Řezenský bohemista: Česko-německé vztahy jsou vynikající

Výtečný bohemista, germanista i světově uznávaný znalec díla Franze Kafky. Tím vším je Marek Nekula, profesor na Univerzitě v Řezně (Universität Regensburg), jenž byl ve středu 23. září oceněn čestným doktorátem Univerzity Karlovy. „Na rok 2024 chystám novou knihu o Franzi Kafkovi s pracovním názvem Kafkas Sprachwelten (Kafkovy jazykové světy),“ prozradil magazínu Forum profesor Nekula, jenž se 1. října ujal děkanování jedné z řezenských fakult. S Českem stále udržuje čilou spolupráci.

„Jedním z důvodů udělení čestného doktorátu je spolupráce s Univerzitou Karlovou. Ta je v případě Marka Nekuly dlouhodobá a rozsáhlá, neboť jmenování na univerzitě v Řezně jeho vazby k českému prostředí nijak neoslabilo... Obzvlášť intenzivní vztahy udržuje s Fakultou sociálních věd UK. Jejich osou je společný bakalářský studijní program Česko-německá studia, jehož je Nekula duchovním otcem a dodnes i vedoucím na německé straně. Je to dobou svého trvání – spuštěn byl v roce 2007 – i počtem studentů a absolventů, k dnešku zhruba dvou set, jeden z nejúspěšnějších studijních programů svého druhu,“ uvedla ve slavnostním laudatiu děkanka FSV UK Alice Němcová Tejkalová. Oceněný Nekula hovoří v interview nejen o výuce či výzkumu, ale i o vztazích obou zemí po parlametních volbách.

Vy máte k Univerzitě Karlově dost blízký vztah, že?

Máte pravdu, mám. Asi je to dáno i tím, že Univerzita Karlova byla první pracoviště, kde jsem začínal jako pedagog. Přitom pocházím z Brna, tam jsem ale na fakultě po absolutoriu zůstat nemohl a pro různé politické požadavky nakonec ani nechtěl. Tak jsem vyrazil na konkurz do ČSAV v Praze. Uspěl jsem – a byl nadšený Prahou a novými intelektuálními kontakty.

V 90. letech jsem úzce spolupracoval s časopisem Světová literatura, nakladatelstvím Mladá fronta, absolvoval svoje první konference, pracoval v oddělení filozofie jazyka ve Filozofickém ústavu AV ČR. Lákalo mě ale pracovat se studenty, a tak když se vypisovalo místo na Karlově univerzitě, přihlásil jsem se do konkurzu. Nakonec mě na FF UK přijali na místo doktoranda, až později jsem postoupil dál na místo asistenta... V září jsem nastoupil a v listopadu přišla Sametová revoluce. Byl to velký, formující zážitek.

A jakým zážitkem bylo převzetí čestného doktorátu? Co pro vás vlastně znamená?

Asi jako každý v tom vidím uznání své dosavadní práce, ale zároveň je to pro mne i povzbuzení pokračovat v další práci a spolupráci s pražskými i nepražskými kolegy. Samotné předání doktorátu po měsících sociálního distancování v době pandemické je samozřejmě něčím mimořádným. A je to mimořádné i v době nepandemické. Když jsem přebíral svůj doktorát na Freie Universität Berlin (1994), dostal jsem od nějaké úřednice na studijním oddělení desky s diplomem mezi dveřmi... To má samozřejmě svůj kontext. S taláry se německé univerzity rozloučily koncem šedesátých let. Byl to výraz jejich demokratizace, očisty od minulosti zatížené kolaborací s národním socialismem. Takže ta ceremonie, na kterou člověk z Německa není zvyklý, vedená navíc v latině, byla pro mne samozřejmě hodně mimořádná.

Skvělé. Takže to byla příjemná promoce. Blahopřejeme vám. Jenom na okraj: všiml jste si, že v sále jsou úplně nové varhany? Hrály vám takřka ve slavnostní premiéře...

Takto detailně jsem sál neobhlížel. Spíš jsem se díval do sálu na kolegy a kolegyně. Vnímal jsem tedy spíše lidi. Ale ano, ten zvuk je mimořádný a propůjčuje události jistou majestátnost.

Je navíc  souhrou okolností, že varhany jsou od německé rodinné firmy Vleugels, takže česko-německé vztahy tam zněly věru dobře...

Když to říkáte, tak mě těší, že to má i takovouhle dimenzi.

Vaším akademickým domovem je lingvistika. Jak si vysvětlujete, že jste získal čestný doktorát v oboru moderních dějin?

Vnímám to tak, že čestný doktorát je i výrazem propojení oceněného člověka s univerzitou, jež ho takto oceňuje. V tomto smyslu je doktorát výrazem uznání za spolupráci nejen pro mou osobu, ale vlastně i pro mou domovskou Univerzitu v Řezně, z níž spolupráce s Univerzitou Karlovou a speciálně s FSV UK – v oblasti výuky i vědy – vychází.

Co se týče vašeho dotazu na moderní dějiny, tak styčné body tu samozřejmě jsou. Moje kniha Smrt a zmrtvýchvstání národa: Sen o Slavíně v české literatuře a kultuře (Karolinum 2017), která vyšla i německy a o níž byla řeč i v laudatiu, je věnována roli literární historiografie při formování národních narativů a jejich konkretizaci ve veřejném prostoru prostřednictvím vymyšlené tradice národních pohřbů i prostřednictvím pomníků a literárních a architektonických pantheonů. V nich a v diskurzech, které jsou s nimi spjaty, se konstruují a vyjednávají i dobové představy národa; odkazy na minulost se národní agenda legitimizuje.

Můj zájem se však neomezuje jen na 19. století. S pražskými i mimopražskými kolegy jsme etablovali výzkumné konsorcium Hranice v národních a nadnárodních vzpomínkových kulturách, v jehož rámci vyšly například monografie o paměti vyhnání od Václava Smyčky nebo monografie o národním boji v Čechách na příkladu školských spolků od Mikuláše Zvánovce.

A moje druhá kniha o Kafkovi, tedy Franz Kafka and His Prague Contexts (Karolinum 2016), která letos vychází ve francouzském překladu v nakladatelství Classiques Garnier, je sice o jazyce a literatuře, ale jazyk a literatura jsou zasazeny do širšího sociálního kontextu. Mnohojazyčnost jazyková i literární, její akvizice i praxe, jsou společensky vždy nějak zarámované, a to i dobovou jazykovou politikou, kterou nelze vyjmout z obecné politiky a jejích ideologií. A jazyk či jazyky naopak strukturují a konstituují sociální realitu. S Ludwigem Wittgensteinem, jehož jsem svého času překládal, by se to dalo shrnout do aforistického výroku, že „hranice mého jazyka jsou hranicemi mého světa“. V českých zemích, jež byly jazykově heterogenní, to platí dvojnásob. V nich hrály jazyky, jazykové hranice a jazykový konflikt významnou roli prakticky po celé dlouhé 19. století a vlastně až do roku 1945 i později.

Na jakém výzkumu právě pracujete? Co vás nejvíce baví?

Začátkem roku jsme spolu s Lenou Dorn a Václavem Smyčkou vydali sborník Zwischen nationalen und transnationalen Erinnerungsnarrativen in Zentraleuropa (Mezi národními a nadnárodními vzpomínkovými narativy ve střední Evropě), který vznikl v rámci zmíněného konzorcia. Jinak jsem ale letos měl spíše „lingvistický rok“. Dodělával jsem s Tamah Sherman a Halinou Zawiszovou sborník Interests and Power in Language Management a s jinými kolegyněmi a kolegy pak texty pro kolektivní monografii Soziolinguistik trifft Korpuslinguistik: Deutsch-polnische und deutsch-tschechische Zweisprachigkeit, v níž jde o podoby němčiny v Polsku a polštiny v Německu, respektive češtiny v SRN u mluvčích s migračním pozadím. K tomu vznikají i nějaké disertace a s podobným zaměřením na podzim vycházejí i tematická čísla Naší řeči a časopisu Brücken.

Co mě těší? Na rok 2024 chystám novou novou knihu o Franzi Kafkovi s pracovním názvem Kafkas Sprachwelten (Kafkovy jazykové světy), v níž jsou ústřední kapitoly věnovány vždy jednomu z jazyků, které jsou pro Franze Kafku nějak relevantní – češtině, němčině, jidiš či hebrejštině –, a jejich širším literárním a kulturním kontextům, jimiž se konstituuje středoevropský kulturní prostor. Jsou to takové středoevropské portréty jazyků, inspirované i knihou Chada Bryanta Prague: Belonging in the Modern City (2021), v níž každou kapitolu věnuje jinému čtení Prahy. S kolegy z historie, sociální antropologie a jiných oborů plánujeme větší projekt k narativům migrace. Na to se hodně těším.

Dostali bychom se rádi rovněž k Univerzitě v Řezně. Jak byste ji Čechům a studentům Univerzity Karlovy popsal, čím je specifická?

Nebudu ji srovnávat s Univerzitou Karlovou, protože řezenská univerzita je mladá. Říkám to s jistou mírou ironie, poněvadž je přibližně tak stará jako já (usmívá se). Je to kampusová univerzita, která teď prošla rekonstrukcí, takže má za sebou svůj face-lifting. Má tak novou přitažlivost, což nemyslím jen ve smyslu stavebním. Pro naše obory je zajímavá důrazem na areální studia a mnohojazyčnost. Je to navíc univerzita, jež je zároveň propojená do života města. Velikostí sice Řezno není Praha, je to ale opravdu pěkné starobylé město na Dunaji, se zachovaným historickým centrem, takže to má svůj genius loci – kampus i historické město. Je u nás příjemná a inspirativní atmosféra na práci i studium. A je to univerzita, která není daleko od Prahy, s níž je Řezno propojené historickými vazbami.

Když se jdete projít po historickém Regensburgu, nacházíte tam nějaké stopy vazeb na české země, že si byly kupříkladu ve 14. století opravdu velmi blízko?

Tam je těch stop víc! Jsou zviditelněny, ne snad velikými pomníky, ale například na kostele svatého Jana Křtitele je pamětní deska upomínající na křest čtrnácti českých knížat, k němuž zde došlo v roce 845. Ta bronzová deska v češtině, němčině a latině byla, myslím, privátní iniciativou, je dnes ale součástí obecného kulturního povědomí. V centru je také pamětní deska, kterou věnoval „bulharský lid“, a která připomíná pobyt věrozvěsta Metoděje v Řezně, v jehož okolí byl vězněn.

Kameníci, kteří vybudovali románský most v Řezně, podle všeho přešli do Prahy a podíleli se na stavbě Juditina mostu. Úzké vazby na sebe měly i židovské obce obou měst. Je to však i město, které je spojeno s působením Kašpara Šternberka, který v roce 1818 spoluzakládal Společnost wlastenského museum w Čechách, z něhož posléze vzešlo dnešní Národní muzeum. A kousek od Řezna je u Donaustaufu německá Walhalla, která se Antonu Veithovi, Františku Palackému a jiným stala vzorem pro české walhally a slavíny... O té píšu ve své knize. Takže ano, těch stop je poměrně hodně.

A jak byste českým studentům představil centrum Bohemicum, které vedete? Co všechno nabízí – kromě onoho uznávaného double-degree programu?

Můj profil, o němž byla řeč, nějak určuje i centrum Bohemicum. K jeho názvu jsme ne tak dávno přidali dodatek Center for Czech Studies, protože jsme si říkali, že znalosti latiny i povědomí o významu označení Böhmen vyhasínají, a hodí se tedy doplňující vysvětlení. To, že se jmenujeme anglicky, dokumentuje, že jsme odborně otevření všemi směry, což je vidět i na našem týmu, jehož členem je i kolega, který k nám přišel z USA.

Označení Bohemicum jsme ale měnit nechtěli, neboť tím chceme zviditelnit, že český prostor chápeme areálně a že nám nejde jen o češtinu a českou kulturu, ale o vícejazyčný prostor českých zemí. Ve vztahu k nim je ve středu naší pozornosti 19. až 21. století. A v 19. a 20.století není tento prostor jen homogenně, etnonacionálně český, ale je polyfonní, heterogenní. A je součástí širšího středoevropského prostoru. Vnímáme tedy český prostor v širších souvislostech. I my jsme pak součástí větších struktur, ať už je to Ústav slavistiky, nebo naše fakulta, jež ve spolupráci s dalšími fakultami buduje Department of International and Multiscalar Area Studies.

Jakým dalším areálům a tématům se věnuje?

Na centru Bohemicum máme roční program českých studií a roční program Border Studies, podílíme se i na dalších bakalářských a magisterských programech. Kromě Česko-německých studií jsou na naší fakultě i Polsko-německá, Rusko-německá, Španělsko-německá, Italsko-německá či Francouzsko-německá studia. Studia tohoto typu jsou v Řezně úspěšná, takže můžeme studentům nabídnout opravdu mezinárodní atmosféru.

Jak hodnotíte české studenty, kteří za vámi přijížději z Fakulty sociálních věd UK?

Samozřejmě pozitivně. Je to velmi kvalitní skupina, která k nám vyjíždí, a je kvalitní mimo jiné i proto, že je vybraná z velkého počtu zájemců o obor. Do Řezna tedy přijíždí vybraní studenti, se kterými je radost pracovat i po jazykové stránce. Nejsou samozřejmě všichni stejní, ale jsou mezi nimi i tací, kteří mají za sebou maturitu v Německu či na německých vzdělávacích institucích v České republice, takže se u nás velmi rychle a velmi dobře orientují – a užívají si města i možnosti tam být a žít.

Před pár dny byl v České televizi rozhovor s Jaroslavem Rudišem, spisovatelem, hodně aktivním v Německu, který žije v Berlíně. A on říkal, že pro řadu mladých Němců je dnes atraktivní vyrazit záhy do Prahy, poznávat ji. Jak vlastně Němci vnímají Čechy, Prahu? Jede to ve stereotypech, anebo se mění pohled na Čechy?

To má samozřejmě různé roviny. Když se člověk podívá na německá média a to, jak referují o Česku, je to dost selektivní. Selektivní v tom smyslu, že se nereferuje o Pražském divadelním festivalu německého jazyka nebo českých výstavách, ale o panu premiérovi, o skandálu s metylalkoholem nebo o sexturismu v pohraničí. V běžných médiích proto příliš velkou plastičnost nevidím. V pohraničí je mnohé dosud překryto nákupním turismem.

Pro ty, kdo doposud nebyli v Česku, je o to větším zážitkem, když s námi v prvním semestru vyrazí na exkurzi do Prahy. Jsou překvapení i fascinovaní, jaké je Praha úžasné evropské město. Objeví něco, co jim unikalo, zkušeností se mění jejich pohled na ČR. A přes Prahu objeví i jiná centra jako Olomouc nebo Brno, abych nezapomněl na své rodné město. Pěkně se jim to tu otevře. A jsou fascinovaní, jak živý svět tu je a jakou má historickou dimenzi.

Nemůžeme se nezeptat: kancléřka Angela Merkelová končí po šestnácti letech v úřadě. Studovala chemii i v Praze, v ČSAV. Očekáváte nyní mezi oběma zeměmi jiné vztahy?

Dojde nejspíše k jinému složení či zbarvení vlády, kancléř bude asi z jiné strany, ale nemyslím si, že by přišla nějaká disrupce či změna, protože česko-německé vztahy jsou teď výborně nastavené. Spíše očekávám kontinuitu. Každý nový aktér pochopitelně přináší nové akcenty. Ale vrátím vám otázku zpět. Samozřejmě bude záležet i na tom, jakou vládu si zvolí čeští voliči... Nezáleží totiž jen na jedné straně. Celkově jsou ale vztahy nastaveny pro obě strany výhodně. Při ohlédnutí za minulostí je malý zázrak, že se obě země staly tak spolehlivými a stabilními partnery. Oba státy z toho také profitují. I proto neočekávám závažnější změny.