V Lužici můžete zahlédnout odraz české duše

Začalo to před dvaceti lety zážitkem z televizní hudební soutěže, v níž Lukáš Novosad uslyšel poprvé lužickou srbštinu. Jazyk tohoto malého slovanského národa jej ovšem natolik zaujal, že se jeho studiu věnoval i na univerzitě v Lipsku a nakonec to „dotáhl“ až na předsedu Společnosti přátel Lužice v ČR. A nejen ze své funkce se snaží šířit povědomí o Lužických Srbech na veřejnosti.

Co je hlavním posláním spolku?

Šířit slávu srbské Lužice a povědomí o ní, o nejmenším západoevropském národě, který tam žije, o jeho kultuře, jazyce, historii včetně té společné s naší. Pořádáme přednášky, literární čtení, koncerty, divadelní představení, jazykové kurzy atd., ale věnujeme se i diplomatické práci. Jsme totiž vlastně kulturní centrum, podle některých dokonce cosi jako lužickosrbské velvyslanectví. Ovšem s tím rozdílem, že na rozdíl od jiných všechno děláme zadarmo.

To je chvályhodná činnost. Kolik lidí včetně vás tomu věnuje svůj volný čas?

Řekněme, že ideový směr, tedy rozhodování o tom, co konkrétně budeme dělat, a zároveň „kopání“ do lidí, aby se to skutečně dělalo, mám na starost já. Jinak má spolek k dvěma stům členů, přičemž těch aktivních, kteří opravdu něco dělají, je zhruba patnáct. Práce je tolik, že se vlastně divím, že jsme se při tom záběru, který svému koníčku věnujeme, ještě nezhroutili (úsměv).

Proč je důležité srbskou Lužici připomínat a popularizovat?

Lužickosrbská kultura je krásná, bohatá, snadno dostupná a srozumitelná. A pokud dopustíme, aby jako ohrožená a mizející kultura zmizela úplně, ztratíme něco obohacujícího nejen z českého, ale i z evropského pohledu. Přijdeme o svědka a průvodce svých dějin, ochudíme sebe sama o kulturu, která k té naší intenzivně vzhlíží.

Jako bohemista jsem přesvědčen, že nikoliv Slováci, nýbrž Lužičtí Srbové, jsou nám nejbližší kultura a nejbližší národ. A myslím to naprosto vážně a kdykoliv jsem ochoten kdykoliv se za to bít. Lužičtí Srbové se inspirovali naším národním obrozením a horní lužická srbština při konstituování své psané formy hodně vycházela z češtiny. Ostatně je nám mnohem blíž než polština, s kterou si řada Čechů lužickou srbštinu plete.

Opravdu jsou Lužičtí Srbové české povaze a kultuře tak příznivě nakloněni?

Když pojedete do Lužice, máte příležitost zahlédnout zrcadlo české duše. Nikde jinde v zahraničí nic takového nezažijete. Jedině v Lužici si vás místní okamžitě oblíbí jen proto, že jste Čech, a pocítíte to opravdu intenzivně. Zároveň se propadnete o několik set let zpátky v tom smyslu, že lužickosrbský jazyk má stále formy, které čeština dávno ztratila. Zažijete fascinující živou kulturu, kde velkou roli hraje folklor. Je to velmi podmanivé.

Proslulé jsou mariánské poutě a křižácké jízdy stovek mužů, kteří na koních zpívají a modlí se. Co jsou další lákadla Lužice?

Tyto velikonoční tradice jsou známé daleko za hranicemi Lužice. Ta ale nabízí i řadu dalších zajímavostí, například velké množství různorodých slovanských hradišť nebo fascinující hřbitov bílých křížů v Ralbicích (německy Ralbitz). Opomenout nesmíte návštěvu Budyšína, jehož katedrála je největší kostel v Německu sloužící zároveň katolíkům i evangelíkům. Dále ve městě najdete nejšikmější věž v Evropě na sever od Pisy, nebo muzeum hořčice – Budyšín je město hořčicí vyhlášené, můžete ji tu ochutnat v mnoha příchutích.

Na své si přijdou i zájemci o vojenskou historii. V centrální Lužici končily za druhé světové války boje wehrmachtu, právě tam se uskutečnily jeho poslední bitvy. V Budyšíně je také velké muzeum východoněmecké tajné policie Stasi. V neposlední řadě najdete v Lužici i skvělé sportovní vyžití – populární je třeba in-linové bruslení nebo cyklovýlety na uhelných jezerech vzniklých po po zatopených hnědouhelných dolech.

Za normální situace do Lužice pravidelně pořádáme zájezdy - vždy v adventu, o Velikonocích a jeden specializovaný. Takový byl například výlet za čarodějem Krabatem, kdy jsme navštívili velkou krabatovskou výstavu v budyšínském Lužickosrbském muzeu, mlýn v Černém Chlumci, kde Krabat čaroval a utkal se se zlým Černým mlynářem, a další místa spojená s touto postavou.

Krabat je mytická postava Čechům dobře známá z filmu Karla Zemana Čarodějův učeň.

Díky tomu filmu je u nás velice populární, přitom samotný román od Otfrieda Preusslera, podle kterého byl natočen, vyšel česky až po sametové revoluci. Mimochodem v překladu Radomila Charváta, což je krásné spojení, protože Krabat vlastně znamená Charvát neboli Chorvat.

Krabat však není jen lužickosrbská postava, je to regionální figura, která se objevovala ve vyprávěnkách i v severních českých Sudetech i v Polsku. Je upletena z více figur, z více reálných osobností – jednou z nich byl právě charvátský voják, který pomáhal saskému kurfiřtovi v bojích proti Turkům. Dalšími předobrazy Krabata byli konkrétní mlynáři nebo lékaři.

V lužickosrbské literatuře je to nesmírně populární figura. My přitom známe především Krabata od Preusslera, přestože již dříve byla přeložena ztvárnění Krabata v knihách Jurije Brězana nebo od Měrcina Nowaka-Njechornského. Existují velké monografie, kde vidíte vývoj celé té pověsti. Na rozdíl třeba od středověkých balad lze v tomto případě docela dobře vysledovat, jak příběh vznikal, vyvíjel se, měnil, obohacoval, rostl, a košatěl. Je to fascinující a povídat si o Krabatovi by bylo na další samostatný rozhovor (úsměv).

Dobře, povídání o Krabatovi zanechme. Ostatně nebyl to on, kdo vás přivedl k zájmu o Lužici.

V mém případě to byla poněkud bizarní příhoda. Když jsem zaopatřoval umírající babičku a dívali jsme se spolu v televizi na tehdy populární hudební pořad DO-RE-MI, vysílali zrovna díl s příbuzenskými páry z okolních zemí. Za Německo tam vystoupili sourozenci - ona zpívala německy, on podivným, přibližně srozumitelným jazykem. Přitom uměl dobře česky. Tehdy jsem se divil, co je to za blázna…

Zapamatoval jsem si, že jde o lužickou srbštinu, a když jsem po několika letech jel na Erasmus do Lipska, ze zvědavosti jsem se šel podívat na katedru sorabistiky. Hned jsem tam toho blázna z televize potkal! (smích). Za pět minut z nás byli kamarádi a následně mě protáhl snad všemi hospodami v Lipsku. Takže jsem se za ten půlrok naučil výborně lužickosrbsky, ale vlastně vůbec německy.

Lužická srbština se na Filozofickou fakultu UK vrátila po třinácti letech, i když zatím jen jako volitelný předmět.

Budeme bojovat za to, aby se to v budoucnu změnilo a lužická srbština se stala povinně volitelným předmětem nebo zase samostatným oborem. Ale i tak mám radost, že se nám ji podařilo na FF UK prosadit aspoň v nějaké podobě. Vždyť Praha byla celosvětově první místo, kde se lužická srbština studovala na vysoké škole.

Loni se vám také podařilo poprvé uspořádat letní školu lužické srbštiny v ČR.

V Budyšíně se konají kurzy lužické srbštiny vždy jednou za dva roky pro lidi z celého světa a letos se kurz kvůli pandemii koronaviru uskutečnit nemohl. Tak jsem si umanul, že uspořádám něco podobného u nás, ale kvůli pandemii jen pro našince a Lužické Srby, a během měsíce a půl se podařilo zorganizovat týdenní akci, na kterou do Budislavi ve východních Čechách dorazilo čtyřicet lidí.

Jak vypadal program letní školy?

Ráno se konaly hodiny gramatiky, dopoledne navazovalo čtení, porozumění textu a konverzace. Odpoledne pak byly dvě přednášky na různá témata historická, muzikologická, etnografická nebo třeba literární. Jednou jsme si udělali v obci dvojjazyčnou mši a zpívali jsme něco česky a něco lužickosrbsky. Dopadlo to myslím pěkně, vstoupilo nám hodně nových lidí do spolku a navíc studenti by letní školu rádi příští rok zopakovali.

Při této příležitosti je na místě poděkovat Katedře středoevropských studií z FF, s kterou dlouhodobě spolupracujeme. S přípravou letní školy nám hodně pomohla, zejména její vedoucí Dr. Jiří Januška. Ostatně díky spolupráci s katedrou jsme na letní školu obdrželi od fakulty dotaci – jinak by si přijíždějící svou účast zřejmě nemohli dovolit.