Štěch: Kdo je člověk tváří v tvář novým technologiím?

Moderní technologie jsou už takřka neodmyslitelnou součástí našich životů. A zajímavé jsou i z teologického pohledu. „Teologie může být užitečná v oblasti analýzy a kritiky technologie i technologického způsobu myšlení. Jde jí o (znovu)objevování svobodného vztahu člověka k technologiím,“ říká František Štěch z Evangelické teologické fakulty (ETF UK).

Vlivu technologií na člověka se věnujete v projektu Křesťanství po Křesťanstvu: Zkoumání lidského údělu v digitálním věku.

Jde nám o holistický přístup k tématu lidské zkušenosti v informační společnosti. Ústřední hypotézou je, že pokročilé informační systémy proměňují nejen lidskou zkušenost světa či konstrukci lidské identity, ale formují také celá společenská i politická uskupení. Domníváme se, že v této situaci představuje teologie cenný úhel pohledu při snaze o porozumění proměnám současného světa včetně jevů jako je digitalizace a datafikace všeho.

Navazujeme na zkušenosti získané během řešení univerzitního projektu Primus, díky kterému naše skupina vznikla a na jehož konci jsme získali pro náš tým významnou finanční podporu ze sektoru privátních filantropů. Těžko by se to ale podařilo bez vynikajícího zázemí poskytnutého jak univerzitou, tak naši současnou hostitelskou fakultou (ETF UK).

Váš tým je mezinárodní, kdo všechno na projektu pracuje?

Jeden člen našeho týmu je z Maďarska a jeden z USA, zbytek tvoří Češi. Každý z nich má však za sebou značnou mezinárodní zkušenost. V týmu komunikujeme výhradně anglicky. Na jednu stranu je to výhoda, zejména v oblasti výzkumu. Na druhou stranu, pokud jde o aktivity směřované do domácího prostředí, zejména ty v oblasti popularizace, často vše spočívá na bedrech česky hovořících členů týmu. To samé platí v oblasti administrativy.

Mluvil jste o financování ze soukromých zdrojů. Neklade to na váš tým jiné nároky, než v případě financování pomocí klasických vědeckých grantů?

Ale ano. Hlavním úkolem aktuálního projektu je stabilizovat naši výzkumnou skupinu a založit jakési tematicky zaměřené centrum pokoušející se propojovat akademickou sféru s církevním a společenským prostředím v naší zemi. To vše s přesahem v rámci regionu střední a východní Evropy. Zjednodušeně řečeno, díky naším zdrojům máme v popisu práce nejen vědu, ale také výuku, interdisciplinární dialog či popularizaci našich témat vzhledem k církevnímu i obecně společenskému prostředí. To je pro většinu z nás určité novum. Snažíme se naučit, jak o našich tématech mluvit srozumitelně jak směrem k církvi či církvím, tak směrem ke společnosti. Rádi bychom, aby náš hlas byl relevantní pro co nejširší publikum, a to není lehké. Stále jsme na samém začátku.

Dobrá. Zkuste mi tedy nyní vysvětlit, jak může být teologický pohled užitečný.

Přinejmenším ve dvou ohledech. Za prvé, teologie může být užitečná v oblasti analýzy a kritiky technologie i technologického způsobu myšlení a za druhé nám znovu připomíná téma svobody. Teologii nejde o prostou kritiku technologií, ale o (znovu)objevování svobodného vztahu člověka k technologiím. A tím si znovu klade otázku: Kdo je člověk tváří v tvář novým technologiím?

Můžete to trochu rozvést?

Možná to bude znít překvapivě, ale ani technologicky vyspělé civilizace nejsou prosté náboženských struktur a konceptů. Ty jsou v nich často nenápadně ukryté, ale vždy se nějak dostávají na povrch. Vezměte si třeba nábožensko-politický koncept totality, který se může nově vynořit v technologickém kabátě. Víra v technologie představuje jakousi novodobou, sekularizovanou eschatologii – víru v to, že technologie spasí člověka a s ním i svět. Někteří na tom dokonce vytvářejí nová náboženská hnutí a vzývají tzv. technologickou singularitu – tedy jakýsi bod zlomu, kdy schopnosti strojů překonají schopnosti lidí.

Jako příklad mohu uvést sektu Cesta budoucnosti, kterou založil bývalý vývojář Googlu Anthony Levandowski. Její členové věří v božskost umělé inteligence (letos v únoru Levandowski oznámil konec aktivit sekty – pozn. red.). Ale i takový futurolog Ray Kurzweil má za to, že díky rozvoji technologie může člověk dosáhnout nesmrtelnosti.

Dalším tématem je třeba stvoření. Člověk uskutečňující svou svobodu tvůrčím způsobem tvoří nové technologie, aby se jeho život stal snazším, příjemnějším, a tím se stává tvůrcem, nebo chcete-li stvořitelem technologií. Nad svým stvořením chce mít člověk pochopitelně kontrolu. Je ale možné bezezbytku kontrolovat vše, co tvoříme? Kolega G. L. Ambrus ve svém vynikajícím textu Legenda o Golemovi a tajemství Facebooku publikovaném v prestižním, americkém časopise Zygon přesvědčivě ukazuje, že fenomén sociální sítě Facebook v sobě zahrnuje současnou krizi lidství, která se kryje s tzv. smrtí Boha, tedy s překonáním ideje božského stvořitele. No a křesťanská teologie má za sebou přes dvě tisíciletí promýšlení toho, co stvoření znamená. Židovská ještě více. Rozhodně tedy je, kde se inspirovat.

Náboženské (a tedy též teologické) otázky můžeme pozorovat také v samotných základech matematiky, jak připomíná ve své kulturní historii matematiky Paolo Zellini. Teologie a filozofie náboženství rozhodně hrála důležitou roli ve vývoji algoritmického myšlení. Slavní matematici byli často také teologové. Ostatně i jedna ze základních vět teorie pravděpodobnosti, tzv. Bayesův teorém, je dílem presbyteriánského duchovního. To bývá často opomíjeno. Kolega V. W. Brower o tom nedávno publikoval obsáhlou studii s názvem Genealogy of Algorhitms. Zajímavý je i teologický pohled na samotnou datafikaci či fenomén nazývaný Big Data. Teologie zná koncept vševědoucí božské perspektivy, a ten se velmi dobře odráží v perspektivě umělé inteligence mající přístup k veledatům. Schopnost předvídat lidské chování byla tradičně připisována Bohu (Leibniz) či andělům (Tomáš Akvinský). V tom s nimi dnes zdatně soutěží algoritmy technologických společností jako je Google, Amazon či Facebook... A tak bychom mohli pokračovat dál.

Náboženství se tady setkává s technologií. Jak se díky tomuto setkání proměňuje křesťanství a jeho teologie?

Nevím, jestli už je možné říct, jak přesně se křesťanství a jeho teologie mění v závislosti na nových technologiích. O tom, že se mění, jsem nicméně přesvědčen. Možná bychom to mohli ukázat na příkladu setkání náboženství s klíčovým, technickým médiem, jakým je internet. V nedávné minulosti rozlišil americký sociolog Christopher Helland mezi náboženstvím online a online náboženstvím. Přičemž, náboženství online by se dalo charakterizovat jako statická přítomnost náboženství či náboženského obsahu na internetu. Jde například o webové stránky farností či církevních sborů a tak podobně.

Časově se zde nacházíme někde v devadesátých letech 20. století. To samozřejmě přetrvává, nicméně postupně se zdokonalující technologie umožnila zhruba v posledních dvou dekádách nástup takzvaného online náboženství. Dnes už nemusíme pro příklad chodit daleko. V reakci na pandemii nemoci covid-19, jež v loňském roce propukla, se celá řada aktivit církví v Česku přesunula do online prostředí. Zatímco online přenos bohoslužeb byl před rokem spíše výjimkou, závislou často jen na přítomnosti nějakého nadšence v konkrétním církevním společenství, letos už je to běžná praxe týkající se všech. Tato situace s sebou nese naprosto nové výzvy a vzbuzuje celou řadu otázek souvisejících s tím, zda a případně jak, je nutné aktualizovat praxi i věrouku. Co je nutné změnit? Co je naopak tak cenné, že je rozhodně potřeba to zachovat beze změny?

Nedávno jsem četl o jednom římskokatolickém duchovním z amerického Marylandu, který kreativním způsobem zareagoval na současnou situaci a nabídl svým věřícím drive-thru svátost smíření (zpověď). Tedy jakýsi servis s obsluhou do vozu, aby bylo možné dodržet předepsané vzdálenosti pro sociální kontakt. Někteří věřící, s kterými jsem o tom mluvil, byli tímto pohoršeni, jiní nadšeni.

Hodně se v této souvislosti hovoří o možnosti svátosti smíření online či po telefonu. S tím souvisí také téma využití robotů pro výkon duchovního povolání. V buddhistickém chrámu v japonském městě Kjóto působí duchovní-robot označený jako Mindar (na snímku vpravo), který věřícím žehná, a dokonce s nimi dokáže vést duchovní rozhovor. V roce 2017 byl k pětistému výročí reformace v Německu naprogramován robot BlessU-2, který žehná věřícím v pěti jazycích. Jeho poslání bylo rozpoutat debatu o budoucnosti církve a možnosti využití umělé inteligence.

Není už jen pomyšlení na to, že by mohl duchovní zastoupit robot, poněkud kacířská myšlenka?

Možná to tak někomu připadat může, já tady ale myslím na svatého Pavla, když v 1. listě Tesalonickým (5, 21) píše: „Všecko zkoumejte, dobrého se držte.“ A to mi přijde v této souvislosti jako důležitá výzva. Osobně si dovedu představit, že v budoucnu může umělá inteligence pomoci duchovním v křesťanských církvích vytvářet kázání, případně je může v této činnosti nahradit úplně. Lze také naprogramovat robota, aby prováděl naprosto přesně nějaké rituální jednání. Zní to možná ani ne tak kacířsky, jako zábavně, ale vzbuzuje to vážné otázky. Jaká je podstata a cíl církevního kázání? Jak vlastně v současnosti pojmout roli duchovního? Co je pro ni podstatné? Jaká je podstata kněžství? A tak dále.

Je tedy budoucnost náboženství v jeho online formě?

V současné době se to tak jeví. Domnívám se ale, že u online náboženství to nekončí. Otázka totiž zní, zda je možná online náboženská zkušenost. Případně jak by taková zkušenost mohla vypadat. S neustálým rozvojem internetu se čím dál tím víc stírá rozdíl mezi fyzickým prostorem a kyberprostorem. Vzniká tak jakýsi hybridní prostor. V něm žijí hybridní lidé neustále připojení k internetu. Doba internetu věcí se zvolna chýlí ke konci a nastává věk internetu všeho. I teologie a náboženství. A online náboženská zkušenost může posloužit jako začátek pro další rozvoj teologického myšlení.

Nemůže se z víry, která se odehrává mezi bohem a člověkem, stát víra mezi bohem, počítačem a člověkem?

Proč ne? Otázka je, ale jak to myslíte. Není už dnes počítač médiem pro konzumaci náboženského obsahu, a tedy jakýmsi prostředím pro náboženskou zkušenost, tak jak jsem o ní právě mluvil? Mluvíme-li o křesťanské víře, je třeba poznamenat, že ta se neodehrává jen mezi Bohem a člověkem, ale i mezi lidmi, ve společenství věřících, které cítí svou sounáležitost s celým lidstvem. Vraťme se ale k vaší otázce. Pokud by měli pravdu zastánci technologické singularity a skutečně se někdy povedlo vytvořit stroj, který by dosáhl úrovně člověka, nebo by jej dokonce překonal, byla by otázka víry počítače relevantní.

Křesťanská teologie hájí myšlenku stvoření. Navazuje při tom na starší tradici židovskou a tvrdí, že člověk byl stvořen k Božímu obrazu. To, že je člověk Imago Dei, dokládá právě tvůrčími schopnostmi člověka, které v tomto pohledu jaksi zrcadlí tvorbu Boží. Lidé jsou tak jako Bůh. Nemůže se stát, že bychom ve snaze být jako Bůh, vytvářeli umělou inteligenci k obrazu svému? Aby byl počítač – či počítačem ovládaný robot – jako člověk?

Umělá inteligence začíná být pro křesťanské církve velmi zajímavé téma. V únoru loňského roku proběhla ve Vatikánu veliká konference k umělé inteligenci, kde náš tým zastupoval kolega Ambrus. V jejím závěru podepsali zástupci Vatikánu, italské vlády a několika technologických společností memorandum o spolupráci v oblasti etiky umělé inteligence. A není to rozhodně jen o etice. Vývoj umělé inteligence se dotýká klíčových oblastí teologie a domnívám se, že teologie může na oplátku přispět k aktuální debatě o vývoji umělé inteligence. Třeba i prostřednictvím naší výzkumné skupiny.