Jaké to je znovu studovat a co vás ve škole neučili?

„Za jeden z největších benefitů Základního kurzu pedagogických kompetencí považuji fakt, že si vyučující sami na sobě vyzkouší a zažijí nové výukové metody, s nimiž se nejspíš doposud nesetkali. Také se dozvědí jednoduché tipy, jež mohou okamžitě zařadit do své výuky,“ říká histoložka Anna Malečková, která stála u zrodu Centra podpory výuky na Lékařské fakultě v Plzni UK a nyní díky Fulbright-Masarykovu stipendiu čerpá inspiraci k jeho dalšímu rozvoji na University of Maryland Baltimore County. 

Kdy jste se začala zabývat kvalitou své výuky?

První takový větší impuls jsem získala v roce 2019 během pobytu na Varšavské Univerzitě, kde jsem absolvovala workshop týkající se e-learningu a rozvoje pedagogických kompetencí. Zjistila jsem, jak moc a z jakých úhlů je možné se rozvíjet v oblasti, kterou se mnou do té doby vlastně nikdo neřešil, ani mě ji neučil. Tehdy ještě nefungovala Aliance 4EU+, zmíněný workshop byl taková předzvěst této pozdější spolupráce a jasně mi ukázal, v jakých dalších oblastech bych se měla vzdělávat, abych svou výuku vedla tak, aby byla ku prospěchu co největšímu množství mých studujících.

Od kdy učíte?

Zmíněný workshop jsem absolvovala coby doktorandka. Jako pregraduální studentka jsem začala učit v roce 2015 a učím do současnosti.

Vypíchla byste „fígl“ nebo aha moment, který jste se ve Varšavě dozvěděla a z něhož čerpáte doteď?

Jedná se o celou řadu na první pohled malých jednoduchých prvků, které můžete okamžitě zařadit do výuky. Poprvé jsem si tam například na vlastní kůži vyzkoušela práci s hlasovacími zařízeními, fungující prostřednictvím mobilní aplikace. Pamatuji si, jak jsem si říkala, že to je přesně „to“, co potřebuji. Nejde o nic extra časově náročného, a přitom to dokáže posunout výuku o ohromný kvalitativní skok kupředu.

Cílem hlasovacích zařízení ve výuce je získat okamžitou zpětnou vazbu studujících?

Největším benefitem je podle mě vysoká aktivizace studujících, jimž tento jednoduchý nástroj umožní zamyslet se nad otázkami či problémy, najít si vlastní cestu k odpovědi a následně ji sdílet nebo konfrontovat s někým dalším. Zároveň je to, jak jste uvedla, skvělá zpětná vazba pro vyučujícího, jak si ověřit, zda skutečně studující problému rozumí. K aktivizaci studujících lze využít i práci ve skupinách neboli takzvaný team-based learning.

Používáte také metodu převrácené třídy?

Tento koncept se mi velmi líbí, protože je to skvělá příležitost pro studující se něco nejprve samostatně naučit a následně si téma procvičit při prezenční výuce pomocí složitějších úkolů, kdy nejde jen o zapamatování si faktů, ale využívání znalostí k řešení problémů. Přiznávám ovšem, že se mi zatím úplně nedaří tuto metodu ve své výuce aplikovat v takové míře, jak bych chtěla.

A je to také jedna z věcí, kterou se teď učím na stáži ve Spojených státech amerických. Navštěvuji výuku tamních kolegů a kolegyň, kteří využívají metodu převrácené třídy i další způsoby typu team-based learning a aktive learning. Učím se od nich, jak to dělat prakticky, protože z literatury načtete spoustu věcí, ale zažít si je v praxi je úplně něco jiného.

Tyto dovednosti rozvíjíte v USA díky prestižnímu Fulbright-Masarykovu stipendiu. Na jaké americké univerzitě tedy až do února 2025 působíte?

Jsem na University of Maryland Baltimore County, kde spolupracuji s kolegyní Sarah Leupen, jež právě díky tomuto stipendiu působila na Lékařské fakultě v Plzni UK v roce 2017. Teď se naše pozice vyměnily a já získávám poznatky na její univerzitě.

Věnujete se pedagogickému výzkumu, tedy úplně jinému oboru než embryologii, kterou jste vystudovala.

Přesně tak. Fulbright-Masarykovo stipendium mi umožňuje rozvíjet problematiku pedagogických kompetencí, jimž jsem se dosud věnovala na Lékařské fakultě v Plzni UK, konkrétně v rámci Centra podpory výuky, jež jsem na plzeňské fakultě pomáhala zakládat.

Na University of Maryland Baltimore County takovéto centrum rovněž mají – jmenuje se Faculty Development Centre. Součástí mého stipendijního programu jsou návštěvy workshopů, na nichž se inspiruji různými formáty a projekty, jež zde mají pro akademické pracovníky a pracovnice připravené k podpoře jejich výuky. Velká část projektů vychází z kolegiální zpětné vazby, tudíž se vyučující vzájemně navštěvují ve výuce, ale také se nechávají hodnotit svými studujícími. Nabírám zde tak spoustu informací k tomu, abych podobné aktivity dokázala rozvíjet pro své kolegy a kolegyně u nás v Plzni.

Chápu správně, že cílem je vytvořit komplex různorodých služeb, z nichž mohou vyučující čerpat, a současně posilovat pocit sounáležitosti.

Přesně tak. Faculty Development Centre bych připodobnila k té části Centra celoživotního vzdělávání Univerzity Karlovy, jež se zabývá rozvojem pedagogických kompetencí. Zastřešují různé workshopy, online i osobní setkání na téma výuky, ale také další aktivity jako právě kolegiální zpětné vazby a návštěvy ve výuce a celkově rozvoj pedagogické komunity, v jejímž rámci se vyučující pravidelně scházejí a diskutují.

Jaké téma aktuálně probíráte?

Jsem členkou skupiny, jež se věnuje problematice humoru ve výuce – jak ho využívat, jak s ním pracovat. V tomto semestru je naším úkolem získat teoretický background. Poté budeme zkoušet zavádět drobné změny do výuky, hodnotit jejich přínos, úspěšnost nebo i to, jak se při jejich aplikaci ve třídě vyučující cítili.

Ne každý je rozený bavič, že ano.

Vždycky je třeba najít polohu, v níž se cítíte komfortně. Mně osobně by třeba nesedělo vkládat do svých prezentací promyšlené vtípky, což naopak někteří kolegyně a kolegové dokáží, jde jim to přirozeně a pak jim to také ve výuce dobře funguje. Hodně se nyní zamýšlím nad cestou laskavého humoru, jímž mohu reagovat na určitou situaci ve třídě a obecně prostřednictvím humoru vytvářet bezpečné prostředí.

Centra podpory výuky nyní vznikají na všech fakultách Univerzity Karlovy. Budou i tématem konference Paedagogium (proběhne v Karolinu 14. listopadu – pozn, red.). Vaše centrum na Lékařské fakultě v Plzni UK už ale oslavilo první narozeniny. Co se vám za tu dobu podařilo?

Už o několik let dříve rozjel na fakultě můj skvělý kolega, doktor Reigl, kurz pedagogických kompetencí. Převzala jsem ho po něm a nyní patří mezi Základní kurzy pedagogických kompetencí, které realizují všechny fakulty Univerzity Karlovy (podrobně jsme o těchto kurzech, jež budou od roku 2026 povinně absolvovat všichni nově nastupující akademičtí pracovníci a pracovnice, psali zde – pozn. red.).

Čím byste své kolegy a kolegyně na tyto kurzy nalákala?

Za jeden z jejich největších benefitů považuji fakt, že si sami na sobě vyzkouší, jaké to je být opět studujícím a zažijí si nové výukové metody, s nimiž se nejspíš doposud nesetkali. Naše generace vyrůstala v systému převážně frontální výuky, kdy se před nás vyučující postavil a hodinu nám něco vykládal, což je velmi namáhavé. Ve svém kurzu se snažím vyučujícím ukázat, jaké to je, když se to dělá jinak.

Setkáváte se na kurzech s předsudky ze strany vyučujících? Musela jste někdy někoho k něčemu vyloženě nutit?

Ne. To ani není mým cílem. Ale možná je to i tím, že jsme zatím nenasytili poptávku akčních otevřených kolegů a kolegyň, kteří k nám chodí rádi sami od sebe, chtějí se zlepšovat ve své výuce, vědí, že nemají recept na nejlepší výukové postupy, a že se mohou inspirovat. Pro mě je to zatím jednoznačně příjemná zkušenost, která mě dlouhodobě utvrzuje v přesvědčení, že dělám smysluplnou práci.

Váš kurz je navíc specifický tím, že se do něj mohou přihlásit i studující.

Ano. Je to dáno tím, že řada našich studujících je také zapojena do výuky. Konkrétně u nás na Ústavu histologie a embryologie jde o téměř dvacet lidí. Na kurzu Rozvoj pedagogických kompetencí se tedy setkávají dvě na první pohled velmi různorodé skupinky, které ovšem mají jeden společný cíl. Všichni chtějí být dobrými lékaři a spoustu věcí, jež se na kurzech dozví, mohou využít i ve své lékařské praxi, i kdyby už v té pedagogické nepokračovali.

Já osobně považuji lékaře zároveň i za učitele či edukátory. Řada z nich se podílí na výuce mediků nebo mladších kolegů v jejich atestačním vzdělávání. Navíc všichni lékaři edukují své pacienty (o nemocech, o prevenci, o životním stylu…) a i to je dovednost, kterou se někde musí naučit. Kurz pedagogických kompetencí na to sice není přímo zaměřen, ale pevně věřím, že přispívá i k rozvoji těchto kompetencí u našich současných studujících – budoucích lékařů.

Diskuze mezi účastníky našich kurzů jsou opravdu osvěžující a často i mě jakožto lektorku posunou v úvahách, možnostech a způsobech řešení dál. Vidím zde ohromný potenciál, protože si takto velice přirozeně vychováváme generaci lidí, kteří budou nejen skvělými lékaři a lékařkami, ale třeba také budou mít zájem na naší fakultě dále vyučovat.