I na medicíně můžeme učit v duchu zážitkové pedagogiky

„Zveme si do výuky proškolené laiky, kteří představují pacienty s konkrétními zdravotními obtížemi. Pro medičky a mediky jsou to nesmírně cenné a intenzivní zkušenosti, jež mohou získat v bezpečném prostředí,“ říká Hana Svobodová, přednostka Ústavu ošetřovatelství 3. LF UK, jež za své inovativní výukové postupy obdržela na konci loňského roku cenu ministra školství, mládeže a tělovýchovy. 

Jaké momenty z vaší kariéry byste označila za klíčové?

Těžká otázka, protože já mám pocit, že nedělám nic výjimečného, jednoduše se snažím dělat svou práci co nejlíp. Baví mě to, jsem se studenty a studentkami moc ráda, a protože samozřejmě vím, že generace se proměňují, zkouším vkládat do výuky různé inovační prvky a podobně.

Klíčových momentů bylo asi více, ale pro mne jsou a byli zásadní lidé, kteří mne ovlivnili – například moje třídní ze „zdrávky“, skvělá pedagožka a skvělý člověk, nebo lékař Albert Schweitzer, filozof, etik, muzikolog, varhanní virtuóz. Jeho knihy o misích a nemocnici v Lambaréné jsem hltala a při studiu na „zdrávce“ snila o takové práci. Myslím, že právě on ve mně zasadil tu myšlenku věnovat se péči o nemocné.

Jak se to přihodí, že se původním povoláním zdravotní sestra stane přednostkou Ústavu ošetřovatelství 3. LF UK?

Ono to dává logiku – každý ústav by měla vést osoba, jež se danému oboru věnuje, což v případě ošetřovatelství není lékař či lékařka. Vzděláváme zde budoucí všeobecné sestry, ale zároveň učíme studující prvního a druhého ročníku medicíny.

Vystudovala jsem střední zdravotnickou školu a poté pracovala jako zdravotní sestra na interním oddělení. Nicméně od začátku mi bylo vzdělávání a výuka blízké. Mohou za to asi geny, maminka byla učitelka, ale od pedagogiky mě hodně zrazovala.

Co se jí nelíbilo?

Nejspíš mě chtěla ušetřit té nikdy nekončící starosti a zodpovědnosti za studující – aby se něco naučili, povinnosti pracovat sama na sobě, dělat po večerech přípravy … Dala jsem tedy na ni, „zdrávka“ byla u nás ve městě… (smích). Práce zdravotnice mě od začátku bavila, ale i když jsem s radostí pečovala o pacienty, vždycky jsem cítila a měla v sobě, že bych ráda učila. Pomáhala jsem mladším kolegyním, když přišel někdo nový, dostala ho „pod křídlo“, vlohy se prostě nezapřely. Když za mnou přišla kamarádka a bývalá kolegyně z interny, jestli bych nechtěla jít učit k nim na „zdrávku“, nerozmýšlela jsem se. Sedmnáct let jsem učila na střední zdravotnické škole. Doplnila jsem si vzdělání na Filozofické fakultě UK.

Zvláštní volba studia pro zdravotní sestru.

Naopak v té době pro učitelství na odborné škole zásadní a skvělá a pro mě naprosto ideální (smích). Tehdy tam totiž existoval obor Pedagogika a péče o nemocné, jenž jsem absolvovala v kombinovaném studiu. Výuka byla skvěle koncipovaná – 1. lékařská fakulta zajišťovala medicínské vědy a Filozofická fakulta zase pedagogiku a didaktiku. Pokračovala jsem pak ještě doktorským studiem. Upřímně, svou potřebou neustále si doplňovat vzdělání jsem své okolí trochu udivovala. V mém oboru je to ale za prvé potřeba a za druhé mě to baví. Potřebuji a chci být v obraze, co se týká novinek a trendů ve zdravotnictví, zejména v ošetřovatelství. Tím, že řada nelékařských oborů se transferovala do terciálního vzdělávání a vyučují se na lékařských fakultách, vznikají nové studijní programy, katedry a ústavy jako je náš Ústav ošetřovatelství. Ale jsou zde i další studijní programy – nutriční terapie, fyzioterapie, dentální hygiena a podobně. Jsem nesmírně ráda, že patříme pod lékařskou fakultu, protože je tím garantována vysoká kvalita námi poskytovaného vzdělávání v těchto oborech.

Jste ostatně také garantkou dvou předmětů pro mediky Úvod do klinické medicíny I. a II. V čem jsou jim potřebné?

Jedná se o takový teoreticko-praktický vhled do zdravotnického světa. Ve spolupráci s lékaři a lékařkami učíme zejména dovednosti, které my sestry v práci vykonáváme, ale potřebují je znát i lékaři. Například je učíme měřit fyziologické funkce, aplikovat injekce, nabírat krev, zavádět žilní kanylu a mnoho dalších – takový ten předstupeň praktických dovedností, jež musí medici ovládat.

Ale to je pouze jedna část naší výuky. Další velmi významnou složkou předmětu je rozvíjení základních i specifických komunikačních dovedností ve vztahu lékař-pacient.

Můžete být konkrétní?

Kolega psycholog z Ústavu etiky například učí, jak jednat s problémovým či přímo agresivním pacientem, do výuky zveme lidi upoutané na vozíčku a spolu s nimi máme semináře o specifikách komunikace s hendikepovanými lidmi. Popisují studujícím své potřeby a problémy, s nimiž se ve zdravotnických zařízeních potýkají.

Na výuce se podílí kolegyně a kolegové a studující z Filozofické fakulty, kteří naše studenty provází specifiky komunikace s neslyšícími. Vysvětlují budoucím lékařkám a lékařům, že není nutné umět znakový jazyk, aby dokázali vzájemně komunikovat, i když je to samozřejmě výhodou.

Patříte také k průkopnicím výuky se standardizovanými pacienty (vyškolení laici, kteří představují pacienty s konkrétními zdravotními obtížemi – pozn. red.). Co vás inspirovalo k této inovaci?

Předesílám, že tyto aktivity neorganizuji sama, ale mám úžasný tým, který se na výuce podílí. Touto myšlenkou jsem se inspirovala na stáži ve Skotsku, na Univesity of Dundee. Fascinovalo mě, že můžeme studujícím nabídnout vyzkoušet si ještě před praxí v nemocnici setkat se a komunikovat s pacienty v bezpečném prostředí – zajistit jim co nejrealističtější trénink, během něhož se nemusí cítit ohroženi, že udělají chybu nebo že se špatně zeptají.

Zhruba šest let už máme takzvanou „banku“ dobrovolníků, kteří dochází na naše praktika. Mají ode mě scénář, jakého pacienta budou hrát. Není to nic komplikovaného, protože ve druhém ročníku všeobecného lékařství se ještě nestanovuje diagnóza. Úkolem je pouze odebrat anamnézu a předat informace dál. Umět se během velice krátkého času správně zeptat, na nic nezapomenout, zorientovat se v problému, ale také reagovat na emoce člověka a konstruktivně se k nim postavit. U tohoto praktika je přítomen i takzvaný hodnotitel, což může být vyučující, ale ještě častěji oslovujeme studující posledních ročníků, jejichž feedback se nám velice osvědčuje. Říkám tomu zážitková pedagogika (smích).

Studující tuto formu výuky jistě oceňují.

Ano. V naší „bance“ je třeba dobrovolnice, jež se dokáže rozplakat, což je samozřejmě pro mediky a medičky hodně intenzivní. Dochází jim, že neví, jak zareagovat. Není se čemu divit. Je to pro ně všechno nové – ocitají se v dosud neznámé profesní roli, kdy navíc musí vést velice osobní a náročnou komunikaci s cizím člověkem. Všechno je věc tréninku. Toto praktikum, jež probíhá v prvním semestru druhého ročníku, je studujícími hodnoceno výborně. Po jeho absolvování nám často říkají, že by si to chtěli „zkusit ještě jednou a bez chyby“ (smích). Bohužel z kapacitních i časových důvodů všech zainteresovaných jim nemůžeme, alespoň prozatím, vyhovět.

Nicméně i v prvním semestru medici rozvíjí komunikaci se skutečnými pacienty. Jedná se o velmi jednoduchý rozhovor, v němž se soustředí na zjišťování jejich potřeb během hospitalizace. Kladou jim otázku typu: „Co je důvodem vašeho pobytu v nemocnici? Jak se cítíte? Jak vám tu chutná? Spíte? Chodí za vámi návštěvy?“ Tento dialog slouží k prolomení ledů, aby se nebáli s pacienty mluvit, ale zároveň už mělo jejich působení v nemocnici jistou úroveň a smysl pro obě strany.

Daří se vám ukazovat medikům a medičkám realitu jejich profese ještě před tím, než se dostanou do praxe.

Přesně tak. Dřív jsme jakožto dobrovolníky využívali profesionální herce z DAMU a někde se stále využívají. My od nich ale upustili, protože oni to opravdu hráli. A my potřebujeme zprostředkovat realitu.

Kde vhodné dobrovolníky a dobrovolnice nacházíte?

Na naší univerzitě třetího věku. A výborně nám to funguje. Již v prvním ročníku například s jednou pacientkou vedu modelový rozhovor, během něhož studující vidí, co říkám, jak se tvářím, ale i jak sedím, jakým způsobem reaguji na její odpovědi a emoce. Všechno to jsou na první pohled nenápadné, ale ve výsledku důležité zásady, které komunikaci ve zdravotnictví zefektivňují. Třeba sdělení pacientovi, kolik na něj teď mám času, a pokud nám nebude stačit, že za ním přijdu později. Dnes jsou lidé také mnohem více informovaní, což vyžaduje od lékařů jistý modernější přístup, empatii a asertivitu – vysvětlit pacientovi, proč se jakožto odborník domnívám, že je mnou stanovený léčebný postup právě pro něj ten správný. A ne že ho odbydu, shodím a bagatelizuji jeho otázky.

Po tomto modelovém rozhovoru pak mají studující možnost klást přítomné pacientce či pacientovi, kteří jsou s tím samozřejmě předem obeznámeni a souhlasí, otázky týkající se jejich zdravotního stavu, zkušeností a zážitků z hospitalizace, ale i náročných okamžiků - komunikace ze strany zdravotníků, co by od nich tehdy bývali potřebovali a čeho se jim dostalo, co se povedlo, nebo naopak mohlo udělat lépe...

Vedle toho jste také garantkou studijního programu Všeobecné ošetřovatelství. I tam jistě uplatňujete zážitkovou pedagogiku.

Konkrétně komunikaci zde učíme celý semestr. Podílí se na ní klinický psycholog z Ústavu etiky, praktika pak vyučuje naše kolegyně, všeobecná sestra. Nově nyní od letního semestru přidáváme do této výuky prvky virtuální reality, konkrétně budeme používat brýle pro virtuální realitu, v nichž studující uvidí různé modelové situace týkající se pacientů a sester, na něž se budou učit bezprostředně reagovat. Například situaci, kdy si pacient nechce nechat odebrat krev nebo obtížnou komunikaci s příbuznými nemocného.

Pomáháte také zlepšovat didaktické kompetence kolegů a kolegyň z 3. LF UK, jste součástí platformy Paedagogium a zajišťujete fungování Centra podpory výuky na fakultě. Jak jste se k tomu dostala?

Díky grantu se nám na fakultě podařilo během let 2018 – 2023 rozjet kurz týkající se didaktiky medicíny a přidružených nelékařských oborů, který jsem vedla – spolu s dalšími kolegy, jež považují rozvoj pedagogických kompetencí vysokoškolských vyučujících za důležitý. Kurzem prošlo zhruba šedesát vyučujících. Následně jsme zažádali o grant ESF, který mám nyní opět na starosti, jehož smyslem je nejen pokračovat ve zmíněném kurzu, ale realizovat právě i Centrum podpory výuky, jež bude reagovat a naplňovat poptávku týkající se konkrétních vzdělávacích potřeb ze strany vyučujících. Současně realizujeme kurzy pro nově nastupující vysokoškolské vyučující.

Mým snem je vznik centra didaktiky, jež bude pokrývat širokou paletu výukových a vzdělávacích potřeb a nabízet kolegyním a kolegům potřebné nástroje k rozvíjení jejich kompetencí. Součástí tohoto centra budou i lidé, kteří participují na přípravě začínajících vyučujících, a zároveň budou i odbornými konzultanty či kontaktními osobami pro studující se specifickými potřebami. Další naší velkou výzvou v blízké budoucnosti je kultivace kurikula oboru medicíny, všeobecného ošetřovatelství a navazujícího magisterského programu pro sestry Intenzivní péče, k čemuž mě také přivedla stáž na University of Dundee.

Máte vedle všech těchto aktivit čas být mezi pacienty v nemocnici?

Chodím samozřejmě do nemocnice se svými studentkami a studenty. Ale jako sestra už v nemocnici nepracuji. Veškerý prostor mi zabírá výuka a projekty s ní spojené. Člověk nemůže sedět na dvou židlích. Domnívám se, že bych pak nedělala ani jednu práci stoprocentně, v lepším případě bych zabředla v rutině a chyběl by mi elán posouvat věci dál.