Pomáháme Ukrajincům, poskytujeme jim bezpečná útočiště. Učíme je česky. Ale také od nich něco dostáváme: „Je to obousměrná silnice. Současně se učíme komunikovat s lidmi z jiného kulturního prostředí, obě komunity se obohacují,“ tvrdí Tomáš Samek, lingvistický antropolog z Pedagogické fakulty UK.
Představte si, že je vám osm let a sedíte ve třídě plné neznámých dětí, kterým jen s bídou rozumíte pár slov... Jak se asi cítíte? Co by vám pomohlo se zorientovat a cítit se v cizí zemi víc jako doma? Takové otázky si kladou pedagogové a psychologové, ale rovněž lingvistický a kulturní antropolog Tomáš Samek. S odborným zájmem sleduje postupné začleňování ukrajinských dětí do českých škol, respektive Ukrajinců do naší společnosti.
Kromě toho, že na Pedagogické fakultě UK připravuje budoucí učitele na výuku občanské výchovy či základů společenských věd, zkoumá totiž i vztahy mezi řečovým chováním a společenskou soudržností. Jak nás komunikační jednání spojuje, anebo rozděluje. Když jsou ukrajinští a čeští žáci pospolu, přináší to mnoho benefitů. „Je to obousměrná silnice – někomu pomáháme, ale současně se i něco ohromně cenného dozvídáme. Obě komunity se vzájemně obohacují, učí se soužití s kulturně odlišnými lidmi, což zrovna našemu národu jen prospěje. Děti tak mohou být, vznešeně řečeno, ambasadory naší budoucnosti,“ vysvětluje Samek.
Hodit do vody, a krýt záda
Aby proces sbližování a sžívání se probíhal co nejrychleji, měly by jít adaptační a integrační fáze ruku v ruce. Nevytvářet tedy izolované ukrajinské skupinky, ale rozprostřít malé cizince po českých třídách, ideálně po jednom maximálně dvou. „V lingvistické antropologii je dávno známo, že člověk běžně mluví tolika jazyky, kolik jich potřebuje. Musíme tudíž ukrajinské žáky od samého začátku vystavovat situacím, kdy jim zkrátka nic jiného nezbude, než mluvit česky. Nutnost vytváří komunikační kompetenci,“ nastiňuje vysokoškolský pedagog.
Děti bývají nesmírně učenlivé, čeština a ukrajinština jsou si blízké, ale přesto: není vůbec jednoduché ocitnout se v kolektivu štěbetajícím neznámou „hatmatilkou“. Každý se při otevírání novým podnětům potřebuje cítit bezpečně. A to je další zásada, jež by se měla při začleňování ukrajinských dětí dodržovat: Každé by mělo mít svého průvodce. Nikoliv učitele, ale spolužáka, který tu bude pro něj, poradí, vysvětlí – klidně i rukama anebo nohama. Syn autorky tohoto článku takto získal v září nového nejlepšího kamaráda: Antona z Kyjeva. Už nyní ví, že tu žije s maminkou a babičkou, a že má rád atletiku: „Vždycky se spolu nějak domluvíme,“ poukázal malý Vojta Jiřička na potřeby související s uprchlickou vlnou.
Domluví se i bez řeči
„V lingvistické antropologii je jako jazyk chápána jakákoliv sociální interakce schopná předávat význam. Neboli, lidé se dokáží domluvit i jinak – tělesným postojem, gesty, ale také mlčením. Na základní rudimentální úrovni mohou tyto komunikační prvky fungovat už dřív, než jedinec ovládá vlastní komunikační kód (jazyk),“ upozorňuje Samek. A dokládá to na situaci, dobře známé každému rodiči, který občas nechá své potomky sledovat videa na YouTube: „Všimněte si, jak dlouho se dokáží dívat na kreslenou pohádku v cizí řeči! Pro ně je srozumitelná, protože umějí číst, vnímat její emoce. Proč na podobné úrovni nevystavovat ukrajinské děti této komunikační škole už od prvního dne pobytu? Ony to pochopí.“
Ale jak to provést? Třeba vysvětlit třídě, do níž právě nastoupil nový žák neovládající její řeč, že vzájemné sdílení informací probíhá už jen tím, že jsou všichni spolu. A pobídnout je, ať se spolu snaží nějak domluvit. „Nejprve bych jim poradil zkusit se dorozumět úplně bez řeči. Klidně i čeští žáci mezi sebou. Za prvé se pak dokáží mnohem lépe vcítit do dítěte, které česky neumí. Za druhé přijdou na to, kolik toho beze slov dokáží sdělit. Třeba: mám strach, je mi zima... Bude je to ohromně bavit,“ domnívá se antropolog Tomáš Samek.
Šance pro nás všechny
Na podobná „divadýlka“ jistě není v běžné hodině čas, ale na úplný začátek je to prima seznamovačka. Postupně pak mohou děti přidávat základní slovíčka, představit se navzájem. „Všichni máme ruce, nohy, hlavu, prsty. Mohou si vzájemně pojmenovávat části těla – nejlépe si totiž pamatujeme to, co se nás bezprostředně týká. Následně zjistí, že i s pomocí velmi omezeného slovníku dokáží vlastně vyjádřit velmi mnoho,“ upozorňuje pedagog. Malí Ukrajinci tak mohou získat brzy – alespoň drobný – základ v českém jazykovém kódu.
Jako benefit pak i zdejší kluci či holky ztratí zábrany pro svoji případnou pozdější komunikaci s cizinci, aniž by museli vycestovat do zahraničí. Otrkají se už ve škole. „Získávají nesmírně cenné univerzální zážitky, rostou i lidsky. Přítomnost ukrajinských dětí tak nabízí obrovskou příležitost pro celou naši společnost, kterou je zapotřebí využít,“ míní Tomáš Samek.
| Mgr. Tomáš Samek, M. A., Ph. D. |
| Kulturní a lingvistický antropolog a publicista. Od roku 2017 je členem Rady České televize. Působí na katedře občanské výchovy a filozofie na Pedagogické fakultě UK, kde je současně také vedoucím oddělení společenských věd. Vystudoval Filozofickou fakultu UK, později University of Virginia v USA a École normale supérieure v Paříži. Po pracovní stáži v Bundestagu řídil v pražské Parlamentní knihovně projekt Eurovoc, jehož cílem bylo sladit sémantické nástroje vyhledávání informací používané v databázích Evropské unie. Zabývá se komunikací v českém veřejném prostoru. |
