Fotograf biblického světa: Izrael je úžasně pestrá země

Na Orient a starověký svět se přes hledáček svého foťáku poprvé podíval už jako teenager, to bylo na rodinné dovolené v Tunisku. Pro někoho jen prázdninový zážitek, pro Davida Rafaela Moulise životní zlom. S fotoaparátem, který od té doby nepustil z ruky, nakonec doputoval až do Izraele, nyní jako člen týmu Evangelické teologické fakulty UK. Vedle focení totiž propadl i archeologii. A letos vydal svoji první knižní monografii Náboženský kult starověkého Izraele pohledem archeologie, jíž doplňují i jeho snímky z unikátních nalezišť.

Před deseti lety vyvolal nadšení mezi archeology senzační nález. Tehdy, při stavbě dálnice mezi Jeruzalémem a Tel Avivem, byly v lokalitě Tel Moca náhodou odkryty pozůstatky hospodářského osídlení a téměř tři tisíce let starého svatostánku, který se typem architektury přibližuje podobě takzvaného Prvního chrámu. Ten měl podle Starého zákona jako jediný svého druhu nechat na Chrámové hoře v Jeruzalémě postavit král Šalomoun. Když vědci šest kilometrů od Jeruzaléma začali odkrývat pozůstatky svatyně, která tak nápadně připomíná bájný Šalomounův chrám, vyvolalo to pochopitelně nejen senzaci, ale také řadu otázek. I když tu základní, zda to není přímo onen chrám, o kterém hovoří samotná Bible, vědci rychle vyvrátili, v řadě za ní se tlačí další, na které se pokouší hledat odpovědi i David Rafael Moulis ve své 240stránkové knize, kterou vydal Vyšehrad.

Vzhůru do biblických dob

Ve středu Moulisova zájmu stojí Judské království a náboženský kult, který jeho obyvatelé v době železné II (období přibližně 1000 až 586 př. n. l.) provozovali. Čtenáře zavede na jednotlivé archeologické lokality, především do venkovské svatyně v Aradu objevené v šedesátých letech 20. století v Negevské poušti i do Tel Moca; svatyně v Aradu byla totiž až do objevení Mocy jediný odkrytý svatostánek z doby Judského království. Autor se věnuje také jednotlivým oltářům, kadidelnicím, kultické keramice i různým soškám z doby železné, které byly objeveny i na dalších archeologických lokalitách v dnešním Izraeli.

Na otázku, jaký kult byl provozován v Judském království, jednoznačnou odpověď Moulis nemá. „Nemůžeme mu dát název. Měl několik rovin. Jiný kult byl provozován v Jeruzalémě ve státní svatyni, kterou kontroloval král, a další v domácnostech, kde pravděpodobně přetrvávala jiná praxe. Státní kult zajišťoval chod státu jako takového, lidé ale měli úplně jiné potřeby. Ty si zajišťovali sami – v lokálních svatyních nebo v rámci domácích rituálů. Věřím, že se lidé neobraceli jen na oficiální božstvo, Hospodina, ale že pořád přežívaly staré kanaánské tradice – lidé oslovovali božstva, která byla osvědčená a zažitá,“ podotýká.

V terénu pod hlavičkou Univerzity Karlovy

Archeologickou práci, na které se díky zapojení týmu ETF UK pod vedením profesora Filipa Čapka v mezinárodní výzkumné skupině podílí, popisuje jako takovou „mozaiku“, kterou se vědci snaží poskládat, ačkoliv nevědí, jak byla velká, ale ani jak vypadala… Aby k sobě správně přiřadili jednotlivé dílky, kombinují odborníci všechny dostupné zdroje – biblické texty, mimobiblické záznamy i archeologické nálezy.

„Při čtení mé knihy to může vypadat, že kapitolu o tom, jak judský kult vypadal, můžeme uzavřít. Ale stále o něm víme strašně málo. Pracujeme jenom s tím, co bylo nalezeno. Nevíme, co se nám nedochovalo, co mohlo být zničeno úmyslně anebo odklizeno. Nemáme zakonzervovaný okamžik toho, jaký život tehdy skutečně byl, jako se nám to ‚povedlo‘ třeba v Pompejích. Při interpretacích pracujeme s naším poznáním – vnímání našeho světa aplikujeme na starověk; i v tom můžeme dělat chybu. Nezbývá než čekat na další nález, který nás přiblíží tomu, jak realita vypadala. Střípky jsou malinkaté, mozaika veliká,“ ví Moulis.

A připomíná, že dnes už je také překonán přístup prvních biblických archeologů, kteří kopali takzvaně s Biblí ruce, kdy se snažili nálezy napasovat na to, o čem vypráví Starý zákon, což ne vždy fungovalo. „Dnes k archeologii přistupujeme nezávisle na biblickém textu, neboť víme, že vznikal poměrně dlouhou dobu, po kterou se formoval do finální podoby. Text má být spíše poučení, ne přímý historický popis. Je však pro nás samozřejmě zajímavé podívat se do Bible, co se v ní o kterých lokalitách píše. Můžeme si díky tomu udělat lepší obrázek třeba o tom, jaké vztahy byly mezi Judejci a Pelištejci. A například příběh Davida a Goliáše, který se v této oblasti odehrává, odráží skutečnou tehdejší denní realitu,“ podotýká archeolog.

A co se tedy v „knize knih“ dočteme? Je zajímavé, že o Tel Moce jako sídle se Bible zmiňuje toliko jednou. O chrámu z Mocy, který musel být ve své době vskutku významným vzhledem k parametrům, jaké vykazuje, dokonce nehovoří vůbec. Proč tomu tak je, je jednou ze záhad, kterou se snaží archeologové ve spolupráci s teology a dalšími specialisty rozlousknout.

Místo kybernetika archeologem

Na expedice do Izraele jezdí David Rafael Moulis už přes deset let. Cesta k nim však nebyla úplně přímočará. Od dob, kdy coby teenager s foťákem nadšeně pobíhal po Tunisku, musel k profesi archeologa a oficiálního fotografa lokality Tel Moca ujít křivolakou stezku. Dnes osmatřicetiletý vědec pochází z Plzně, kde chodil na technické lyceum a praktickou maturitu skládal z momentu setrvačnosti. Stačilo málo a místo kulturního antropologa a archeologa se z něj stal student kybernetiky. K Přednímu a Blízkému východu i Orientu obecně ho to ale lákalo stále. Možná i proto začal jako brigádník provázet turisty po plzeňské synagoze a učit se hebrejsky. A když pak přemýšlel, kam na vysokou, přihlásil se na Západočeskou univerzitu a hned na několik fakult. Mimo jiné i na filozofickou na obor blízkovýchodní studia.

Místo archeologa z Davida Moulise mohl být kybernetik.

„Hlásil jsem se primárně na Fakultu aplikovaných věd Západočeské univerzity v Plzni, kam jsem se i dostal, možná bych ale tento technický obor ani nedokončil. Říkal jsem si, že bych asi později litoval, kdybych blízkovýchodní studia aspoň nezkusil. Táhlo mě to k nim. Když to vyšlo, byl jsem z toho sám překvapený… Pak už jsem neváhal,“ usmívá se.

David Moulis chtěl do terénu. Díky studiu na ETF UK u profesora Filipa Čapka se mu to podařilo.

Studium ho naprosto pohltilo. I když je studijní obor koncipován komplexně, takže se David zabýval i soudobými dějinami, literaturou a uměním Blízkého východu, stále více cítil, že jej to táhne zpátky ke kořenům naší civilizace a k tomu, co ho tak oslovilo v Tunisku a později už během studií na cestách do Izraele, Jordánska, Sýrie, Libanonu a po velkých evropských muzeích.

„Když jsem přijel do Louvru a šel do expozice týkající se Mezopotámie, kde jsem osobně viděl artefakty, které jsem znal z přednášek, říkal jsem si, že je to přesně to, co mě zajímá. Nechtěl jsem věci znát jen z knih, chtěl jsem se dostat k praxi,“ vzpomíná Moulis.

Starověkář přímo v Jeruzalémě

Začal se orientovat na starověk a hledal místo, kde by se mohl věnovat archeologii Izraele. A tak se dostal až do Prahy na ETF UK, kde pokračoval v doktorském studiu u profesora Filipa Čapka. Ten se dlouhodobě se svými studenty zapojuje do terénních výzkumů na nalezištích přímo v Izraeli, a to po boku týmů z tamních i světových univerzit. David pak strávil celý rok v Jeruzalémě na Hebrejské univerzitě, což popisuje jako životní zkušenost, z níž čerpá dosud. „Změnilo mi to pohled na svět a na běžné potíže v našich životech, jimž mnohdy dáváme mnohem větší význam, než jaký si zaslouží. My tady pořád jenom nadáváme. Někdy mám pocit, že se bojíme říct, že se máme dobře. Když žijete v oblasti, kde jsou problémy, lidé jsou obklopeni konfliktem, který tu a tam zasáhne do jejich životů, přesto se tím nestresují, ale spíš se snaží být pozitivní a jít dál, je to inspirující. Izrael je úžasně pestrá země,“ vypráví.

Její mimořádnou kulturní a náboženskou barevnost zachycuje i na svých fotografiích: „Chtěl jsem studovat přímo v Jeruzalémě, protože mě zajímá starověk a zároveň je to velmi moderní město. Lákalo mě k němu také to, že je tam neuvěřitelné množství objektů a situací, které se dají dobře fotit: náboženské oslavy, koncerty, neustále se tam konají vystoupení na ulicích a všude jsou lidé různých kultur v tradičních oděvech. Neskutečně mě to dobíjelo…“

Během roku stráveného v Jeruzalémě chodil jednou týdně odkrývat pozůstatky Města Davidova. „Část lokality je archeologický park, který je zpřístupněný veřejnosti. Je zajímavé, když člověk kope v tepajícím městě. Jezdí kolem vás autobusy, chodí davy turistů. Při práci se tam ovšem člověk zavře do svojí bubliny, soustředí se na to, co kope. Nevnímá okolí až do chvíle, kdy jde domů, rozhlédne se a vidí Chrámovou horu, Olivovou horu… Je fascinující, že odkrýváte město, kde se po tisíciletí žije. Jdete jen hlouběji a hlouběji do jeho historie,“ říká.

Ve volných chvílích pak vyrážel do ulic s foťákem. Díky tomu, že se do města od té doby pravidelně vrací, zachytil ho v průběhu let v době plného turistického ruchu i covidového útlumu. „Baví mě fotit místa, kde se setkávají kultury. Skvěle se fotí v Chrámu Božího hrobu, kam dopadají sluneční paprsky v různou denní dobu pod jiným úhlem a střídají se tam lidé ze všech koutů světa. Je to pěkná podívaná. Tato místa byla během covidu prázdnější; člověk si je mohl vyfotit a užít i bez lidí, což se jen tak nepovede. I v Izraeli se povinně nosily roušky, na svých fotkách jsem tak mohl tu zvláštní dobu také zdokumentovat,“ vzpomíná archeolog.

Práce s foťákem i krumpáčem

Ačkoliv David nyní žije trvale v Praze, do Izraele se pravidelně vrací s týmem ETF UK. S kolegy jezdí také do Tel Moca, kde se loni stal oficiálním fotografem projektu. Tím se rozšířil soubor úkolů, které na lokalitě má. „Každé ráno mám pár desítek minut na focení nálezů z minulého dne, když je slunce dostatečně nízko, aby nedělalo ostré přechody mezi světlem a stíny. Jakmile dofotím, beru krumpáč, kolečko a jdu taky kopat. Když se najde něco během dne, co je potřeba hned nafotit, kolegové mne zavolají, zahodím nářadí, opráším se, popadnu foťák a jdu to zdokumentovat. Pak se zase vrátím k tomu krumpáči,“ směje se.

Focení na lokalitách, kde mu písek a prach „leze“ do fotovýbavy, si však užívá nejvíc. „Nejen, že fotím nálezy, důležitou složkou dokumentace je i sociální fotografie – tedy ukázat, že to, co děláme, nás baví. Když za vámi někdo přijde s úsměvem a s nálezem, se kterým se chce pochlubit a chce ho vyfotit, je to takové autentické, upřímné… I o tom jsou vykopávky, ne pouze o tom, že tam nějaký osamocený člověk kope s krumpáčem v jámě, s nikým se nebaví a jenom počítá nekonečné minuty v úmorném vedru… Na expedicích se scházejí lidé z celého světa, z nichž sálá nadšení pro to, co dělají. Fotím je rád,“ říká Moulis.