Epidemiolog Petr Smejkal: Do Ameriky se jezdím dobíjet

„Jsme talentovaný a vzdělaný národ, ale trochu nám chybí sebevědomí, neumíme se prodat a ani se sami sobě zasmát. Bereme se příliš vážně, i když mladší generace tím už tolik netrpí,“ míní internista, infektolog a epidemiolog Petr Smejkal, který se pravidelně jezdí „nabíjet“ do USA. Málem z něho byl diplomat a jednou plánuje návrat ke stand-up komediím.

Právě jste se vrátil ze Spojených států, kde na částečný úvazek působíte v Mount Desert Island Hospital v Bar Harbor, ve státě Maine. Co vás k tomuto střídavému česko-americkému působení vlastně vede?

Amerika je pro mě obrovský zdroj energie, inspirace i profesních zkušeností. Samozřejmě tam mají řadu problémů, není to jen růžové, ale stále je to země, kde dost věcí jednoduše „jde“ a ten pozitivní mindset je báječný. Jezdím se tam „nabíjet“! I když máte jakýkoli nápad, chuť něco měnit nebo dělat jinak, tak vás podpoří. Často slyším, že Američané jsou jako děti, naivní, přímí… Ale co je špatného na dětech? Nikdo vás nesoudí, nezáleží, zda jste z Prahy, Madagaskaru, Indie, muž, nebo žena, záleží jen na tom, co umíte. V Česku uslyšíte: „Na to už jste starej, tady se to dělá takhle, sedněte si a poslouchejte“. Na to, jak se máme dobře, jsme často negativní, nabručení a hledáme důvody, proč něco nejde spíš než naopak. Proč?

Řekněte, v čem jsou Spojené státy jiné po odborné stránce?

Dělá se tam skutečně science-based medicine – medicína založená na důkazech, pracují podle standardizovaných postupů. Celkový systém zdravotnictví je samozřejmě jiný, spousta věcí se dělá zbytečně, mnoho lidí nemá pojištění, chybí jim prevence a celé to americké zdravotnictví je drahé, stojí dvakrát více než v západní Evropě. Ale mně se třeba líbí, že se ke specialistům dostávají jen skutečně nezbytné případy; daleko více problémů, než jsme u nás zvyklí, s pacientem vyřeší praktický lékař, který je profesionál ve svém oboru a zná celou rodinu. Každých deset let si tam musíte obnovit atestaci. A každému mladému lékaři bych doporučil americký systém postgraduálního vzdělávání, v němž v Česku tolik pokulháváme. V Americe z vás za tři roky intenzivní rezidentské práce udělají skutečně dobrého internistu, u nás na to často nestačí ani dvakrát tolik. Rezidenti jsou v ČR často opomíjeni, o platech ani nemluvím.

V Česku působíte jako hlavní epidemiolog pražského IKEM. Co je náplní vaší práce?

V rámci České infektologické společnosti jsem zastáncem amerického konceptu, kde v nemocnicích nejsou specializovaná infekční oddělení, ale každá větší nemocnice má takzvaně konziliárního infektologa. To znamená, že pacienti jsou v případě infekcí izolováni na pokojích přímo interních nebo chirurgických oddělení, kam charakterem problémů patří, a nejsou překládáni na zvláštní infekční oddělení. Nicméně infektolog konziliář je důležitou součástí týmu, který o něj pečuje. Tím je zajištěna kvalitnější péče. V IKEM tento model podpořili a mám radost, že se tímto přístupem začínají inspirovat i v dalších nemocnicích.

A co děláte v Americe? Jak to zvládáte kombinovat?

Tam působím jako hospitalist, tedy internista s rozšířenými kompetencemi v intenzivní péči, ale jelikož mám i americkou atestaci z nemocniční hygieny a epidemiologie (Infection Control), tak jsem léta dělal i to a sledoval nemocniční nákazy: katetrové sepse, infekce chirurgických ran… Měl jsem skvělé kolegy v týmu, dalo se to často zvládnout i distančně. Prakticky si na práci v USA beru zde v IKEM neplacené volno anebo dovolenou. Je to i s ohledem na rodinu náročné a upřímně nevím, jak dlouho to ještě vydržím, ale zatím mi to za to stále stojí. V Americe zkrátka fungují věci, které v Česku ještě stále nejsou běžné, a zajímavé je to i po finanční stránce, co si budeme povídat.

Dokážete odhadnout, jak by dnes vypadal váš život, kdybyste v devadesátých letech neodešel studovat do USA?

To je dost těžká otázka. Nevím, jestli bych vůbec zůstal u medicíny, neboť situace českého zdravotnictví byla v té době dosti tristní a perspektiva mizerná. A když se podívám na náš kruh, promovali jsme v roce 1997, hodně spolužáků medicínu nedělá. Je to škoda.

Co vám kariérně dala Diplomatické akademie při Ministerstvu zahraničních věcí ČR, kterou jste absolvoval v roce 2002?

To byla naprosto báječná zkušenost! Po medicíně a vojně jsem byl rok na téhle akademii, díky které jsem poznal mnoho zajímavých lidí. To byla ta léta, kdy jsme si nebyli jisti, zda v Česku zůstávat u medicíny. A teď si prostřednictvím kombinace diplomacie a infektologie uspokojuji svou vášeň neustále cestovat a poznávat svět. Jezdím na mise s českým programem MEDEVAC. Baví mě ten globální rozměr, protože medicína a speciálně infekce jsou celosvětové téma a je zajímavé zjišťovat, co se děje jinde, a následně se to snažit propojovat. Mým tématem na misích je každý rok antimikrobiální rezistence; to je výzva pro nás všechny.

Od začátku covidové pandemie v roce 2020 jste se aktivně podílel na jejím řešení, byl jste hodně vidět, chodil do médií… Jak to celé nyní hodnotíte? Jaký pocit převládá?

Byla to často frustrace a ta přetrvala i po covidu. Zdálo se, že je malá vůle ke změně, poučit se. Ale poslední dobou mám pocit, že těch lidí, kteří berou covid jako příležitost ke změně, přibylo. Pomáhá v tom asi i generační obměna. Tak snad se konečně pohne celý ten systém, třeba že nejde dělat medicínu podle dojmů anebo zvyklostí „my to děláme takto“, ale že jedinou cestou je medicína založená na důkazech, evidenci. Že přestaneme mluvit o tom, že jsme to zvládli, protože máme kvalitní lůžkovou péči a dostatek ventilátorů. Zapomínáme, že klíčovým prvkem, díky němuž jsme to ustáli, je zdravotnický personál, který je po covidu nesmírně vyčerpaný – a mnoho lidí ze zdravotnictví odejde, pokud by se to mělo opakovat.

Výzvou a příležitostí ke změně je i aktuální rozpočtový deficit. Ačkoliv je to nepopulární, myslím, že by se měla zvýšit spoluúčast pacientů. Zvykli jsme si na špičkovou „bezplatnou“ péči, která je založená na obětavosti zdravotníků, ale takový systém není dlouhodobě udržitelný. Je potřeba konečně změnit postgraduální vzdělávání lékařů, a tak by se mohlo dlouze pokračovat. Uvidíme. Jsem optimistou a mám pocit, že se něco změní. Ale nevím, jestli to bude tak rychle, jak by to mělo jít, protože jinak nám uteče ještě víc času a lidí.

Kdyby byl znovu březen 2020, dělal byste něco jinak?

Ne, já bych dělal to samé, ale kdyby mne o to nežádal Andrej Babiš, vzal bych i toho ministra; tým schopných lidí jsem měl. Profesně mě to chytlo od začátku. Na začátku jsem byl též „chytrolín“, pletl se v odhadech a byl zbrklý v úsudku, ale sledování stanovisek americké CDC, britského SAGE a německého Kochova ústavu mne umravnilo. České cesty většinou nikam nevedly a nevedou. A zkušenosti s politiky – to je skoro na stand-up comedy!

Jaké může být ponaučení z pandemie?

Že příroda je nevyzpytatelná, že ji není dobré dráždit různými snahami maximálně ji využívat a myslet si, že z toho nebudou žádné problémy. Že přeskoky virů ze zvířat na člověka se dějí a budou se dít častěji, zejména v Asii a Africe. A rozšíří se takříkajíc hned, neboť dnes obletíme Zemi za pár hodin. Ale když budeme chytří, dá se tomu předcházet nebo to včas řešit, jen se nic nesmí před světem tajit a je nutné spolupracovat. Máme i poučení, že špatná komunikace, neinformovanost a lidská hloupost je nesmírně nebezpečná, možná i víc než viry a bakterie.

A co změnil covid ve vašem oboru?

Ukázal, že chybí epidemiologové, zejména v terénu. A to není všechno. I proto jsem během covidu vytvořil MeSES, Mezioborovou skupinu pro epidemické situace, na kterou jsem hrdý, protože pandemie je mezioborový problém. A takto by měly vypadat orgány, jež v podobně mimořádných situacích radí. Těší mě, že nás paní rektorka Milena Králíčková jménem vedení Univerzity Karlovy letos v létě oslovila a jsme v kontaktu, kdyby se situace zhoršovala a bylo potřeba opět přijímat opatření… Epidemiologie jako obor je na tom opravdu špatně, chybí atestovaní epidemiologové se zahraniční zkušeností a zatím jsem žel nezaznamenal, že by se hlásilo více studentů. To platí, i když v menší míře, i o infekčním lékařství.