Hudební výchova přes zážitky a společné tvoření tady a teď

„Na základní škole má učitel hudební výchovy jedinečnou šanci působit na úplně všechny žáky. Prostřednictvím hudby, zpěvu a muzicírování lze skvěle rozvíjet tvořivost, empatii, ale také schopnost naslouchat a vnímat ostatní,“ říká Jiřina Jiřičková z katedry hudební výchovy PedF UK a předsedkyně Společnosti pro hudební výchovu ČR, jež organizuje například Evropský den hudby na školách, který proběhne ve středu 15. března. 

Pedagožka a také sbormistryně Jiřina Jiřičková s boomwhackery – plastovými trubkami různých délek, jejichž zvuk odpovídá určitému tónu.

Jaká je současná převažující koncepce výuky hudební výchovy? Co by měli učitelé žákům předat především?

Našim studentům vštěpujeme, že hudební výchova je předmět založený na kolektivní spolupráci, který probíhá naživo – tady a teď – ve formě společného zpívání, hraní, muzicírování, ale také pohybování se na hudbu. Nejde o žádný nový přístup, ani bych neřekla, že se v současné koncepci výuky něco mění. Jednoduše řečeno hudební výchova otevírá dětem svět hudby prostřednictvím činností. Zpívá se, hraje, žáci se ale také učí poslouchat hudbu, pohybovat se v jejím rytmu a rozumět jí.

Takže žádné učení se not?

Určité množství hudební teorie do školní hudební výchovy patří, ale pouze v nezbytné míře, nejde o stěžejní dovednost. Hudební výchova je komplexní předmět, jímž prostupují nejrůznější průřezová témata a který v sobě integruje obsahy dalších uměleckých oborů. Není to jen předávání poznatků ze strany učitele, právě naopak. Děti si mají hudbu a vše s ní spojené samy prožít. Díky tomu, že se něco dozví, lépe porozumí hudbě jako takové.

Stěžejní náplní předmětu je tedy osobní zkušenost a vlastní činnost dětí?

Kdybych jim jenom něco ukazovala, je to málo, ony to musí samy zažít. Skvělé je, že hudební výchova dokáže vtáhnout a zapojit do kolektivní činnosti všechny žáky – s odlišným mateřským jazykem, se specifickými vzdělávacími potřebami, s různou úrovní kognitivních schopností a dovedností i stupně hudebnosti. Přičemž nesoutěží, nepoměřují se, ale každé na své úrovni se stává platným členem společenství.

Opravdu to tak ve školské praxi funguje?

Myslím, že hodně důležité je osobní nastavení pedagoga a otevřenost vedení školy. Cílem by mělo být umožnit každému dítěti se individuálně tvořivě projevit podle jeho schopností a dovedností. Zároveň má hudební výchova velký potenciál rozvíjet empatii, schopnost spolupracovat, vnímat a poslouchat ostatní, učení se toleranci nebo také objevování toho, jak naplňující může společné tvoření být.

Seminář, při němž se studenti Učitelství pro 1. stupeň ZŠ seznamují s technikou hry na lehce ovladatelné nástroje. 

V hudební výchově lze skvěle uplatnit takzvanou zážitkovou pedagogiku, je to tak?

Ano. Jde o to děti propojit, nastavit ve třídě příjemné klima, v němž se dobře pracuje. A nemusí to být vždy jen o radosti, ale o celkovém wellbeingu, kdy si je učitel vědom toho, že právě teď, na základní škole, má tu jedinečnou možnost působit prostřednictvím hudby úplně na všechny děti, aby si k hudbě našly cestu a způsoby, jak se jejím prostřednictvím vyjadřovat, jak jim hudba může v určitých situacích pomáhat. A toto jim dát během devíti let povinné školní docházky do života, protože na středních školách už řada žáků hudební výchovu mít nebude.

Je těžké takový přístup realizovat?

Jak jsem říkala, záleží na kompetencích nejen učitele, ale i ředitele, zda je pro ně klima ve škole podstatné a především, zda se snaží o vyváženost poměru mezi oblastí umění a kultury a spíše poznatkovými předměty.

Jak se může do hudební činnosti zapojit žák, který nehraje na žádný nástroj?

Zejména na prvním stupni tkví těžiště výuky ve využívání hlasu – učíme s ním děti pracovat, nejen zpívat. Na druhém stupni pak hlas dále kultivujeme a používáme jeho další roviny – zkoušíme si například deklamovanou řeč a obecně s hlasem pracujeme s vědomím toho, že ho jednou budou používat také jinak než v souvislosti se zpěvem.

Dále se nabízí instrumentální činnosti, a to nejen za použití orffovských nástrojů (zvonkoher, xylofonů, dřívek, shakerů, tamburín), ale také kytar, ukulele nebo bicích nástrojů. Zde mohou přispět děti, které chodí do hudebních škol a kroužků, učí se ve volném čase na něco hrát a mohou přenést tyto své dovednosti do školy. Ostatní se pak připojí s perkusními nástroji, zpěvem, vytvoří třeba společně nahrávku… A konečně sem patří i pohybové aktivity typu body percussion (hra na tělo), elementární taneční prvky a podobně.

Možností je tedy spousta. Stíháte je všechny se svými studenty, nejen s aprobací hudební výchova, ale především učitelství pro 1. stupeň základní školy, probrat?

Budoucím „prvostupňovým“ učitelům nabízíme na Pedagogické fakultě prohloubené studium se zaměřením na hudební výchovu. Ale otevřeně říkám jak teď vám, tak i svým studentům: „Neočekávejte, že po absolvování vysokoškolského studia budete všechno umět a znát. Ukazujeme vám cestu a poskytujeme metodické vedení jak na to.“

Pak už je na nich, co v praxi využijí.

Škála je tak pestrá, že pokud je učitel tvořivý, dokáže třídě nabídnout různé přístupy, aby si každý žák mohl najít svůj prostor. Proto se studentům snažíme vštěpovat, že pro práci s dětmi je nesmírně důležité osobní nastavení pedagoga a hodnoty, jež vyznává. Nemusí být dokonalými hudebníky a zpěváky (což bych vlastně neměla říkat, ale pro spoustu studentů je to důležité a uklidňující zjištění), a přesto mohou být skvělými a zaníceními učiteli hudební výchovy.

Říkám jim: „Nikdy nebudete vědět a umět všechno. Zůstaňte otevření, dívejte se okolo sebe, vnímejte potřeby dětí, ony vám budou samy říkat, jaká hudba se jim líbí, co kde slyšely, a především buďte zvídaví, vzdělávejte se.

Dovedete si představit, že by zkoušeli přetavovat trendy pop-kultury do hudební výchovy, inspirovali se písničkami z YouTube?

Samozřejmě, ale nejen to. Asi nenajdete vyučovací předmět, který by se nedal propojit s hudbou.

Předpokládám, že právě o to se snaží rámcové vzdělávací programy (RVP). Jak ovlivnily výuku hudební výchovy na školách?

Klíčový termín je kvalitní a uvědomělý učitel a, jak už jsem říkala, vedení školy, které dbá na to, aby oblast umění a kultury dostala svůj zasloužený prostor, ač navenek nepřináší „body v soutěžích“, ale poskytuje dětem třeba právě ten v dnešní době nesmírně důležitý wellbeing. Kvalitní vzdělaný učitel hudební výchovu učí takto – činnostně. Což není nic nového, v tomto duchu jsou pedagogové připravováni do praxe desetiletí.

Nyní ovšem probíhá revize RVP. Jak se dotkne hudební výchovy?

Ona už se celkem výrazně dotkla před dvěma lety, kdy byla v rámci opatření ministerstva školství mládeže a tělovýchovy oblasti umění a kultura ubrána jedna vyučovací hodina. Základními obory této oblasti jsou stále hudební výchova a výtvarná výchova, ale v poslední době se k nim přidávají i další „výchovy“ – dramatická, audiovizuální, filmová a taneční výchova. A všechny tyto obory chtějí mít své zastoupení ve výuce.

Pro všechny je jedna společná hodinová dotace?

Ano. Bývalo to deset hodin a nyní je to devět vyučovacích hodin pro druhý stupeň základní školy a dvanáct vyučovacích hodin pro první stupeň. Vesměs se časová dotace dělí na dvě hodiny výtvarné výchovy a jednu hodinu hudební výchovy týdně.

Studentům říkám: „Nemusíte být dokonalými hudebníky a zpěváky, a přesto můžete být skvělými a zanícenými učiteli hudební výchovy.“ 

Jak myslíte, že to dopadne?

Všechno je otevřené. Nicméně s kolegy „výtvarníky“ bychom si přáli zachovat kontinuitu našich dvou oborů, které by měly zůstat těmi stěžejními kulturně uměleckými obory, protože výtvarná a hudební výchova mají opravdu propracované didaktiky a léty prověřenou zkušenost s tím, jak tyto předměty učit. A už v tuto dobu do sebe tyto integrují obsahy dalších výše zmíněných „výchov“.

Rozumím, že kolegové, kteří vyučují dramatickou, audiovizuální, filmovou nebo taneční výchovu, si chtějí v rámci revize RVP vybojovat také svůj prostor. Jak kompromisu dosáhnout?

Představa, že se změní stávající rozložení předmětů (dvě hodiny výtvarné výchovy a hodina hudební výchovy týdně), přičemž by zůstala zachovávána stávající úroveň výuky, je podle mě nereálná. Jako řešení se nabízí integrovat obsahy zmíněných předmětů ve větší míře, než tomu je dosud. Reálné to je, jak ukazují příklady dobré praxe.

Bylo by možné toto mezioborové napětí na školách vyřešit třeba realizací ročníkových projektů typu divadelní představení, do něhož se zakomponují prvky zpěvu, malby, tance, audiovizuálních médií…?

Určitě, ale není to všespasitelné.

Jaký je tedy váš cíl, čeho chcete v rámci revizí RVP dosáhnout – za pedagogy hudební výchovy?

Kontinuálně do hloubky rozvíjet obsah předmětu hudební výchova tak jako doposud.

Vedle toho, že vyučujete, jste také předsedkyní Společnosti pro hudební výchovu ČR. Daří se vám působit osvětově i směrem k veřejnosti, aby se zvýšil respekt k tomuto oboru?

Snažíme se o to. Jednou z možností, jak o sobě dát vědět a ukázat, jak je hudební výchova důležitá, je Evropský den hudby ve školách, který proběhne 15. března. Cílem je zvýšit povědomí o přínosu hudby v prostředí škol, pro děti i pro společnost obecně.

Co se bude během Evropského dne hudby dít?

Bude to taková oslava, které se mohu zúčastnit všechny školy v Evropě a třeba si i v jeden okamžik zazpívat společnou píseň (zaregistrované školy se propojí přes ZOOM – pozn. red.). Již nyní máme do projektu přihlášeno téměř šedesát českých škol. Na webu Eudamus jsme připravili návody, jak lze projekt pojmout a 15. března se tedy propojíme online a společně si dáme vědět, jak je pro nás hudba důležitá. Přidali jsme i výtvarnou výzvu, kdy nám mohou žáci posílat obrázky, ale také si vyrábět vlastní nástroje pro realizaci společné písně.

Katedra hudební výchovy se do projektu také zapojila?

V úterý 14. března pořádáme pro všechny studentské zájemce workshop s boomwhackery. Primárně je určen studentům naší katedry, ale připojit se může kdokoli. O víkendu jsme také, v podstatě v předvečer Evropského dne hudby na školách, zrealizovali den plný hudebních workshopů. Nejsou to ale naše jediné akce. Po celý semestr pořádáme podobné kreativní workshopy pro naše studenty, na něž zveme vyhlášené lektory hudby z Česka i ze zahraničí. Setkávají se zde jak studenti hudební výchovy, tak učitelství pro první stupeň ZŠ či mateřské školy, ale i lidé z praxe – pedagogové, lektoři.

Naživo si ukazujeme, jak jde hudební výchova učit zábavně, činnostně, s rekvizitami, s bambusovými tyčemi, ale také pomocí technologií… Snažíme se studenty inspirovat, jakými všemi způsoby lze hudební výuku pojímat. Samozřejmě každý si vybírá takové postupy, které jsou mu blízké. Nic není špatně. Pro mě je naprosto zásadní studenty zapálit, aby pro hudební výchovu hořeli. Předat jim základní myšlenku, princip. Jakou formou ji pak budou ve své praxi realizovat je už na nich.

Jiřina Jiřičková sedí na cajonu (čti kachonu), populárním bicím nástroji, který se dá vyrobit třeba z kartonové party židle a pomalovat.