Věda je odvaha. Vyprávějí o tom i osobnosti z Karlovky

Šestnáct životních příběhů českých vědců a vědkyň vyprávěných jejich vlastními slovy, takový podtitul nese nová kniha Věda je odvaha. Sedm z oslovených v projektu Bez frází v minulosti prošlo nebo je stále spojeno s Univerzitou Karlovou.

Kniha vznikla v tvůrčím týmu projektu Bez frází, který se už notně osvědčil při vydávání knih o českých sportovcích. Tisíce čtenářů zaujal především neobvyklý formát, kdy je jejich idoly vlastním vyprávěním doslova vtáhly nejen do zákulisí jejich sportu ale i osobních radostí a trápení. Tento koncept je použit i při prvním mimosportovním vybočení Bez frází mezi vědce, kteří se dokázali prosadit mezi světovou špičku.

„V této knize vás vědci a vědkyně vezmou blíže, dají vám nahlédnout do svých světů. Zjistíte, že k vědě neexistuje jen jedna jediná cesta. Jedno ale mají všichni společné – nadšení. Protože věda je odvaha. Odvaha pustit se do neznáma, na spletitou a dobrodružnou cestu k poznání. Odvaha čelit výzvám a jít proti proudu. Odvaha ptát se proč. Odvaha říci nevím a snažit se najít odpověď,“ píše v předmluvě knihy Pavla Hubálková, jejíž vědecké články můžete číst několik let i na stránkách magazínu FORUM.

Vyprávění českých vědců a vědkyň zaznamenali František Suchan, Jakub Hlaváč, a Alena Panovská. Kniha Věda je odvaha je pak unikátní také krásnými fotografiemi od Jany Mensatorové. V následujícím výčtu přinášíme krátké ukázky vyprávějících spojených s Univerzitou Karlovou:

„Ještě na gymnáziu mě spíš bavily exaktní a technické předměty, biologie mě začala zajímat až v posledním ročníku, když jsme se začali učit o molekulárních procesech, které kontrolují fungování buněk. Ještě v den, kdy se podávaly přihlášky na vysoké školy, jsem se nemohl rozhodnout mezi Matfyzem a Přírodovědou. Abych svoje váhání ulehčil, vytáhl jsem korunu. Panna, orel. Padla mi Přírodověda. Vzal jsem to jako výzvu a nikdy už nepřemýšlel, co by bylo, kdyby se mince otočila ještě jednou.

Otto Wichterle. Světově uznávaný vynálezce hydrofilních polymerů, měkkých kontaktních čoček nebo silonu. Pro mě a moje sourozence to byl prostě… dědeček Otto. Žádný mystický pán v bílém plášti, který by na potkání trousil všeobjímající moudra a okolo něho bublaly látky ve zkumavkách. Kdepak. Ve své vile na Stražisku u Prostějova na sobě spíš měl montérky a něco kutil v dílně, na zahradě nebo na baráku, a v podvečer šel s námi na tenis, do lesa nebo na koupaliště. Dědečkova vědecká práce mi tehdy dokonce přišla dost nezajímavá, symbolizovaly mi ji hodiny jím strávené u psacího stroje a později u počítače, kdy nám rodiče říkali, že máme být tiše, abychom ho nerušili.“

„Rentgenové laserové záření má výjimečné vlastnosti, díky němu jsme schopni zkoumat i to, co se do té doby nedalo s optickými lasery. Můžeme zobrazovat viry, proteiny a dokonce i živé buňky. Dokážeme sledovat procesy v hmotě, jaké jsme dosud pozorovat ani nemohli. To vše na atomární úrovni, na úrovni elektronového obalu dané hmoty. Rentgenovým laserem jsme dokonce schopni vytvářet hmotu, jakou normálně na světě nenajdete. Říká se jí teplá hustá hmota, což vychází z anglického označení Warm Dense Matter. Jedná se de facto o plazma, ale přitom stále ještě husté jako pevná látka, protože laserový impuls je tak kratičký a intenzivní, že se plazma vytvoří ještě dřív, než ohřátá hmota stihne vůbec expandovat.“

„Táta mi dal školu trpělivosti. Patřila k jeho profesi, k archeologii. Každý den jsme chodili čtyři kilometry k jeho vykopávkám a večer zase čtyři kilometry zpátky. Dospělému to nepřijde, jako dítě jsem to ale měla za velkou výpravu. Do svého srubu jezdil rád, i když zrovna nekopal. Potřeboval se vzdálit od civilizace. Rozdělali jsme si oheň, nic víc nepotřebovali a bylo nám dobře.

Vím, že se to do mě všechno vepsalo. Hodně mě to ovlivnilo ve vnímání světa a především ve vztahu k přírodě. Dává mi sílu všechno zvládnout. Pokud potřebuji energii, chodím si ji načerpat právě do ní. I proto se ji snažím co nejvíc poznat, ochránit. Čím více ji pozoruji, zkoumám a objevuji, tím více ji zároveň obdivuji. Na Islandu, kde částečně pracuji. V Norsku, kam stále častěji cestuji. U nás doma, kde stále napůl žiju. A všude, kam se vypravím. Nejradši pracuji v terénu. A tím myslím opravdu v terénu. Stejně jako jsem to viděla u táty, který rád trávil čas a svůj výzkum na vykopávkách, i já chci studovat problematiku prachových částic v ovzduší právě tam, kde je to aktuální. Proto mířím k aktivním sopkám, proto podnikám výpravy k polárním pouštím.“

„Kdykoliv se objevila nějaká překážka, brala jsem ji jako výzvu. Motivaci. Nejen ve spojení se zrakem. Pamatuji si, jak jsem slyšela, že věda patří spíše mužům. To bylo něco pro mě. O to víc jsem se v ní chtěla prosadit. Pořád v tom byla ta sportovní soutěživost, nikdy mě neopustila. Mimochodem, jsem ráda, že se tenhle stereotyp mění. Věda je pro všechny.

Nenadchla mě věda samotná. Nebylo to tak, že bych doma v pokojíčku seděla nad baňkami a snila o tom, že budu bádat v laboratořích. Pro vědu mě nadchli lidé. Nebylo to téma, ale byli to lidé. Na MATFYZu jsem studovala obor fyzika a následně jsem se rozhodovala nad další specializací. Biofyzika byla jen jednou z možností. Neměla jsem k ní žádný vztah, moc jsem o tomto podoboru nevěděla. Jenže nám o něm přišel povídat pan profesor Josef Štěpánek. To on si mě získal, to on hovořil o své práci moudře a laskavě, a přitom s takovým nadšením, že ho na mě přenesl.“

„Od počátku jsme s Jakubem měli jasno, že chceme jít ven společně. To by byl ideální stav. Ale že bychom se dostali spolu na stejnou školu, právě na Oxford, kde je skvělý interdisciplinární doktorandský program, jaký nás oba lákal? Že by nás přijali společně? V roce, kdy ani nedávali stipendium doktorandům z Evropy? To bylo sci-fi. Přesto jsme se do toho pustili. Oba jsme v první řadě potřebovali dopředu získat financování, což nám vyšlo díky Bakalově nadaci. První rok jsem od nich peníze získala já, takže ještě dřív, než jsem vůbec byla na Oxford přijatá, jsem věděla, že mám na studium peníze. Rok nato vyšla i Jakubova žádost o podporu, což bylo fantastické. Tak jako samotná skutečnost, že jsme na všechno byli dva.

Ve světě neexistují tříleté mateřské jako u nás. Na Západě se na ně chodí maximálně na rok. Pro Čechy je to něco nepředstavitelného, začali jsme tedy s Jakubem za pomoci našeho evidence based přístupu zjišťovat proč. Tak, jako jsem se vědecky připravila na řadu zásadních životních rozhodnutí a třeba i na těhotenství a porod, jsme začali načítat texty na téma, jestli je opravdu pro vývoj dítěte tak nezbytné trávit první roky života výhradně s rodiči. Možná je takový postup trochu profesní deformace, uznávám. Sami se tomu s Jakubem občas zasmějeme.“

„Usmívala jsem se a vařila kafe. Přesně tohle byl můj úkol, tak jsem se ho snažila dělat dobře. Po pauze mezi přednáškami jsem rychle poklidila nádobí a umyla hrníčky, abych si mohla jít sednout do poslední řady sálu a poslouchat. Jestli jsem někdy měla protekci, tak asi v téhle jedné konkrétní situaci. Asi bych o takové letní brigádě netušila, na mezinárodní konferenci předních biologů bych se zřejmě nikdy nedostala. Táta mi řekl, že někoho potřebují a já šla.

Vím, že tohle všechno změnilo. Najednou jsem viděla, že biologie nejsou jenom skripta. V rámci oné konference vystupoval i jistý profesor Takeo Kishimoto. Bylo to naprosto boží. Vůbec jsem mu nerozuměla. Nechápala jsem o čem mluví a ještě tak činil s neskutečně legračním japonským přízvukem. Vždycky udělal dramatickou pauzu a začal se něčemu úplně úžasně nakažlivě smát. A my museli taky. Vůbec jsme nevěděli, kde je ten joke. A já fakt přesně v tu chvíli věděla, že jo. Tohle asi má smysl. Musí v tom být něco božího. Profesor Kishimoto na nás s tím smíchem přenesl i svou vášeň.“

„V tichosti jsem trochu bojoval s vědomím, že je těžké celý obor někam posunout. Výsledky mých projektů byly fajn, vlastně se to všechno dařilo a nikdo nebyl nespokojený. Kromě mě. Vnitřně jsem si říkal, že to všechno nemá ten úplně reálný dopad. V tomhle je věda velmi náročná. V rámci malé skupiny lidí můžeme dokázat obrovské objevy, ale je velmi těžké jejich důležitost prezentovat veřejnosti. Jsme v takové fázi vědění, že odkrýváme detaily. Byly momenty, kdy jsem pod mikroskopem viděl něco jako první na světě. To není špatný pocit. Znám ho.

Kolikrát jsem ale rodině nebo kamarádům popisoval svůj výzkum. Složitě jsem se snažil najít slova a zjednodušení, aby měli šanci ho pochopit. Pokud se to s maximálním možným úsilím podařilo, následovala otázka: „A k čemu to je?“
K ničemu. Je to poznání. Sbíráme ty drobné detaily, abychom pochopili celek. Fungování světa. Problém je, když se pochybnosti o smyslu toho všeho dostanou do hlavy vědce samotného. Nesmí se tím nechat odradit, musí absolutně věřit své cestě. A jsou tací, naštěstí. Jenže já ne. Já ty pochyby měl. Ne o svých kvalitách, ale o svém poslání.“