Projekt ITIBO. Když je účast na misi v Keni darem

Projekt ITIBO od června 2005 v jihozápadní Keni zajišťuje pod záštitou nevládní humanitární organizace Adra zdravotní péči a vzdělání tamního zdravotnického personálu. Spoléhá přitom rovněž na lékaře a mediky z Univerzity Karlovy napříč všemi lékařskými fakultami.

Neopakovatelné zážitky, nové zkušenosti a přátelé, všude přítomná lidskost. Slova, kterými bez dlouhého rozmýšlení komentují své působení účastníci humanitárního projektu ITIBO. Ptali jsme se, co účast na projektu v Africe, uprostřed svahů obklopených čajovými plantážemi, přinesla (či odnesla) „našim“ Kateřině Hájkové s Filipem Otepkou (oba 3. lékařská fakulta UK) či Ditě Smíškové (2. lékařská fakulta UK).

Co se vám jako první vybaví, když se řekne ITIBO?

Dita: Vybaví se mi jako první lavička pod stromy před akutní ambulancí. Za denního světla na ní vždycky někdo sedí. Pacient, který čeká na výsledky, novopečená matka s den starým novorozencem, kterou přijede na motorce vyzvednout manžel nebo příbuzní, kteří se obávají o svého blízkého a neodejdou, dokud jim neřekneme, že to bude dobré. Plná čekárna. Prázdná čekárna, protože do ní právě vešel kluk s chameleonem na klacku – místní se jich hrozně bojí. Stres a obavy, když v noci přivezou těžkého pacienta a my se ho snažíme zachránit. Veliká radost, když se to povede. A hlavně pan Aleš Bárta, zakladatel a duše celého projektu. 

Kateřina: Klid, který by tam člověk mohl čerpat donekonečna. Někdy ale i vyčerpání během prvních nočních služeb, kdy jsme se starali o rodičky nebo o pacienty po otravě. Nyní při nových zprávách, že v nemocnici již funguje ultrazvuk, na který se nám během našich přednášek o Itibu podařilo vysbírat téměř 190 tisíc českých korun, je to radost a i trochu pýchy, co se nám s týmem podařilo dokázat a jakou vlnu solidarity jsme po příjezdu kolem sebe rozpoutali.

Filip: Pro mě je to též Aleš Bárta: nepřestávám obdivovat, že i přes spoustu mediků, kteří mu prošli rukama, má stále energii a ohromnou chuť předávat své zkušenosti.

Proč jste se vůbec do humanitárního projektu v Keni zapojili? Co bylo tím impulsem?

Dita: Vždy jsem toužila poznat rovníkovou Afriku, práce v keňské nemocnici mi přišla jako skvělá příležitost. Jela jsem jako vedoucí lékařka skupiny mediků a napoprvé samozřejmě s velkou pokorou i obavami. Pracovat v Itibu není vždycky jednoduché, pro lékaře to znamená vystoupit z komfortní zóny vlastní specializace – já jsem infektolog.

Kateřina: O projektu jsem se dozvěděla už na střední škole. Byl to jeden z důvodů, proč jsem si ke studiu vybrala právě naši fakultu. Já měla to štěstí, že jsem na misi vycestovala s mou praktickou lékařkou paní doktorkou Dejdarovou z Vysokého Mýta. Moc si vážím její důvěry, protože dobrosrdečných studentů, kteří by do západní Keni odjeli dobrovolničit je spoustu, a bohužel z kapacitních důvodů jen zlomek dostane šanci. 

Filip: Byl jsem unešený vyprávěním starších spolužáků; co v Itibu zažili a s čím se museli na místě popasovat. Od té doby jsem se pravidelně zajímal o nejnovější zprávy z tamní nemocnice, Itibo mě nepřestávalo fascinovat. Když přišla nabídka, neváhal jsem. 

Co vám mise dala a vzala?

Dita: Dala neopakovatelné zážitky, radost z práce a mnoho skvělých přátel. Hluboký obdiv k místním zdravotníkům. Pochopení, že být chudý neznamená být nešťastný. A také, že mám víc, než opravdu potřebuju a že samozřejmostí je pomáhat. Možnost pracovat v Itibo mi vlastně vzala touhu poznávat jiné světadíly než Afriku. Od té doby jezdím hlavně tam.

Filip: Zážitky z prostředí i mimo nemocnici. Třeba když potkáváte děti, které v životě neviděli bělocha – ti odvážnější na nás pokřikovali mzungu, což znamená „běloch nebo cizinec”. Někteří za námi přišli a potřásli nám rukou, méně stateční se schovávali za sukně maminek a začali brečet. 

Z praktického hlediska nám stáž dala neuvěřitelné množství zkušeností od vedení porodu, přes péči o novorozence, zvládání základních chirurgických výkonů až po schopnost řešit urgentní situace. A hlavně učit se pracovat se svojí zodpovědností. Odnášíme si porozumění a větší toleranci. Přejeme této krásné zemi v její budoucnosti jen to nejlepší. 

Kateřina: Upřímně, nikdy předtím jsem nebyla v tak chudé části světa. Silnou vzpomínku mám na jedno odpoledne, kdy jsem si před jedním z domečků z hlíny a vlnitého plechu, bez elektřiny či přístupu k pitné vodě uvědomila, že takhle žije každý pátý člověk na světě. Nemusím dále rozebírat, jaká vděčnost ve mě utkvěla, že žiju v Evropě. Moc bych každému přála se na podobná místa podívat, přerovnání osobních hodnot je nasnadě. 

A o co jsem přišla? O iluze o ženské rovnoprávnosti. Násilí na ženách jsme, bohužel, poznali více, než by nám bylo milé. Do nočních služeb nám jezdili zmlácené a znásilněné ženy svých manželů…

Proč by projekty, jako je ITIBO, měly existovat a jak důležitá je v nich účast mediků a lékařů?

Dita: Každý humanitární projekt má svůj smysl. Konkrétně v Itibu se podařilo vybudovat pro místní komunitu skvělé zázemí pro poskytování zdravotní péče, které má na místní poměry mimořádně vysokou úroveň. Účast lékařů a mediků z ČR je samozřejmě pro projekt velmi důležitá, ale zároveň je radostné sledovat, jak se zvyšuje erudice místních zdravotníků, kteří zvládají stále náročnější zdravotní úkony samostatně. Pro mediky je práce v Itibo zdrojem cenných zkušeností a já jsem pokaždé nadšená z jejich nadšení.  

Kateřina a Filip: Důvodů je mnoho. Ať z pohledu přínosu pro českou stranu, tak pro Itibo a jeho obyvatele. Keňa jako jedna z mála zemí v Africe se těší relativně velké pozornosti Západu i zbytku světa. Aleš Bárta však cíleně vybral tuto oblast, která je i přes rozvoj stále zaostalá. Z tohoto pohledu tedy i malá změna může velmi pomoci. A to ani nebereme v potaz, kam se nemocnice už posunula. Daří se prohlubovat spolupráci s místním personálem, a to včetně financování jejich dalšího vzdělání. Což výrazně posune spektrum výkonů, jež bude možné v Itibu provádět: Momentálně lze jiné výkony než v lokální anestezii a bez přítomnosti českých lékařů možné provést pouze ve vzdálenějších nemocnicích. A na ně místní často finančně nedosáhnou. 

ITIBO je široko daleko jediná nemocnice, kde je pacient na prvním místě a až poté peníze. V jiných nemocnicích, pokud před příjmem pacient nezaplatí požadovanou sumu, nechají ho přede dveřmi klidně umřít... 

Kateřino a Filipe, jak vás zkušenost v ITIBO „zformovala“?

Nemocnicí prošlo za sedmnáct let více než tisíc mediků a lékařů, z nichž mnohým tato zkušenost změnila život. Pro většinu z nás to znamenalo první opravdovou týmovou spolupráci. Ta začíná okamžikem, kdy k nemocnici dorazí první pacient na rozhrkané motorce. Od té chvíle se musíte spojit a fungovat jako sehraný tým. Lékaři už pro vás nejsou nedostupní odborníci, před nimiž jste měli respekt – nyní jsou to kolegové, se kterými bojujete o životy pacientů.

Nejzajímavější ale je, jak člověk roste i po ukončení mise. Nejsme zdaleka jediní, kteří po svém příjezdu uspořádali přednášky pro studenty i širokou veřejnost napříč celou republikou a mohli tak šířit povědomí o Keni. Většinou je taková iniciativa doplněná o nejrůznější sbírky a minulý rok se skupince složenou převážně z brněnských studentů podařilo vysbírat základní částku pro koupi biochemického analyzátoru. 
Ovšem účast na misi ITIBO byla především darem pro nás. Všem, kdo uvažují o podobných projektech, přejeme hodně síly a odvahy – protože zkušenosti, které si odnesete, vám už nikdo nikdy nesebere.