku. A problematické je to spojení „z Polska“ - na nápisu je sice „Polonia“ jenže Parléřův otec byl z Gmündu ve Švábsku, což rozhodně není v Polsku a především se zdá, že ten nápis byl předělán českými patrioty v 19. století, kteří slovem „Polonia“ nahradili původní „Kolonia“ – Parléř starší totiž přišel do Gmündu z Kolína nad Rýnem.

Je možné, že svou bustu v katedrále vytvořil sám Petr Parléř?

To je historický problém. Pouze u jednoho sochařského díla máme totiž písemně doloženo, že jej vytvořil Petr Parléř, a to je náhrobek krále Přemysla Otakara I. v pražské katedrále. Existuje záznam o tom, že za tento náhrobek dostal mistr Petr zaplaceno.

Rozsah sochařských prací v katedrále je tak veliký, že je nepochybné, že se na nich musela podílet řada kameníků. Například právě u bust v triforiu lze pozorovat jasné rozdíly. Je ale dost pravděpodobné, že Petr Parléř u své busty uložené v triforiu minimálně stál.

Existuje historická zmínka o prvním setkání Petra Parléře s Karlem IV.?

Neexistuje. Když zemřel první stavitel katedrály Matyáš z Arrasu, vyvstal problém jej nahradit. Pravděpodobná je jedna věc. Město Švábský Gmünd, kde Jindřich Parléř stavěl kostel svatého Kříže, leží v diecézi Augsburg a Jindřich pracoval patrně i na novém chóru augsburgského dómu. Dokonce na jedné soch na jižním portále je i znak lomeného úhelníku, se kterým se pak setkáváme i v Praze. A augsburgským biskupem, který se musel znát s Jindřichem Parléřem i jeho synem Petrem, byl Marquard z Randegga...

Co o něm víme?

Marquard z Randegga jel v roce 1355 s Karlem IV. na korunovační cestu do Říma a o rok později se s Karlem IV. setkal i v Praze. A právě v tom roce byl do Prahy povolán Petr Parléř. Takže se lze domnívat – ovšem je to jen hypotéza –, že právě tento muž Parléře doporučil Karlu IV. A vznikl úžasný příběh! Petr Parléř se náhle ocitl pod ochranou panovníka, který byl vizionářem plným úžasných idejí. Bylo to setkání takové, že jej lze připodobnit k setkání papeže Julia II. s Michelangelem. V dějinách evropského umění zase tolik příkladů není.

Parléřovým nejznámějším dílem je katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě, kam nastoupil po smrti Matyáše z Arrasu. Provedl při stavbě změny?

Když Parléř přistoupil k pražské katedrále, tak ten rozestavěný koncept výrazně změnil. A díky tomu také pražská katedrála mezi jinými evropskými katedrálami vyniká.

Předělat dílo Matyáše z Arrasu, to musela být drzost od tehdy teprve 23letého mladíka!

To je pravda. Na druhou stranu on by nic takového nemohl udělat bez vědomí panovníka Karla IV. a pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic.

Císař mu tedy zřejmě nechával velmi volnou ruku.

To bezpochyby. V katedrále je opravdu řada fascinujících inovací. Zaprvé Petr Parléř udělal změny v základní koncepci. Například vznik svatováclavské kaple s posláním vytvořit nejposvátnější místo této země, v němž je uložen hrob patrona a ochránce českého národa. Udělal změny i v charakteru obvodových kaplí – Arrasovy kaple jsou polygonální a jsou poměrně stísněnější, než je tomu u kaplí Parléřových – na jihu je to kaple Martinická, na severu v kaple s hrobem svatého Zikmunda.

Pak jsou to i klenební systémy, které jsou neuvěřitelně inovativní – klenba staré sakristie a klenba jižní předsíně, kde běžela klenební žebra jen tak vzduchem nepropojená s klenebními kápěmi. Je to mistrovské dílo, které nemá žádný praktický účel; je to taková prezentace velkého umění mistra a jeho huti. A potom je to inovativní klenba vysokého chóru, která byla v následném čase mnohokrát opakována. Nesmíme však zapomenout ani na vysokou kvalitu parléřovské skulptury. V pražské katedrále jsou to zejména náhrobky králů Přemysla Otakara I. a Přemysla Otakara II., a pak řada bust v triforiu.

Ke slávě Boží, ne pro obyčejné lidské oči

O katedrále jste napsal i samostatnou knihu, musel jste ji navštívit nesčíselněkrát. Je tam vůbec něco, co vás překvapilo?

V katedrále je řada věcí neobvyklých, a dá se říci rafinovaných. Je tam velký počet úžasných skulptur, které jsou však na nepřístupných místech. Ale to je tím, že katedrála, stejně jako všechny velké sakrální stavby, byla stavěna ke slávě Boží, ne pro „obyčejné lidské oči“.

Praha v době Parléře byla sídlem vladaře nejen české koruny ale i svaté říše římské, která zabírala velkou část evropského kontinentu. A to že Praha byla sídelním městem císaře, tak byla pražská katedrála stavbou číslo jedna čili její stavba získala proslulost široko daleko za hranicemi naší země.

Existují v katedrále zákoutí, kam vůbec nikdo nesmí?

Nemyslím si. Pochopitelně do korunovační komory mohou jen povolaní. A za prezidenta Husáka se také nepouštělo do triforia, protože z triforia bylo vidět na rezidenci soudruha prezidenta (směje se).

Takto obrovské stavby se stavěly i stovky let a stavitelé museli být smířeni s tím, že nemají šanci dožít se výsledku. Museli proto velmi dobře vybírat své nástupce, že?

Školení těch mistrů, verkmistrů, bylo velmi dlouhé a náročné. A vyžadovalo mimo jiné tovaryšské působení na jiných stavbách. Samotný projekt byl v rukou mistra, jenž zhotovoval výkresy a rysy. A pak tu byli dobře vyškolení kameníci, kteří tesali jednotlivé součásti stavby. K dobře placeným profesím patřili i takzvaní osazovači, již kladli na sebe jednotlivé kamenné dílce – při této profesi se muselo pracovat naprosto dokonale.

Kolik lidí vlastně v takové středověké huti pracovalo?

Z několika let máme dochovány účty pražské katedrály a z nich jaksi víme jasně, dokonce jmenovitě, kdo byl za jaké práce vyplácen a jaký honorář dostal. V kamenické huti to byly desítky těch nejkvalifikovanějších lidí, ovšem celkově to bylo ohromné množství lidí. Jen dovozem kamene z lomu se zabývalo velké množství lidí.

Potomci Petra Parléře byli stavitelé. Pokračovali ve stejném stylu nebo se snažili odlišit?

Synové Petra Parléře šli v některých ohledech ještě dál a ten velký posun je vidět na částech katedrály vzniklých v předhusitském období. Je veliká škoda, že toto dílo bylo přerušeno výbuchem husitské revoluce. Tehdy nejmladší Petrův syn Janco opustil Prahu a dostal se až do Záhřebu, kde byl biskupem kancléř krále Zikmunda. V Záhřebu také stopa parléřovského rodu končí. Žádný z dalších členů rodu už neměl za zády tak mocného panovníka jako byl Karel IV., takže neměli ani takové možnosti.

Klan Parléřů nicméně ovládl řadu sakrálních staveb nejen v českém království, ale v celé Svaté říši římské – s jejich díly se lze setkat v Kolíně nad Rýnem, Štrasburku, Basileji, Augsburgu, Ulmu, možná v Řezně a Norimberku. Syn Petra Parléře vedl jeden čas stavbu chrámu svatého Štěpána ve Vídni a členové rodu byli přizváni i na stavbu dómu v Miláně.

Všechny tyto stavby jsou uvedeny v knize, která je opravdu mimořádná – na téměř 800 stranách jsou výkresy, náčrty, stovky fotografií… Jak dlouho vám tato práce trvala?

To trvalo strašně dlouhou dobu, desítky let. Nejstarší snímky z knihy jsou pořízené v roce 1975 ve Švábském Gmündu, když nás prvně pustili za hranice. Velkým štěstím bylo pro nás, že jsme měli úžasné příbuzenstvo v Rakousku, které nám pomáhalo z tehdejšího Československa otevírat cestu. Během řady desetiletí jsme se na našich cestách setkávali s úžasným přijetím a stovky lidí nám otvírali brány, a pomohli tak ke vzniku této knihy.

Kniha je koncipována tak, že začíná v Gmündu, kde byla huť Parléřova otce a končí v Záhřebu, kde stopa parléřovského rodu končí.

Samozřejmě bylo možné celou knihu konstruovat různým způsobem, třeba podle jmen jednotlivých mistrů. I to jsem zvažoval. Ale pak se mi zdálo, že nejnosnější bude jít po stavbách, které jsou spjaty se členy rodu více či méně zřetelně a dá se o některé zprávy nebo indicie nejlépe opřít.

V mnoha vašich knihách je architektura důležitým aspektem. Nezvažoval jste na začátku studijní dráhy věnovat se architektuře?

Ne, nikdy jsem k tomu vlastně nesměřoval. Ale na samém začátku na Filozofické fakultě UK jsem se dostal ke studiu obecné historie a to mi myslím strašně pomohlo v takovém tom obecném historickém rozhledu.

Kdo vás vlastně přivedl k lásce k historii a umění?

To tak pomalu krystalizovalo. Já jsem zpočátku směřoval spíš k přírodním vědám, ale možná mě ovlivnilo, když jsem asi do svých patnácti let jako brigádník provázel návštěvníky na zámcích Orlík a Hluboká. Můj otec totiž pracoval pro rod Schwarzenbergů. A při tom provázení jsem logicky musel znát spoustu historických souvislostí a zajímal se o to dál.

Na Hluboké je obrovské množství různých uměleckých děl různého druhu. Navíc tam je úžasná Alšova galerie – to bylo mé první zaměstnání po absolutoriu na fakultě a bylo to krásné období. Krátce na to jsem ale dostal shodou okolností byt v Praze a možnost dělat vědeckou práci, po čemž jsem vždycky toužil.

Za svou práci jste postupem času obdržel řadu významných ocenění doma i v zahraničí včetně papežského řádu. Čeho si nejvíce ceníte?

Já se tím nijak extra nezabývám. Ale pokud bych měl jmenovat, tak si velmi vážím Herderovy ceny (Za příspěvek k zachování a rozmnožení evropského kulturního dědictví v intencích mírového porozumění národů. Uděluje Vídeňská univerzita, pozn. autora) a čestného doktorátu z Technické univerzity v Drážďanech, která patří mezi významné vědeckovýzkumné instituce. Měli jsme tam velmi dobrou spolupráci, přizvali nás s profesorem Janem Roytem k napsání části velké knihy o německém umění, části věnované středověku.

S profesorem Roytem spolupracujete poměrně často. Vy osobně jste nyní dokončil knihu o Parléřovi, chystáte se už na další?

Máme rozdělaných a nedokončených několik projektů, které se musí dotáhnout. Například kolektivní monografie Václava IV. nebo německé vydání knihy Dílo českých knížat v době Přemyslovců. Pořád je co dělat.