Práce se studenty dává ombudsmance Švíglerové smysl

Dokonalá znalost prostředí jsou pro Jitku Švíglerovou, od října 2023 ombudsmanku Lékařské fakulty v Plzni UK, výhodou. Plzeňským medikům ovšem poskytuje psychickou pomoc již od časů covidových. Moc ji těší, že stíhá i činnost pedagogickou.

Kudy vedla vaše cesta na plzeňskou medicínu, k výuce studentů?

Ale já jsem na ní vlastně celý život (s úsměvem). Na Lékařské fakultě v Plzni jsem absolvovala studia a pak rovnou nastoupila na zdejší Ústav fyziologie. Když se naše rodina rozrostla  – k malému synkovi přibyla ještě sestřička a já pracovala na zkrácený úvazek, zjistila jsem, že fyziologie je pro mě správná volba.

Říkám to všude: baví mě a naplňuje práce se studenty, snad že mám ty nejlepší vzory – své prarodiče, kteří byli učitelé. V současnosti přednáším a vedu praktická cvičení z fyziologie pro české a anglicky mluvící studenty.

Kde se pak vzala „ta psychoterapie“?

Mým velkým snem bylo stát se psychiatrem. Což jsem si začala plnit až když mé děti nebyly úplně malé – vrátila jsem se částečně ke svému snu a zaměřila se na psychoterapii. Zhruba před 25 lety jsem vstoupila do sebezkušenostního výcviku ve Skálově institutu. Pak přišla nabídka na vedení terapeutické skupiny v psychiatrické ambulanci a když jsem absolvovala několik dalších výcviků a kurzů, mohla jsem se začít věnovat klientům individuálně.

No, a od roku 2012 jsem lektorkou ve Skálově institutu a podílím se na vzdělávání budoucích psychoterapeutů. Jdu do třetí pětiletky – každý výcvik trvá pět let – a neuvěřitelně mě baví.

Pak je pochopitelné, že právě na vás padla „volba“ při výběru psychické pomoci studentům…

Během covidové pandemie přišla nabídka na poskytování psychické podpory studentům naší fakulty, kterou jsem s vděčností přijala. Vlastně jsem tak získala práci, o které jsem vždy snila a díky níž jsem propojila dvě oblasti, které mám opravdu ráda: studenty a psychoterapii.

A k ombudsmanství už je to, co by kamenem dohodil, že?

Nejspíše ano. Pan děkan profesor Jindřich Fínek ◄ usoudil, že bych mohla být adeptem na funkci ombudsmanky. Mám psychoterapeutické znalosti, a navíc jsem tu doma!
Věřím, že se mi společně s vedením fakulty od 6. října 2023 daří vytvářet bezpečné, spravedlivé a respektující prostředí.

Jste ve funkci krátce. Kolik případů a co především jste už stihla řešit?

Bylo jich prozatím málo, řádově jednotky. Především šlo o podněty studentů, kteří poukazovali na nekorektní průběh zkoušky. Další se na mě obrátili s prosbou o radu ve studijních záležitostech. 
Co se týče psychické podpory, tu hledají zejména studenti, kteří jsou poctiví a zodpovědní, ale dostanou se vlivem různých okolností – nemoci, finančního nedostatku, rodinných problémů – do svízelné situace, která jim studium znesnadňuje.

Je znát podpora ze strany vedení fakulty?

Ano, podporu ze strany vedení fakulty oceňuji, díky ní se mohu zúčastnit vzdělávacích akcí, konferencí a setkávání ombudsmanů a obmbudsmanek. Jsem vděčná i za konstruktivní spolupráci se studijním oddělením, právním oddělením, centrem podpory pro studenty a podporu od svých kolegů. Zatím nemám pocit, že bych byla na fakultě persona non grata a doufám, že to tak zůstane.

V červnu 2022 jste se zúčastnila konference ENOHE, kterou poprvé pořádala Univerzita Karlova. Co vám dala?

Především jsem si uvědomila, že ombudsosoba tu není od toho, aby jen řešila vzniklé problémy. Jejím hlavním úkolem je naopak problémům předcházet, řešit je v zárodku. Pražské setkání bylo naprosto inspirativní a kolegové z ostatních univerzit, kde je pozice ombudsmanek a ombudsmanů již zakořeněná, velmi vstřícní a ochotní se podělit o své letité zkušenosti a dobrou praxi.

V prosinci 2023 otřásla celou univerzitou i Českou republikou tragédie na Filozofické fakultě UK. Odrazila se i ve vaší ombudsmanské práci?

V prvním lednovém týdnu jsem se na vzdělávacím kurzu setkala s dalšími ombudsosobami Karlovky. Řada z nich nebo jejich blízkých prožívala tragédii přes osobní příběhy. Jejich sdílení se mnou otřáslo ještě více, než když jsem situaci sledovala přes média. Nedivím se, že u některých studentů střelba na FF UK spustila nepříjemné stavy doprovázené pocitem ohrožení. Proto vyhledávali a vyhledávají spíše psychickou podporu.

Jste v pravidelném kontaktu s ombudsosobami z ostatních fakult, s ombudsmankou Karlovky?

Musím říci, že podpora ze strany Karlovky je, zejména díky univerzitní ombudsmance paní doktorce Kateřině Šámalové, neuvěřitelná. Organizuje pravidelná setkání fakultních ombudsosob a jejich vzdělávání. Atmosféra na setkáních je velice přátelská, sdílíme naše začátečnické obavy i zkušenosti.

A co vědecká činnost, máte i na ni čas?

Jsem součástí laboratoře experimentální kardiologie, vedené profesorem Milanem Štenglem. Zabýváme se fyziologií a patofyziologií srdeční činnosti. Srdeční činnost je studována na různých experimentálních zvířecích modelech s využitím mnoha experimentálních postupů na více úrovních biologické komplexity: od měření in vivo (analýza elektrokardiogramu) po molekulární úroveň (měření membránových iontových proudů). Bohužel, v poslední době toho v laboratoři tolik nestíhám, jak bych si přála...

Možná až skončí vaše ombudsmanská mise… Ví se o vás, že jste vášnivou běžkyní. I proto působíte též na Ústavu sportovní medicíny a aktivního zdraví?

Na ústavu jsem se krátce angažovala před několika lety, kdy tam byla „personální nouze“. V té době se podařilo ústav stabilizovat; nebylo třeba jej sloučit s jiným ústavem či klinikou. Poté se vedení ústavu ujal daleko povolanější člověk než já, pan docent Aleš Kroužecký. Jsem za tuto zkušenost opravdu vděčná, díky ní jsem si ještě více uvědomila důležitost pohybové aktivity v prevenci, léčbě a rehabilitaci širokého spektra onemocnění. Moc bych si přála, aby se pohybová aktivita stala uznávaným terapeutickým prostředkem. Na Ústavu sportovní medicíny už to ví (s úsměvem), však jejich slogan zní: Pohyb je lék.

Čím teď nejvíc žijete, jakou práci máte před sebou?

Nerada bych něco zakřikla, ale prožívám teď opravdu hezké období v pracovním i osobním životě. Jsem ráda, že nedočkavě nepočítám dny do důchodu, jako někteří moji vrstevníci, ale spíš si říkám, jak málo času do důchodu mám. Pracovní povinnosti se snažím skloubit se svými koníčky a návštěvami vnoučat. To jsou okamžiky, kdy úplně vypnu a úspěšně regreduji na úroveň batolete či předškoláka (směje se).