Do Republiky Altaj, země uprostřed Sibiře s divokou přírodou a svéráznými obyvateli, se vydal v podstatě náhodou jako turista. Genius loci a místní kultura ho natolik očarovaly, že Mgr. Luděk Brož, M. Phil., Ph. D., posléze zanechal studia chemie a stal se sociálním antropologem. Altaj zůstala jeho celoživotní vědeckou i osobní vášní. Nyní se jí zabývá i v rámci svého postdoktorandského výzkumu, který řeší na Fakultě humanitních studií UK. Vedle toho působí také v Etnologickém ústavu AV ČR a pro Sociologické nakladatelství rediguje ediční řadu popularizační antropologické literatury.
Můžete představit téma vašeho vědeckého zájmu?
Dlouhodobě pracuji v Republice Altaj, která je subjektem Ruské federace, v místech, kde Rusko hraničí s Kazachstánem, Čínou a Mongolskem. Tento region je zajímavý mimo jiné proto, že tam archeologové ve čtyřicátých letech dvacátého století objevili v permafrostu zakonzervované hrobky s asi 2500 let starými velmi dobře zachovanými mumiemi i různými dalšími organickými materiály, jako jsou dřevo, kůže nebo oblečení. Spolu s velkou kolekcí v hrobkách uložených zlatých předmětů jsou dnes tyto nálezy perlou Ermitáže. Našli se dokonce i koně, kteří byli obětováni při pohřbívání. Podle pamětníků je ale během vykopávek částečně sežrali vesničtí psi. Na začátku devadesátých let ve stejné oblasti jen asi o sto kilometrů dál vykopali archeologové z Novosibirska další hrobky stejné kultury. Připadalo mi zvláštní, proč se v tak významné archeologické lokalitě neprovádí žádný velký výzkum. Místní lidé, se kterými jsem byl v kontaktu, archeologům nemohli přijít na jméno. A archeologové mi zase říkali, že v oblasti nemohou pracovat, protože se bojí o život. Obyvatelstvo je prý klacky vyhání pryč. Republika navíc přijala zákony, které velmi oklešťovaly možnosti archeologického výzkumu, a některé části země pro něj znepřístupnila úplně. Mě zajímalo proč, čímž jsem se dostal k tématu, kterým se dlouhodobě zabývám, a tím je variabilita místní percepce archeologie a její příčiny.
Proč Altajcům vadí archeologický výzkum?
Místní lidé mají svoje specifické zvyky a představy o pohřbívání. Altajci většinou chodí k hrobům jenom na pohřeb, případně po sedmi až devíti dnech po pohřbu, pak po roce, tím pro ně záležitost končí. Mrtví jsou navíc na hřbitovech pohřbíváni jeden za druhým podle toho, jak umírají, takže tam nenajdete žádné rodinné hrobky. Hrob zkrátka není z jejich pohledu místo, kam máte pravidelně docházet a vzpomínat, právě naopak. Altajci říkají, že manipulacemi s hroby, včetně těch starých, o které se zajímají archeologové, se mohou dostat ven nebezpečné síly. Životně důležitou součástí každého člověka je podle nich určitá oddělitelná entita, v altajštině se pro ni používá slovo süne, což většinou překládám jako „duše-dvojník“, o kterou když člověk přijde, zůstane nekompletní a pomalu směřuje k zániku. Ztratit süne může člověk různými způsoby, třeba tak, že mu ji někdo či něco sebere. A právě toho se lidé obávají v souvislosti s narušováním klidu mrtvých. Vnímají situaci tak, že archeologové přijedou, udělají svou práci, dostanou za ni zaplaceno a zase odjedou. Negativní důsledky jejich činnosti však odnesou místní.
Vše se přitom odehrává v klimatu, kdy se altajští intelektuálové a vůbec celá místní komunita posledních zhruba dvacet let obrací k historii jako k určité legitimizaci přežití a budoucnosti vlastní kultury. Archeologie v tom paradoxně hraje takovou schizofrenní roli. Když chcete vysledovat dějiny kultury, která zřejmě až do zhruba 17. století v podstatě nebyla písemná, archeologické prameny jsou naprosto zásadním zdrojem pro představu o národní identitě. Místní intelektuálové tak na jednu stranu používají archeologických objevů, aby ukázali, jak byli obyvatelé Altaje před dvěma tisíci lety sofistikovaní, na druhou stranu, když se nechtějí odcizit obyvatelům odlehlých, rurálních okresů, musejí strach z archeologie reflektovat, což se děje skrze koncepty, jako je ochrana kulturního dědictví.
Spoustě lidí, se kterými pracuji, ovšem nejde o abstraktní kulturní dědictví, ale o to, že jim někdo škodí tím, že vedle jejich vesnice vykopává hroby. Nemalá část Altajců tak dávala za vinu archeologům třeba i silné zemětřesení v roce 2003.
Jak přijímají místní vás?
Na Altaji jsem byl několikrát během studií. Opravdový začátek mého vztahu k tomuto místu se vyvinul během léta 1998, kdy jsem tam tři měsíce pobýval. Tehdy to bylo mimořádně špatné období, protože rubl devalvoval o tři sta procent, místní neměli peníze vůbec na nic, nevěděli, čím nakrmí svoje děti. Do toho jsem přijel já s představou, že za jídlo budu pracovat a sbírat data pro svůj výzkum. V této situaci jsem ale nevěděl, jak se zachovat. Snažil jsem se prostě pracovat a málo jíst (smích). Pracoval jsem v lese, ze dřeva jsme postavili celý dům a pak jsem pomáhal s chystáním sena na zimu. Kosení mi po práci v lese připadalo jako velmi jednoduché (smích). Tím, že jsem se v tomto těžkém období zapojil do běžného života místních, získal jsem nejen kontakty, ale i určitý kredit, ze kterého těžím dodnes. V letech 2004 až 2005 jsem pak v jedné z vesnic žil celý rok, nasbíral jsem data na disertaci a konečně jsem se naučil o něco lépe altajsky. To je zásadní, protože výzkum de facto bilingvní populace předpokládá zvládnutí obou jazyků, tedy ruštiny i altajštiny.
Doktorát jste získal na Cambridge, jak obtížné bylo dostat se na tuto prestižní školu?
Vlastně ani moc ne, možná je to paradoxně jednodušší než vystudovat na některé jiné méně prestižní vysoké škole v Británii, protože na Cambridge jsou schopní vám pomoci i s financováním studia. Když vás budou chtít, pomůžou vám najít různé fondy. Stačí tedy projít přijímacím řízením. Je třeba k tomu také říct, že v době, kdy jsem se o studium ucházel, nebyla ještě Česká republika členem Evropské unie, takže školné bylo tehdy pro Čechy mnohonásobně vyšší než teď.
A proč chtěli právě vás?
Našel jsem si svou budoucí školitelku profesorku Caroline Humphrey. Ona byla jednou z prvních antropoložek ze Západu, která se do těchto sibiřských oblastí dostala ještě v dobách Sovětského svazu a napsala o tom velkou monografii. Nesmírně mě její práce ovlivnila a ona se také postarala o to, aby se peníze na moje studium na Cambridge našly.
Po absolvování doktorského studia jste přesídlil do Německa, kde jste pracoval v Institutu Maxe Plancka. Co vás přilákalo za vědou právě do Německa?
Chtěl jsem vedle studijních zkušeností sbírat také ty pracovní. Na Institutu Maxe Plancka byla vypsána volná pozice, byla to dobrá příležitost. Přijal jsem ji se všemi plusy i minusy, které se k ní pojily. Musel jsem pracovat na společných projektech, takže to trochu upozadilo můj vlastní výzkum, ale naučil jsem se spousty nových věcí a nasbíral jsem materiál, který bude stačit možná i na další knížku, nejdřív ale musím dopsat tu první (smích). Získání postdoktorandského grantu od Grantové agentury ČR mi nyní umožnilo vrátit se k původnímu tématu mého vědeckého zájmu. Mimo vlastní monografie teď připravuji s kolegy antropology ze zahraničí komparativní studii o sebevraždě. Toto téma bylo v antropologii léta podceňované a zanedbávané. V Altajské republice jsem se mu přitom nemohl vyhnout, protože sebevražednost je tam bohužel opravdu velmi vysoká a podle mnohých mých informátorů, se kterými při výzkumech pracuji, za to částečně může i archeologie.
