Panovnice středověku nezůstávaly jen ve stínu krále

V druhé polovině října se na půdě Katolické teologické fakulty UK uskutečnila mezinárodní medievistická konference zabývající se královskými ženami ve střední Evropě. O tehdejším postavení urozených panovnic jsme si povídali s historičkou umění a teoložkou Kornélií Kolářovou Takácsovou. 

Konference byla součástí projektu KTF UK. Můžete nám jej představit?

Projekt má název Kulturní dědictví spojené s královskými ženami vrcholného středověku ve střední Evropě a je podpořen mezinárodním Visegrádským Fondem (VF). Jeho cílem je prohloubit dosavadní znalosti o střední Evropě ve středověku a posílit obecné povědomí o historických kořenech tohoto společně sdíleného prostoru mezi středověkými královstvími v oblasti dnešního visegrádského regionu (Země Koruny české, Uhry, Polsko).

Zaměřuje se na vizuální kulturu spojenou s ženami ze středoevropských královských rodů, tedy s královnami, princeznami a vdovami, v období od počátku 14. století (po vymření Arpádovců a Přemyslovců) do přibližně třicátých let 15. století (do vymření Lucemburků v roce 1437).

K volbě tématu nás přivedla úzká mezinárodní a mezioborová spolupráce zaměřená na ženy ve 13. století ve stejném regionu. Na našem Ústavu dějin křesťanského umění se realizoval projekt podpořený VF s názvem Velké ženy ve Visegradském regionu: kult a umění s nimi spojené. Tehdy jsme se hodně soustředili na to, jak intenzivně se upevňovaly vazby mezi vládnoucími dynastiemi.

Nyní jsme se posunuli až na začátek 15. století a otevřeli tak prostor i dalším královnám či významným ženám. Sledovali jsme, jakým způsobem je možné sledovat a propojovat je i s výtvarným uměním ať už z pozice objednavatelek nebo zakladatelek. A do jaké míry je možné mluvit o tom, že právě ony dávaly podnět ke vzniku některých uměleckých děl.

Hosty konference byli například profesoři Jan Royt nebo Ivan Gerát (vpravo). Foto: Helena Kodalíková.

A měly tehdejší královny za života panovníka vůbec nějaké rozhodovací pravomoci?

To je dobrá poznámka – zda to bylo možné za života panovníka. Často se totiž ukazuje, že zakládání klášterů nebo zřizování jejich vybavení prováděly panovnice až v době jejich řekněme „pasivního života“, tedy kdy již byly vdovami a v této pozici disponovaly nějakými prostředky. Existují i prameny, kdy za života panovníka, když se králové účastnili například bojů nebo byli na cestách v zahraničí, je manželky na královském dvoře zastupovaly. Nicméně nebylo to vždy pravidlem. 

Dá se vůbec mluvit o tom, že by nějaká žena v době vrcholného středověku ve střední Evropě vládla?

Alžběta Polská je po smrti svého manžela, Karla I., některými historiky uváděna jako spoluvládkyně Uher společně se synem Ludvíkem I. Uherským. Také byla od roku 1370 regentkou svého rodného Polska. Po boku svého syna stála téměř 40 let! Ona měla na svou dobu nezvykle dlouhý život (dožila se 75 let, pozn. redakce), takže logicky patří i mezi nejvýznamnější královny své doby.

Díky tomu se také dochovalo mimořádně mnoho pramenů nejen o jejím životě, ale dokonce se dochoval i její testament. Což je i pro historiky umění velmi zajímavý pramen, který odhaluje, co vše vlastnila a komu co darovala. Také se díky závěti například ví, že věnovala svým synům jakési umělecky bohatě ztvárněné amulety, které je měly chránit před otravou – tento spirituální rozměr mě samozřejmě jako teoložku zaujal.

Alžběta Polská porodila pět synů, mezi nimi Ludvíka I. Uherského z rodu Anjou, oficiálního vládce Uher, kterého velmi podporovala a brala na sebe i některé politické mise. Hodně se také angažovala v církevní oblasti, například se snažila znovu otevřít kanonizační proces své příbuzné Markéty Uherské, která sice pocházela z rodu Arpádovců, ale rod Anjou se k němu hlásil. Dokonce byla v Římě a nechala Markétu Uherskou zvěčnit mezi uherskými svatými na liturgické textilii, kterou darovala bazilice svatého Petra ve Vatikánu, nejvýznamnější sakrální stavby vůbec (Markéta Uherská se nakonec dočkala svatořečení až v roce 1943, pozn. redakce).

Zkusme se podívat i na postavení princezen té doby. Sama máte dvě dcery. Jak by se vyvíjel jejich život, kdyby se v 15. století narodily do královské rodiny?

Dost pravděpodobně by byly součástí politické strategie svého otce krále a byly by už v raném věku zasnoubené s nějakým výhodným partnerem, který by byl politicky vyhodnocen jako nejvhodnější.

Pro zásnuby tehdy ani neexistovala žádná věková hranice, že?

Pro zásnuby víceméně ne. Ale samotný sňatek se zpravidla odkládal, domluvy byly okolo dvanáctého věku. A pokud to bylo do nějakých vzdálených zemí, tak jsou i příklady královen či princezen, které vyrůstaly na dvoře svého budoucího chotě. Příkladem může být Anežka Česká (zobrazena na vitráži vpravo).

Nebo jmenujme například pozdější českou královnu Elišku Rejčku, která byla již jako tříletá zasnoubená s Otou Braniborským, který ještě před sňatkem nečekaně zemřel. Dalším příkladem byly zásnuby dvou královských děti, a to Zikmunda Lucemburského a Marie Uherské, které se konaly v Trnavě. Na zásnubách se domluvili Karel IV. a Ludvík I. Uherský. Zikmund poté nějakou dobu jako dítě pobýval v Uhrách. A dalo by se ve jmenování obdobných příkladů pokračovat.

V té době nebylo neobvyklé, že se dívky z urozených rodů uchýlily do klášterů a vzdaly se pozemského přepychu. Co je k tomu vedlo?

Jednak tu byla tendence ženské spirituality, skrze níž se mohly i ženy nějak projevit. V klášteře například mohly mít i nějaké pravomoce, tak jako právě Anežka Česká – což pro ni samozřejmě nebyl primární důvod. Na začátku 13. století se začíná vytvářet ženská spiritualita, která se váže na nově vznikající žebravé řády. Nastala velká akcentace na větší prožívání duchovna, což se mimo jiné projevovalo i tak, že se představitelky řádu víc ztotožňovaly s Kristovou bolestí, kterou často napodobovaly. Jednou z hlavních průkopnic fenoménu žen-světic, pocházející z jedné z nejvýznamnějších vladařských rodů ve střední Evropě, byla Alžběta Durynská, která se stala vzorem pro další ženy i urozeného původu ve 13. a 14. století. Není náhodou, že řada následujících vládkyň nesla její jméno.

Čím byla Alžběta Durynská tak výjimečná?

Alžběta byla dcerou uherského krále a přes otce Ondřeje II. byla sestřenicí českého krále Václava I. a právě Anežky České. Po sňatku s durynským lantkrabětem Ludvíkem se setkala s františkánskými mnichy a nadchla se pro ideál chudoby svatého Františka z Assisi.

Když Durynsko postihly povodně a mor, prodala své slavnostní oděvy i klenoty a rozdala potřebným, co mohla. Po smrti manžela se připojila k řádu a v Marburgu postavila špitál, kde sama denně ošetřovala nemocné, vařila a posluhovala, až ve věku 24 let zemřela. Nebyla však řádová sestra, na rozdíl od Anežky České nebo Markéty Uherské měla děti.

Vedle napodobování Krista se stalo i napodobování Panny Marie modelovou úlohou pro ženské světice. Proto nepřekvapí, když je Alžběta například v Liber depictus zabrazená s chlapečkem, kterého přikrývá pod svůj plášť, což silně připomíná časté zobrazování Panny Marie s malým Ježíšem. O tom ostatně mluvil i slovenský medievista Ivan Gerát ve svém příspěvku na konferenci. Alžběta Uherská se svým stylem života stala vzorem i pro ty ženy, které si nemohly dovolit napodobovat jen ty světice, které byly z urozených rodin. Zde bych uvedla jak příklad pouť Karla IV. a jeho manželky Anny Svidnické společně s královnou vdovou Alžbětou Uherskou k hrobu sv. Alžběty v Marburgu.

Co se týče dívek z urozených rodin - jakou měrou mohly vůbec samy rozhodovat o svém životě?

Minimálně. Obzvláště v nedospělém věku. Princezny měly být ty, které skrze výhodné sňatky spojovaly různé země. Proto nepřekvapí, že jejich objednavatelská činnost v sobě často nese internacionální ráz, co je jistě z pohledu historiků umění také zajímavé.

Ideálně se od nich také očekávalo, že porodí mužského potomka, aby zajistily pokračování rodu po meči.

Ale byly i případy, kdy se princezny postavily proti přání krále. Můj nejčastěji uváděný příklad je sice ze 13. století, ale uvedu ho i zde proto, že má i českou souvislost.

Markéta Uherská, když měla být provdána za českého krále Přemysla Otakara II., složila za zády svého otce - uherského krále Bély IV. - slib čistoty, v čemž jí podpořil její zpovědník z řad dominikánů. Poté tak musela zůstat v klášteře a nemohla být provdána. Od té doby se však logicky naprosto zničily vztahy mezi králem a řádem dominikánů.

Panovnice coby fundátorky – proč zakládaly právě kláštery?

Zaujalo mě, že zatímco ve 13. století bývalo časté, že královny-vdovy zakládaly kláštery přímo pro sebe, aby tam strávily zbytek života, ve 14. století známe několik fundátorských aktivit zakladatelek vdov, které do svých fundací nevstupují buď vůbec, nebo alespoň ne hned. Jako příklad uvedu Elišku Rejčku, která do jí založeného kláštera klarisek vstoupila až poté, co její druh – také pohřbený v klášteře – zemřel. Nadále platilo, že klášter zakládaly i pro spásu rodu či dynastie, ze které pocházejí.

Alžběta Polská například sama založila klášter klarisek v maďarské Óbudě, kde měla i královské sídlo. Nikdy však nevstoupila do řádu, takže v klášteře nesměla přespat. Nicméně měla od papeže povolení v klášteře pobýt, takže tam mohla kdykoliv přijít a rozjímat.

Bylo už v té době obvyklé umělecky ztvárňovat nejen krále ale i královny?

Panovnice bývaly samy ztvárněny jako klečící donátorky nebo fundátorky. Například Eliška Rejčka je zobrazená jako pokorná donátorka ve svém brevíři. Alžběta Polská je zobrazena i se svými dětmi ve vídeňské obrazové kronice (Chronicum Pictum), které vypráví o rodu Anjou. Na té ilustraci je zajímavé, že vlevo jsou umístěni dva synové, kteří se stali králi, a vpravo jsou ostatní tři synové. Je zajímavé i zobrazení královny Alžběty Bosenské s dcerami na relikviáři z kostela sv. Simeona v Zadaru.

Nesmíme také zapomenout na zobrazení manželek Karla IV. v triforiu katedrály sv. Víta. Dochovala se nám i krásná ilustrace královny Žofie a Václava IV. v Bibli Václava IV. Třetí manželka Karla IV. Anna Svídnická je na Karlštejně zobrazena hned několikrát a jeho poslední manželka Alžběta Pomořanská je zase zobrazena vedle svého muže na Zlaté bráně katedrály svatého Víta.

Alžběta Pomořanská s Karlem IV. v dolní části uprostřed na Zlaté bráně katedrály sv. Víta. 

O Alžbětě Pomořanské kolovaly legendy o tom, že měla neobyčejnou sílu, jsou známy podobné historky i o jiných královnách?

Konstancie Uherská byla na reliéfu na zdi kláštera Porta Coeli u Tišnova zobrazena jako poněkud robustnější postavy. Zde je ovšem legitimní se domnívat, že takové zobrazení naznačovalo spíše její důležité postavení zakladatelky.

Okolo Alžběty Polské pak kolovala zajímavá legenda. Měli sedět s rodinou u oběda na Visegrádu, když na ně měl jistý Felicián Zách zaútočit mečem. Z pramenů víme, že se snažila chránit rodinu vztyčenou rukou, přičemž ji měly být useknuty čtyři prsty. Je to i dochováno v pramenech, dokonce je tato scéna zobrazena i ve Vídeňské obrazové kronice.