14.8.2013, Rubrika: Kultura, Strana: 7, Autor: JAN ŠOTKOVSKÝ
Tradičně ohňostrojem skončil v neděli 83. Jiráskův Hronov, největší a nejvýznamnější přehlídka amatérského divadla.
To, že se první inscenace nějakého souboru hned dostane na Hronov a sklidí tam všeobecné ovace, se nestává často. Souboru Korek, složenému převážně ze studentů Právnické fakulty Univerzity Karlovy, se to povedlo – a to dokonce na látce tak „promrskané“ a obtížné zároveň, jako je Erbenova Kytice. Nejde ovšem o žádné kultivované recitační pásmo – propojují se zde prvky stylizovaného pohybového divadla i groteskní klauniády, hudba Arvo Pärta i jazzový standard Fly Me to the Moon s nečekanými nápady typu obsazení vodníka maďarským hercem, jehož mateřština skvěle zdůrazní „jinost“ postavy. Režisér Jan Holec sice teprve začíná studia režie na DAMU, ale jeho jméno už je dobré si zapamatovat. Okouzlující starší dámy Hana Voříšková je svébytným úkazem (nejen) amatérského a (nejen) loutkového divadla těchto let. Její křehká dvanáctiminutovka Výlet, kterou v Hronově hrála po celý týden několikrát denně vždy pouze pro jednoho diváka, vypráví jednoduchý příběh o výletu tří kamarádek k rybníku – je to ovšem divadlo až zenově čisté a působivé. To platí i o její „velké“ inscenaci Pohyblivé obrázky, výtvarném divadlu, které vytvořila společně s hudebníky z akustického dua Muziga.
Je to skutečně osm rozpohybovaných obrázků s jednoduchým dějem a výtvarně záměrně prostých. Výsledkem je divadlo lehké a vtipné, přitom ale až metafyzické síly. Voříšková má vzácný dar hovořit o základních věcech člověka jednoduše a samozřejmě – to, že se i coby „amatérka“ dostala s Pohyblivými obrázky do programu plzeňského festivalu Divadlo, je šťastné rozhodnutí.
Před čtyřmi lety Hronov okouzlily starší dámy ze souboru Třetí věk při Městské knihovně v Lounech s vtipně sebeironickým pohledem na milostný život žen v různém věku Včera se mi zdálo. Tehdy se ještě opíraly o texty Jiřího Suchého, letos se však objevily s plně autorskou inscenací Stáří není pro zbabělce. K značné sebeironii přidaly i nebývalou upřímnost ve výpovědi o sexuálním životě a touhách seniorů („když už to po mně chce, zavřu oči a myslímna Belmonda“), to celé rámované obrazem dámského sedánku s řadou příznačných refrénů v konverzaci (v čele se stále opakovaným „Ta vypadá! Ta zestárla!“). Potlesk byl tentokrát až manifestační. Nadšení publika – ze značné části náctiletého – z nadhledu a vtipu dam ve věku jejich babiček a prababiček, to je jeden z momentů, které dělají Hronov Hronovem.
A obecnější rysy letošního Hronova? Výrazná účast výrazně autorských solitérních individualit mezi loutkáři – kromě Hany Voříškové i Tomáš Hájek se svým Zmatkem nad zmatek a Jakub Maksymov s technologicky mimořádně promyšlenou adaptací Čapkovy povídky Uměl lítat.
Volání po činoherním Hronovu Několik příkladů, jak důvěra i v texty značně průměrné spolu s autorským hereckým vkladem z nich dokážou vytvořit výtečné inscenace – kromě Testosteronu prostějovského Divadla Point to platí hlavně o Srnkách pražského Hrobesa. Nekomplikovanou anekdotu Tomáše Svobody zahrál s takovým pochopením pro autorovy bizarní figurky, že jim vtiskl i působivý poetický rozměr. Tyto dvě inscenace byly z činoherních produkcí spolu s Kyticí nejpůsobivější.
Činohra „tradičního typu“, reprezentovaná především inscenacemi moderních angloamerických her, nijak nezazářila: relativně nejlépe dopadl (až na citové ždímání nadbytkem scénické hudby) herecky kvalitní Kalinoského Měsíční běs z Opatovic nad Labem, zato dosti zklamal Shafferův Amadeus v podání jedné z legend české amatérské činohry Rádobydivadla Klapý. Renomovaný soubor působil na hronovských prknech silně unaveným dojmem, v čele s dokonale necharismatickým Salierim Václava Špirita. Asi největší divácký šok a naštvání vzbudila svou záměrnou, až hermetickou nedosloveností autorská inscenace pražského souboru Antonín Puchmajer Spánek nikdo nevolá – dráždivá atmosféra se jí ovšem nedá upřít.
Přehlédneme-li vrcholy letošního Hronova, je to pestrá směs – bulvární komedie i absurdní hříčka, odvážné čtení národní klasiky vedle seniorského divadla poezie, autorské výtvarné performance po boku novocirkusového projektu. Zní to jako oprávnění pestrosti, která je posledních třiadvacet let hlavním rysem hronovské přehlídky. Přesto zaznívá z ústmístních stále zřetelnější volání po návratu k Hronovu ryze činohernímu a zbavení se „nediváckých experimentů“. Obávám se, že by to neprospělo ani amatérskému divadlu, ani městu Hronov. Právě ekumenická pestrost, která chápe, že rodinné stříbro amatérského divadla je sousedsky vypadající konvence i zběsilý experiment, je tím, kvůli čemu stojí za to do Hronova jezdit.
