Verše plné smutku, fantastická fantastika, komiksové stripy, překlad skotských slangů, uchopení literatury v socialismu i cesta světem rozličných kultur. Tak by se dala pár slovy popsat pestrost titulů s letošními cenami Magnesia Litera, pod nimiž jsou podepsáni autoři se vztahem k Univerzitě Karlově, vesměs k Filozofické fakultě UK. Hlavní cenu Kniha roku získala bolestná sbírka básní Jana bude brzy sbírat lipový květ (Revolver Revue), kterou napsal publicista Miloš Doležal, jenž na FSV UK vystudoval nakladatelskou činnost (1992). Dílčí ceny dostali ve svých kategoriích Vilma Kadlečková, literární vědci z FF UK, překladatelka Lenka Sobotová anebo Martin Rychlík, šéfredaktor univerzitního magazínu UK Forum.
Prestižní ceny Magnesia Litera byly předány 17. dubna v Národním divadle. Hlavní cenu převzal syn básníka Miloše Doležala (třetí zleva se šekem).
Cenu Magnesia Litera v kategorii za fantastiku a za svou sérii Mycelium (Argo), která po osmém díle čítá na 3700 stran, obdržela Vilma Kadlečková, výrazná osobnost české sci-fi scény. „Dopsat osmý díl už byla skoro povinnost, ale loučila jsem se pak s tím světem docela těžko,“ řekla magazínu Forum Kadlečková, která chtěla původně studovat žurnalistiku, ale rozhodla se pro knihovnictví na FF UK.
„Bylo to moc fajn. V roce 1990 se nám otevřely obzory, chodili jsme na přednášky lidí, jako byl filozof Erazim Kohák anebo Zdeněk Neubauer a další,“ uvedla. Psaní knížek je podle ní tak trochu protipólem knihovnictví, jež vyžaduje organizovanost, řád, kdežto tvorba fantastických textů je volná i nespoutaná.
Veledílo literárních komparatistů z FF UK
Monumentálním počinem je kniha Chór a disonance. Česká literatura 1947-1963 (Akropolis, JČU), pod kterou je podepsána řada odborníků z Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK: profesoři Petr Bílek a Josef Vojvodík, docentka Libuše Heczková či docent Jan Wiendl. „Zájem autorů se soustředí nejen na oficiální literaturu a její tvůrce, ale všímá si i aktivit vzdorujících jedinců či skupin, které usilovaly o svobodný projev a autonomní tvůrčí gesto. Není přitom opomenuta ani proměna jednotlivých žánrů – lyriky, epiky a dramatu,” hodnotila porota.
I hlavní sestavitel, profesor Vladimír Papoušek, má vztah k UK – získal zde titul CSc. a je členem Vědecké rady FF UK. Kniha čítající 672 stran obdržela ocenění Magnesia Litera za nejlepší naučnou knihu.
Těžkou cenu v podobě kovové knihy Magnesia Litera předal Lence Sobotové, absolventce FF UK, pražský primátor Bohuslav Svoboda.
V žánru překladů uspěl skotský román Douglase Stuarta nazvaný Shuggie Bain (Paseka). O převod z angličtiny – z té anglické, skotské i trochu americké – se postarala Lenka Sobotová, jež na FF UK vystudovala anglistiku a bohemistiku. „Studium mě připravilo na práci velmi dobře, zvláště tahle kombinace – z angličtiny do češtiny,“ řekla magazínu Forum s pochvalou pro své pedagogy-anglisty: Františka Fröhlicha, Miroslava Jindru či Martina Hilského. V románu se musela vypořádat se skotskými slangy, dialekty a argoty.
„Sobotová se svého úkolu zhostila suverénním způsobem a autentické hlasy Stuartových postav i sugestivní líčení postindustriálního Glasgow díky ní fungují v češtině zcela přirozeně, jako by snad ani nešlo o překlad. Nic není průkaznější známkou dobrého překladu než právě to,” ocenili porotci Magnesie Litera.
Zásluhy též pro FHS UK či PedF UK
U komiksových stripů Zen žen (Labyrint, Paseka), jež získaly trofej za humoristickou knihu roku, figuruje vedle ilustrátorky Lely Geislerové jako autor Martin Mach Ondřej, jenž vystudoval na Fakultě humanitních studií UK sociální a kulturní ekologii. Šest semestrů češtiny a dějepisu absolvoval na Pedagogické fakultě UK (než přešel na sochařství VŠUP) i básník a výtvarník Viktor Špaček, jemuž se dostalo ceny za nejlepší román – Čistý, skromný život (Host). A také Adolf Knoll, držitel Magnesie za přínos knižní kultuře, absolvoval postgraduální studium knihovnictví a vědeckých informací na UK (1983 až 1985).
Vědecký novinář a etnolog Martin Rychlík poděkoval z pódia Nové scény na prvém místě manželce Janě Rychlíkové, biochemičce z 1. LF UK.
Vítězem Magnesie litery 2023 za publicistiku se stala kniha Dějiny lidí (Academia) od Martina Rychlíka, jenž vystudoval doktorská studia etnologie a dějiny kultury na FF UK, nyní vede redakci médií UK. „V knize se dočteme třeba i to, jak se odehrávají dějiny obědů a večeří, proměňují pohřební rituály či vnímavost k pachům a čistotě... Citace z odborné literatury se prolínají s ukázkami z historických dokumentů, s odkazy na umělecká díla i osobní autorovou zkušeností, zábavné vysvětlení složitých teorií s jevy populární kultury,“ uvedla komise ke knize, jež má 648 stran a 73 kapitol o kulturních univerzáliích. Jednotlivé části vycházely postupně jako seriál v Lidových novinách. V knize jsou i snímky z exotických destinací od vynikajících fotografů Michala Novotného, Martina Pinkase či Hynka Glose, kteří fotí či fotili pro Karlovku.
Špetka o tetování, Japonsku i rodících mužích...
Členové redakce UK Forum využili této příležitosti, aby „svému“ internímu etnologovi položili pár otázek, na které se při běžné redakční agendě nedostává moc času... Co je tak zajímalo?
Tereza Kůstková: Která ze 73 kapitol Dějin lidí tě nejvíc bavila psát, respektive která „lidská“ oblast tě jako etnologa nejvíc fascinuje? Cestoval jsi kvůli práci na knize do nějakých zajímavých míst? Pokud ano, kam? Jak dlouho jsi na knize pracoval?
Bavilo mě to vlastně celé, celý ten koncept – ukázat, jak pestří i stejní jsme, že všichni řešíme podobné věci, ale velice jinak. Z předchozích knih Dějiny tetování (2014) a Dějiny vlasů (2018) mám docela „načteno“ ke kapitolám 60 (Účesy) a 70 (Zdobení těla), to se psalo samo, spíše jsem měl problém, co tam nedat. Obě, řekněme, vnějškové věci s těmi miliony symbolických významů v mnohých kulturách mě zajímaly ještě při studiu etnologie. A baví mě „umění“ – doufám, že k etnoestetice ještě napíšu nějakou knihu.
K tvým doplňujícím otázkám: cestování mě baví, byl jsem v Japonsku, Rwandě, Arménii, Turecku, Indonésii či Bhútánu, kde se pořád rozhlížíš po lidech, jejich zvycích a něco se tam snažím vždy přiučit. Kniha vycházela v sobotní LN Orientaci přes rok a půl, další jistě rok jsme ji s úžasným grafikem Janem Frantou ladili.
Jitka Jiřičková: Máš sám tetování? Pokud ne, inspirovali tě lidé, národy, skupiny, které jsi studoval, něčím jiným ohledně vzhledu?
Pořád nemám (směje se). Novináři se mě na to ptají vlastně od roku 2005, kdy mi vyšla první knížka Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla (NLN). Myslel jsem si, že to třeba časem i někde udělám – v Japonsku tradiční technikou horimono nebo v Polynésii poklepáváním –, ale nějak to nevyšlo. Ale máš pravdu, že právě Japonci, které jsem trochu poznal při studiu Science Communication na Tokijské univerzitě (2009), anebo Markézané, opravdu tetovaní od hlavy až k patě, či novozélandští Maoři, mě zajímají hodně. Nejen tetováním, ale celou kulturou, která byla či je v lecčems opravdu výjimečná: estetickou, étosem.
Helena Zdráhalová: A co na tvoje věčné psaní po večerech říká tvoje žena?
Spíš teď píšu hodně brzo ráno, před běžnou prací na UK. Jana mi to toleruje, a podporuje mě v tom. Vše jako první čte. A víš sama dobře, že skloubit psaní a soustředění není s více dětmi – máme celkem čtyři, jedno už však dospělé – úplně jednoduché. I proto jsem z pódia Národního divadla při přebírání ceny poděkoval právě Janě. Nebyla to jen zdvořilostní „fráze“.
Pavla Hubálková: Kterou největší lidskou podivnost, jsi se dozvěděl až při psaní knihy? Vím, že při psaní rád posloucháš industriální elektronickou hudbu – máš oblíbené autory, jeden konkrétní playlist či to střídáš podle nálady nebo třeba tématu?
Je toho vlastně plno. Leccos tušíš, ale když jdeš k věcem do hloubky, vždy asi zjišťuješ překvapivé, šokující věci. Samozřejmě hodně bizarní je zvyk couvade, kuvade, kdy muži u Basků nebo jihoamerických indiánů předstírali těhotenství, porody či šestinedělí, zatímco ženy si už šly „po práci“. O tom z etnologické literatury předem víš, ale konkrétní případy tě „dostanou“ a leckdy kroutíš hlavou, nebo se směješ. Kuvade, které jen zmiňuji v kapitole o poporodní péči, je tak zvláštní věc, že jsem nakonec o tom napsal celou studii pro knihu Porod v proměnách času od editorů a etnologů Aleny Lochmannové a Martina Soukupa (Mervart 2022).
A k té hudbě: jo, mám rád žánr EBM a „podivné“ skupiny jako Front 242, Front Line Assembly, Skinny Puppy, Haujobb, X-Marks The Pedwalk, The Young Gods. Píše se mi při jejich poslechu fakt skvěle; poslouchám tenhle styl třicet let, ale když je to nějaké delší psaní, vybírám většinou jejich klidnější vedlejší projekty.
Jan Velinger: Který kulturní antropolog nebo jeho terénní práce tě nejvíce ovlivila nebo ohromila? Potřebují antropologové stále někam cestovat a nořit se do cizích kultur?
Určitě je to profesor Leopold Pospíšil z Yale, rodák z Olomouce a slavný česko-americký antropolog práva, který žil mezi Inuity (Eskymáky) a papuánskými Kapauky. Měli jsme v devadesátých letech ohromné štěstí, že občas jezdil i na FF UK a ukazoval nám, co může etnologií být... Nedávno zemřel, ale byl to – takřka do svých sta let – neuvěřitelný chlapík, s leskem a rošťáctvím v oku. Všechny v našem ročníku hodně ovlivil.
A když se ptáš na cestování, tak jsem vděčný etnografovi, právníkovi a cestovateli Miloslavu Stinglovi, že jsem se s ním mohl docela často vídat a poslouchat jeho vyprávění z tolikerých cest všude-možně. Byl to báječný doplněk k četbě teorií a knih. Samozřejmě by antropologové měli do terénu stále vyrážet, ale ten je různý, nemusí být až někde v Amazonii nebo na Nové Guineji – témata pro antropologické výzkumy kultur a subkultur jsou vlastně všude. Mimochodem: každá ze 73 kapitol Dějin lidí by zasloužila vlastní knihu.
Redakce Forum: Helena Zdráhalová, Jan Velinger, Marcela Uhlíková, Martin Rychlík, Jitka Jiřičková, Tereza Kůstková, Pavla Hubálková, Jiří Novák.
Marcela Uhlíková: Co je snazší – řídit univerzitní redakci, nebo získat Magnesii Litera? Kde a kdy se ti nejlíp píše? Je nějaké slovo, které máš nejraději anebo užíváš častěji než ostatní? Dá se novinařinou či psaním (a prodejem) knih zbohatnout?
Samozřejmě „řídit“ redakci Forum, protože to vlastně ani není potřeba; běží to díky vám skoro samo! Píše se mi nejlíp doma, na masivním dubovém stole a s poslechem elektronické hudby, jak jsem říkal. A oblíbené slovo? Mám rád trochu „slušnější“ styl i v novinách – myslím, že slova – typově jako poněvadž, neboť, jichž, jež, jakožto a tak dále – to s malou „investicí“ celkově v textu hodně zvedají, je to kultivovanější text. Rád si nová, hravá slova i vymýšlím, v psaní odlehčuji, a kolikrát se při tom takovým vtípkům v duchu zasměju... Bavím se tím. Což platí i pro tvoji poslední otázku – „zbohatnout“ se dá, ale spíše jen zábavou a znalostmi.
