Končí rok 2020 křesťanského kalendáře, dvě tisíciletí po Kristu. Vánoce, ale třeba i židovská Chanuka čili „zasvěcení“ upomínají vždy koncem roku na sílu víry. Michal Novotný, renomovaný fotograf, jenž od října fotí pro Univerzitu Karlovu, už dvě dekády mapuje pestrost víry a náboženských rituálů v různých koutech světa – mezi etiopskými křesťany, u mongolských šamanů i buddhistických mnichů... Z tisíců fotek vybral pro vánoční Forum dvacítku svých nejoblíbenějších (popisky k nim naleznete v závěrečné fotogalerii).
Kdy přesně s projektem, jemuž říká Faces of Faith (Tváře víry), začal? „Moje fascinace náboženskými rituály začala v Allahabádu na březích Gangy v roce 2001. Vydal jsem se tam fotit největší náboženskou pouť v dějinách lidstva zvanou Maha Kumbh Mela, která se koná jednou za dvanáct let – přijelo na ni sedmdesát milionů poutníků. Hřál jsem se u ohňů svatých mužů oděných jen do popela a říkal si, jaká síla žene věřící, aby putovali stovky i tisíce kilometrů v rozhrkaných autobusech a přecpaných vlacích, aby v mrazivých vodách smyli svoje hříchy,“ řekl magazínu Forum Novotný, jenž v roce 2006 bodoval i v soutěži World Press Photo se snímky slepých Liberijců – tehdy získal třetí místo v kategorii Daily Life.
A za věřícími putoval dál a dál, znovu a znovu. „Na tématu mne láká neskutečná pestrost – fotil jsem zbožné chasidy i mnichy v klášterech na vrcholcích Himáláje, šamany v mongolských pustinách i kazašských panelácích, vyhánění ďáblů v kostelech z vlnitého plechu v srdci Afriky, extázi súfijských mystiků na Balkáně i Kavkaze, oslavy Velikonoc na středomořských ostrovech, tančící božstva v zapomenutých koutech Asie, kamarádil se se žijící bohyní... Je to úžasný život,“ vypráví Novotný. Příběhů má v torně nepřeberně.
Přesto byly některé silnější. Na který opravdu nemůže zapomenout? „Některé rituály jsou z evropského pohledu težko pochopitelné, ale snažím se nic neodsuzovat a přistupovat k nim s otevřenou myslí. V roce 2003 jsem byl v iráckém městě Karbala, kde měli šiíté po dlouhých desetiletích možnost slavit svátek Ašúra, během kterého truchlí nad smrtí imáma Husajna, který tu padl v bitvě v roce 680. Za režimu Saddáma Husajna byli šiíté pronásledováni a oslavy zakázány. Stovky mužů chodily na náměstí mezi mešitami a sekaly se do hlav dlouhými noži, aby prokázali svůj smutek. Krev stříkala všude kolem, musel jsem kapky pořád otírat z objektivu a šiíté byli opravdu šťastní, že se Ašúra opět koná,“ líčí fotoreportér.
Podobně silných rituálů však fotil víc a nemusí při nich nutně téct krev anebo být obětována zvířata, doplňuje fotograf, který sám psal a píše poutavé reportáže do mnoha časopisů, třeba Pátku Lidových novin, Reflexu nebo v současnosti do Reportéru a dalších.
V textu pro slovenskou edici magazínu GEO zavzpomínal i na své dětství, kdy mu v socialistickém Československu učitelé opakovali marxistickou mantru, že náboženství je opiem lidstva.
„Když jsem byl malý, opuletní barokní kostely i strohé gotické katedrály zely prázdnotou a moji dědové a babičky do nich nechodili ani na velké svátky. O náboženství se nemluvilo, nepřemýšlelo a kromě pár řádek v učebnicích dělepisu ani neučilo. Až na březích Gangy jsem se rozhodl zkoumat a fotografovat náboženské rituály a komunity kdykoliv to bude možné,“ napsal Novotný. Neustále v tom pokračuje, byť mu – snad dočasně – zkřížil plány covid-19.
Víra je niterná věc. Těžko o ní mluvit. „Nezačal jsem věřit v duchy ani démony, ale když mi mongolská šamanka přiložila ruku do blízkosti mé, cítil jsem žár, jako kdyby hořela. Nemám pro to vysvětlení a kdyby mi to dříve někdo vyprávěl, tvářil bych se pochybovačně... Ani do žádné církve jsem nevstoupil, ale pro jistotu jsem všude, kde to jen šlo, zapálil svíčku – pro tátu a ostatní předky, ať už jsou kdekoliv,“ uvádí Michal nad výběrem dvaceti fotek, jež někdy vypadají jako obrazy. Obrazy plné tváří, jež zahořely vírou.