Dataholka: Jak sociální sítě zneužívají toho, co nás dělá lidmi

Lenku Krsovou možná znáte z internetu jako „Dataholku“, která se zabývá výzkumem a analýz‎ou sociálních sítí, ale třeba i tím, jak testovat a navrhovat uvěřitelnou umělou inteligenci ve videohrách. Vystudovala „nová média“ na Filozofické fakultě UK a nyní je doktorandkou na americké Syracuse University.

V přednáškách často říkáte, že náplní vaší práce je i sledovat YouTube. Jak se zkoumají sociální sítě?

To je neuvěřitelně široký obor, kde máte mnoho možností a způsobů a záleží, co vás zajímá. Někteří třeba analyzují data, která o sobě uživatelé prozradí na sociálních sítích, a z nich tvoří statistické analýzy. Můžete ale studovat i kvalitativní vztahy – kdo s kým komunikuje, kdy a jak často a o čem. Populární jsou také různé oblasti digitální sociologie a etnografické studie, kdy zkoumáte konkrétní skupinu lidí, například uživatele, kteří lajkují stránku hlavního města Prahy na YouTube a vy pak hledáte, co tyto lidi zajímá, co mají společného, co hledají a jak se celá ta skupina chová.

Co vás teď profesně nejvíce baví a zajímá?

Od analýzy obsahu sociálních sítí jsem se přesunula k datům a algoritmům a jaký smysl či nesmysl dávají lidem při používání dané technologie. To mě ostatně zavedlo až k designu věrohodné umělé inteligence, takzvaných nehratelných postav (NPC) ve videohrách, k čemuž směřuje i moje budoucí disertace. Studuji, jak jsou technologie navržené z hlediska designových řešení, která jsou uživatelům či hráčům skryta, ale tvoří zážitek z dané technologie, jaké kvality a vlastnosti (často lidské) lidé těmto technologiím přisuzují a co je drží u jejich používání

V případě sociálních sítí jako Facebook mě vždycky zajímalo, proč se vám zobrazuje to, co se vám zobrazuje a proč tam lidé tráví tolik času – proč máme potřebu si každé ráno jako první zkontrolovat Facebook. Koukám do dat a zaměřuji se na takzvané „dark patterns“, designové komponenty na digitálních platformách, které cílí na to, že jste člověk a zneužívají toho. Třeba na e-shopu na vás vyskočí časovač, který vám říká, že máte patnáct minut na speciální slevu, přitom je to jen trik, abyste dostali pocit, že vám něco unikne, pokud si daný produkt rychle nekoupíte...

Takových „dark patterns“ na webu je aktuálně přes čtyřicet typů a stále přibývají. Část mojí práce je je detekovat, formalizovat a upozorňovat, aby si lidé uvědomili, že se to děje a že mohou mít kontrolu nad tím, co ta technologie dělá. Zajímá mě ale i druhá strana – co si o tom myslí samotní uživatelé, jak reagují a jestli mají strategie, jak tyto triky obejít. Tahle stopa mě pak zavedla k videohrám, kde se dějí podobné věci, jen v jiném kontextu a ve hravější formě.

Co jsou ty největší mýty a omyly uživatelů sociálních sítí?

Řada lidí si neuvědomuje, že když dají like, že je to veřejné a kdokoliv to vidí. Stejně jako, že když je služba zdarma, tak produktem jste vy – například za služby Facebooku „platíte“ tím, že vše, co nasdílíte a napíšete, zůstává v držení Facebooku – dříve to šlo smazat, dnes již jen archivovat a jen Facebook ví, kde je vašim datům konec. Sociální sítě využívají podobné principy jako herní automaty – mají podobná designová řešení, používají ty správné barvy a vyvolávají potřebu trávit tam více času.

Dále lidem nedochází, že jen z jedné fotky na sociálních sítích lze při troše šikovnosti dohledat, kde byla pořízena. Třeba když na Facebooku nasdílíte fotku svého dítěte před školou, může to být potenciálně nebezpečné, protože si na něho někdo může počkat. Obecně bych byla opatrná se sdílením fotek malých dětí, nikdy nevíte, kde ty fotky skončí. To samé platí pro informace jako „jedeme na dovolenou“ a týden před tím jste se vyfotili před domem… Toho se dá ale využít i pro dobré věci a třeba výzkumná skupina Bellingcat tak pomáhá z obsahu na sociálních sítích šetřit nejasnosti v geopolitických kauzách.

A velmi častý je mýtus, že nás sociální sítě „odposlouchávají“ a podle toho nám pak doporučují obsah. To je ale jen výsledek algoritmů a preferencí skupiny, kam si vás daná síť zařadila. Takže to, že se vám zobrazují reklamy na hubnutí nesouvisí s tím, že by se Facebook myslel, že máte zhubnout, ale je za tím pouhá statistika vaší kategorie, do které jste se dostali třeba přes kliknutí na stejný recept, který vyhledal někdo, kdo opravdu zhubnout chtěl.

Máte z něčeho v souvislosti se sociálními sítěmi strach?

Mám obavu z toho, že lidé zapomínají, že je i offline život, že půtky politiků na Twitteru nejsou zprávy, že mozek potřebuje odpočívat a že papírová knížka nebo ebook je mnohem zdravější než sedět na Twitteru nebo scrolovat Facebook. Mozek není počítač a potřebuje odpočinek. Dělat analogové věci je zdravé!

Výzkumy již potvrzují, že čím více času trávíte na sociálních sítích, tím se zvyšuje riziko rozvoje úzkostných a depresivních stavů či pocitů méněcennosti. Toto riziko je ještě větší u mladých, kteří ještě nemají vybudované osobní hodnoty a srovnávají se s nereálnými profily na sociálních sítích.

Mnoho lidí mluví o digitálním detoxu, vy ale tento termín nemáte ráda…

Už samotné slovo detox neznačí nic dobrého – podobně jako jarní detox pomocí zeleninových šťáv, tak i digitální detox není udržitelný. Sociální sítě jsou běžnou součástí našich životů a spíše než nějaké zákazy je lepší nalézt si zdravý vztah k sociálním sítím. Technologie jsou neutrální, jde o to, jak a k čemu je používáme. Je to podobné jako například s jídlem – sami dobře víte, že když budete jíst zdravě, bude vám lépe a tušíte, které jídlo či v jakém množství vám dělá dobře. Podobně si můžete vysledovat, jak dobře používat sociální sítě – existuje řada aplikací, které vám pomohou rozklíčovat, že důvodem špatné nálady může být to, že jste předtím hodinu četli negativní diskuze na internetu. Každý to má jinak a limity má jinde, ale často zapomínáme, že sociální sítě a typ obsahu na nás mají obrovský vliv. Když jsem dělala výzkum o konspiračních teoriích a trávila jsem mnoho hodin jejich pročítáním, tak mi z toho bylo skoro až fyzicky špatně…

Říká se, že co je trendem sociálních sítích v Americe, to se za pár let objeví i v Česku – co nás čeká?

Hlavním trendem, který už pomalu došel i do Česka, je, že mladší uživatelé opouští Facebook a přesouvají se na Instagram či TikTok. V Americe dnes informace z TikToku tvoří i hlavní zpravodajství.

Lidé také vyhledávají nové sociální sítě, které jsou více uzavřené a kde potkáte pouze lidi, které potkat chcete. Oblíbený je například Discord, dříve byl známý především v herním průmyslu, ale dnes tam vznikají i profesní a zájmové komunity – podobně jako skupiny na Facebooku, jen jsou lépe chráněny a mají přísnější pravidla.

Vystudovala jste „StuNoMe“ – Studia nových médií na Filozofické fakultě UK? Jak na to vzpomínáte, udělala byste něco jinak?

Vzpomínám s čím dál větší radostí. Během studia jsem si to tak neuvědomovala – byla to škola, ale teď čím déle mám od promoce, tím více si uvědomuji, jak skvělé to bylo. Jak profesoři, tak spolužáci byli úžasní a byla to pro mě velmi formující léta plná inspirace. Ráda říkám, že Studia nových médií jsou vytvořena z lásky k tomu oboru. Baví mě sledovat, kde všude pracují moji spolužáci a jak na různých úrovních „digitalizujeme Česko“.

Neměnila bych, ale kdybych měla možnost studovat znovu, tak bych vyzkoušela více předmětů, které jsme měli v nabídce. Studia nových médií jsou velmi mezioborové a bylo možno vybírat si z mnoha rozmanitých předmětů a přijde mi, že jsem nezkusila vše, co jsem mohla.

Po škole jste několik let pracovala, teď ale studujete doktorát na americké Syracuse University. Jak k tomu došlo a proč právě tam?

Po promoci jsem se zařekla, že se do školy již nikdy nevrátím (směje se). Ale po pár letech v práci mi začala chybět výzkumná sféra natolik, že jsem začala přemýšlet, co dál. Jenže v Česku se mému oboru – výzkumu sociálních sítí – zas tak moc lidí nevěnuje a nechtěla jsem začít udávat směr „takto se to dělá v zahraničí“, bez toho abych měla osobní zkušenost. A jelikož jsem od šestnácti chtěla do zahraničí, protože mě vždy fascinovaly americké univerzity, za což asi mohou americké seriály, začala jsem přemýšlet o americké univerzitě. Do té doby jsem ale slýchala především o univerzitách typu Harvard, Stanford, Yale a měla jsem pocit, že je to nedosažitelné. V té době můj brácha dělal doktorát v americké Indianě a hodně mě podpořil, že existují i jiné, dostupnější, ale stále velmi kvalitní, školy.

A ve stejné době jsem byla na výzkumné konferenci Social Media & Society v Kodani, kde byli profesoři ze Syracuse University, kteří mě také velmi podpořili, ať to zkusím. No a za rok jsem odjela, takže to je vlastně splněný sen.

Jak bylo těžké dostat se na Syracuse University, co vše to obnášelo?

Součástí přihlášky je personal statement – esej, kde vysvětlujete proč chcete zrovna na tuto univerzitu, s kým chcete pracovat a proč zrovna vás by měli vybrat – a samostatný výzkumný záměr. Musela jsem mít jazykové testy TOEFL, ale to nebyl problém – angličtinu jsem měla od školky, za což vděčím rodičům a později i počítačům. Také jsem musela splnit testy studijních předpokladů GRE, které ale spíše testují porozumění angličtině než to, zda umíte násobilku, byť i to bylo jejich součástí. Přihlášku jsem odeslala v lednu a za tři měsíce mě pozvali na online pohovor, kterého se účastnili dva profesoři a jeden student. Ptali se mě, proč chci zrovna na tuto univerzitu a tento program, zajímala je má celková motivace i zda si sedneme lidsky. V květnu mi pak dali vědět oficiálně, že mě přijali a já měla půl roku na to vše zařídit a odjet.

Cítila jste se z českého školství dostatečně připravená?

Rozhodně, podle mě i dalších studentů s podobnou zkušeností je české školství na skvělé úrovni. Nejen vzhledem k všeobecnému přehledu a znalostem ze zeměpisu a historie, ale i to, jak vás nadriluje, že získáte schopnosti jako plnění úkolů nebo pečlivost, které pak považujete za samozřejmé.

Vy jste ale během studia měla i mnoho „mimoškolních aktivit“. Myslíte, že by vám pro přijetí na Syracuse University stačilo „jen“ vystudovat?

V letošním roce jsem byla v komisi, která přijímala další kohortu studentů a byli přijati i studenti, kteří neměli pracovní zkušenosti a přišli rovnou po škole. Rozhodující byl jejich zájem a motivace, výzkumný nápad a doporučující dopisy. Takže si myslím, že bych měla šanci i bez těch všech mých mimoškolních aktivit. V mém případě spíš moje mimoškolní aktivity ukázaly, že můj zájem o tento obor je dlouhodobá záležitost.

Jak vidíte svoji budoucnost – láká vás zůstat v akademii či se těšíte zpět do praxe?

To je otázka, nad kterou přemýšlím každého půl roku, když dokončím další semestr (směje se). Myslím, že budu chtít spojit akademickou a neakademickou sféru. Velkou inspirací mi je třeba Petr Koubský z Deníku N, který tráví čas studiem vědeckých zdrojů, které pak překládá do srozumitelného jazyka. Chtěla bych najít nějakou podobnou kombinaci, kde bych byla blízko vědě a zároveň pomáhat lidem používat technologie a mít z nich radost a užitek. Uvidíme, co konkrétního to bude.

Seriál „Czexpats in Science z UK “‎ přináší rozhovory s úspěšnými absolventy Univerzity Karlovy, kteří vědecky působí v zahraničí.
Vzniká ve spolupráci s Czexpats in Science, spolkem, který propojuje české vědce v zahraničí mezi sebou a také s vědci a institucemi v České republice.