Historička Marková: V Bělorusku zavládla normalizace

„Musíme o tom hovořit, i když mě to velmi bolí…“ Tak reagovala Alena Marková z Fakulty humanitních studií UK, když během našeho rozhovoru padla otázka na situaci v Bělorusku. Původem běloruská historička, jež se zabývá soudobými dějinami své vlasti a otázkou národní identity, upozorňuje, že v zemi nastoupila normalizace „děsivě podobná tomu, jak vypadala v Československu po srpnu 1968“. Interview proběhlo krátce před ruskou agresí na Ukrajině.

Alexandr Lukašenko vyhrál v roce 1994 se svým populistickým programem prezidentské volby. Překvapily mě ale výsledky referenda o rok později. Tehdy se přes tři čtvrtiny voličů vyslovily pro novou vlajku a státní znak odkazující k dobám Sovětského svazu, zavedení ruštiny jako druhého státního jazyka, a ekonomickou integraci s Ruskem. Prošla i změna Ústavy, která umožňuje prezidentovi rozpustit parlament v případě jejího porušení… Co Bělorusy vedlo k takovému obratu zpět k Rusku?

První polovina devadesátých let v Bělorusku byla bouřlivá, spojená s hospodářskou a sociální nejistotou, která se objevila po rozpadu Sovětského svazu. Inflace zničila veškeré úspory; někdy lidé doslova neměli co jíst. Najednou se však objevil charismatický lídr, který slíbil, že dá všechno do pořádku a „zatočí s korupčníky“. Většina lidí v tu dobu Alexandru Lukašenkovi věřila, integraci s Ruskem a návrat k jistotě pokládala za dobrý nápad. Ale referendum neproběhlo podle pravidel. O národním jazyce a o podobě národní symboliky se podle legislativy nesmělo rozhodovat všelidovým hlasováním, přesto proběhlo. Navíc v jeho průběhu došlo k četným porušením. Nehledě na to, referendum vstoupilo v platnost.

Jak se vůbec žilo Bělorusům za dob Sovětského svazu?

Kvůli rozvoji průmyslu a hospodářství měla Běloruská sovětská socialistická republika jednu z nejvyšších životních úrovní ze všech republik SSSR. Rozdíl oproti jiným zemím byl v tom, že rusifikace, kterou už ve třicátých letech nařídil Stalin, v Bělorusku proběhla „nejúspěšněji“. Běloruská národní identita a jazyk se vytrácely… Proto také běloruský disent nebyl protikomunistický a protitotalitární jako kupříkladu v Československu, ale pronárodní.

Úspěšná rusifikace a relativně dobrý hospodářský stav v sovětském období jsou tedy důvody, proč jsou Bělorusové tak orientovaní na Rusko na rozdíl třeba od Ukrajinců?

Předchozí rozvoj, vztahy a rusifikace, jež eliminovala národní rozdíly, vede k tomu, že Bělorusové se vůči Rusku zásadně nevyhraňují. Země spolu nikdy neměly větší konflikty.

Symbolem dnešní opozice jsou vlajka a státní znak z počátku 90. let 20. století.

Jak moc se liší běloruština od ruštiny?

Běloruština je spíše než ruštině bližší polštině nebo češtině. V rámci rusifikace došlo ke gramatickým reformám (1933), jejichž cílem bylo přiblížit ji ruštině. Bratrství republik mělo být potvrzeno nejen na hranicích. I přesto si však běloruština zachovala zvláštní ráz. V zemi ji ale už takřka neuslyšíte.

Kdo dnes běloruštinu používá?

Rusifikace téměř vytlačila běloruštinu z veřejného diskurzu. Dělo se to během sovětského období a pokračuje to i nadále; možná ještě masivněji. Za Sovětského svazu byly stanovené kvóty na běloruštinu v rámci povinné školní výuky nebo ve sdělovacích prostředcích, dnes ji už ale ze státní televize neuslyšíte téměř vůbec. Používají ji buď opoziční politici, kteří však nemají větší podporu, nebo běloruská inteligence, která tím vyjadřuje národní individualitu a svéráz. A s běloruštinou se spojuje také naděje na změnu. Ale třeba celá prezidentská předvolební kampaň a všechny projevy opoziční kandidátky Svjatlany Cichanouské (loni navštívila UK – pozn. red.) byly v ruštině. Nikdo z jejích podporovatelů jí to nikdy nevyčítal.

Svjatlana Cichanouská na rektorátu UK.

Předpokládám, že Cichanouská používala ruštinu, protože je na rozdíl od běloruštiny obecně srozumitelnější všem voličům. Je tomu tak?

Cichanouská nemluví bělorusky, protože jazyk je v oficiálním diskurzu, jako je státní televize, spojený s fašistickou rétorikou. Opoziční politici dříve preferovali běloruštinu, aby zdůraznili národní hodnoty, na což státní propaganda odpovídala diskreditací národní ideje tím, že se běloruský jazyk a národní symboliku snažila spojit s fašismem. To se jí povedlo. Státní televize má velký vliv. Vzhledem k tomu, že prezident má už sedmadvacet let monopol na veřejné sdělovací prostředky, slyšeli Bělorusové za jeho vlády nejednou, že národní symbolika a idea je „spojená s nacismem a fašismem“. Ne všichni chtějí sdílet národní hodnoty, které jsou tak diskreditované. Lidi by to mohlo zrazovat od volení opozice.

Když v roce 1990 vyšel zákon, který stanovoval běloruštinu jako jediný státní jazyk, v preambuli stálo „Žije jazyk, žije národ“. Nevrací se tato myšlenka jako téma opozice?

Nevrací, není akutní. Drtivá většina obyvatel mluví rusky a je plně rusifikována. Otázkou je, zda-li by lidé, kteří podporují změnu ve státě, podpořili i změnu jazyka. Myslím, že nyní by lidé nebyli pro, aby se z dominantní ruštiny přešlo do běloruštiny. Bylo by obtížné jazyk, jímž dnes nehovoří už téměř nikdo a je dost těžké se ho naučit, zavést do veřejného diskurzu.

Vy běloruštinu ovládáte?

Narodila jsem se v bilingvní rodině. Běloruštinu jsem se naučila od babičky, u ní na vsi se za mého dětství bělorusky běžně mluvilo. Kdybych vyrůstala jen ve městě, obávám se, že bych se jazyk nenaučila. Ve škole se vyučuje jen pár hodin týdně, ostatní předměty jsou v ruštině.

Bělorusko má za sebou dvě velké vlny národního uvědomění, v první polovině dvacátých let a v první polovině devadesátých let 20. století. Není třeba to masivní zvednutí odporu Bělorusů po prezidentských volbách v srpnu 2020 další rodící se vlnou?

V devadesátých letech jsme si mysleli, že běloruština je jediným státním jazykem a že bude základem národní identity; nepovedlo se to. Dnes se místo národní rodí identita občanská, která se nezakládá na národním jazyce, ale na příslušnosti a patriotismu ke státu. Nezáleží při tom, jakým jazykem mluvíte nebo jaký kroj si obléknete. Po srpnu 2020 se zrodila občanská společnost, jež je schopná sebeorganizace a mobilizace svépomocí. Bělorusové se změnili, nehledě na represe, potlačení protestů a zahájení nové normalizace už to v nich zůstane.

Proč právě tyto poslední volby vyvolaly tak silnou vlnu protestů?

Většina volebních průzkumů ukazovala naprosto opačný výsledek, než jaký pak vyhlásila Ústřední volební komise. Lidé už opravdu chtějí změnu. Stávající prezident Lukašenko je ve své pozici dvacet sedm let! Za tu dobu už stihla vyrůst generace, která se narodila a odmaturovala za jeho vlády. Životní úroveň je velmi nízká, země stagnuje… Lidé přitom vidí, co se děje například v České republice anebo v Polsku a vědí, že lze žít lépe.

Co se děje v Bělorusku teď?

Vývoj je děsivě podobný tomu, co se dělo v Československu po srpnu roku 1968 – lidé čelí tlakům v práci – „nespolehliví“ dostávají výpovědi, ti nejhlasitější odpůrci jsou nuceni do emigrace, všichni jsou vystaveni represím. Dialog s lidmi, kteří nebyli spokojení a nevolili Lukašenka, se nekoná. Režim se tváří, jako že je vše v pořádku. Situace je zmražena, otázkou je, na jak dlouho. Jako Bělorusce se mi o tom těžko hovoří (hlas se jí náhle zlomí). Pražské jaro bylo spojené s nadějí na lepší život, s liberalizací ve všech oblastech. Ovšem ty v Československu potlačily tanky „spřátelených vojsk“, v Bělorusku místní těžkooděnci a ozbrojené složky. Útlum je doprovázen propagandou prostřednictvím státních médií, která se snaží zdiskreditovat Cichanouskou a její program jakožto zrádný. Propaganda se zaměřila třeba i na historiky – včetně mě –, kteří veřejně popisují politický a jazykový vývoj v Bělorusku a jejichž postoj se neslučuje s představami běloruské vlády.

Můžete nyní bezpečně vycestovat do Běloruska?

Do podzimu 2020 jsem jezdila do Běloruska běžně; bádala jsem i v archivech a přednášela na Běloruské státní univerzitě v Minsku k tématu národní identity a dějin Běloruska. I dříve jsem věděla, že nemůžu mluvit úplně o všem, o čem bych chtěla. Teď už jsem ale v Bělorusku přes rok nebyla. Oficiálně tam sice můžu, ale nebylo by to pro mě bezpečné. Propaganda na mě útočí prostřednictvím provládních médií a snaží se mě dehonestovat v očích Bělorusů jakožto příslušnici „fašistického režimu“. Místo aby vystupovali odborníci a argumentovali, jako se to děje v civilizovaných zemích, jsem vystavená útočným a nepodloženým urážkám. Loni v Česku vyšla kniha Dějiny Běloruska (NLN 2021), do které jsem psala kapitoly o 20. a 21. století. Jako historička jsem se snažila být objektivní a popisovat pouze fakta posledního vývoje. Ta ale někdy nejsou ve prospěch režimu, například kvůli četným porušením lidských práv, volební procedury a podobně. Obávám se teď dalších reakcí oficiálních představitelů.

Vaši rodiče žijí stále v Bělorusku. Setkali se s nějakými osobními útoky v souvislosti s tím, že jste se pro vládnoucí režim stala problematickou osobou?

Moji rodiče jsou v důchodu; pracovním výhružkám, že jim třeba nebude prodloužena smlouva nebo podobně, nečelí. Když jsem chystala Dějiny Běloruska, upozornila jsem je, že to může vyvolat negativní reakci v Bělorusku, která může dopadnout i na ně. Ptala jsem se jich, co si myslí o tom, když to vydám. A táta mi řekl: „Dělej, co musíš. My se o sebe postaráme.“ Pokračuji tedy v tom, co dělám. Žádný tlak na ně v Bělorusku zatím činěn nebyl.

Máte dvanáctiletou dceru. Jak ona vnímá současné události v Bělorusku? Budujete v ní vědomí národní identity, i když je napůl Češka a napůl Běloruska?

Chci, aby věděla, co se v Bělorusku děje, ale svoje názory jí do hlavy nevtloukám. Ovlivňuje ji to však také, samozřejmě. Do gymnaziálního časopisu popsala svoji zkušenost z Minsku z podzimu 2020, kdy jsme tam byly naposledy. Tehdy ji na ulici zadržela policie, když jsme se odněkud vracely později večer. Zjišťovali, jestli jde někam protestovat. Musela jsem jim vysvětlovat, kam jdeme a proč. Pro mou dceru to byl stresující a traumatický zážitek.

Jako vědkyně jste se začala zabývat Běloruskem, poněvadž stálo na okraji odborného zájmu na úkor větších sousedů – Ruska a Polska. Změnilo se to po událostech 2020?

Naprosto zásadně, teď je Bělorusko v centru zájmu. Jako badatelku mě to těší. Když jsem získala v roce 2018 grant od Grantové agentury ČR, abych se věnovala otázkám národní identity a rozvoje národní emancipace během devadesátých let v Bělorusku, nikdo netušil, že to bude tak živé téma… Díky tomu mám teď téměř hotovou monografii, která je mimořádně aktuální. Vyjde v angličtině. Běloruská otázka si zaslouží být slyšena po celém světě.

Mgr. Alena Marková, Ph. D.

Na Fakultě humanitních studií UK se zabývá soudobými dějinami střední a východní Evropy, především dějinami SSSR a nástupnických států, nacionalismem, národním hnutím a emancipací. Pochází z Běloruska, kde vystudovala mezinárodní ekonomické vztahy na Minské vysoké škole managementu; poté absolvovala FHS UK. Je spoluautorkou publikace Dějiny Běloruska, výkonnou redaktorkou časopisu The Journal of Belarusian Studies a řešitelkou mnoha vzdělávacích a výzkumných projektů (4EU+, GA ČR a další).