Je považován za špičku ve výzkumu flebotomů a leishmanií. Založil laboratoř pro výzkum přenašečů infekčních nákaz, kde se svým týmem intenzivně přispívá k rozvoji lékařské entomologie na Univerzitě Karlově. Profesor Petr Volf byl spolu s dalšími čtyřmi vědci na sklonku roku 2020 oceněn prestižní univerzitní podporou Donatio.
Říká o sobě, že je terénním biologem; venku se cítí lépe nežli na společenských oficialitách. Dříve než nastoupil studium na Přírodovědecké fakultě UK, byl vášnivým ornitologem mapujícím zpívající samce rozličných ptáků v pražských parcích. Důvodem, proč se nakonec rozhodl pro parazitologii, byla touha podívat se do světa. A „díky“ řadě chorob, jež paraziti způsobují, skutečně celý svět procestoval. A ptáci? Ti mu zůstali velkým koníčkem.
O víkendech jej můžete potkat s dalekohledem třeba v jižních Čechách. „Vypadnout do lesa nebo na rybníky mi pomáhalo překlenout první nepříjemnou vlnu koronavirové epidemie,“ přiznává na úvod interview parazitolog. A s pobavením dodává: „Můj praprapradědeček byl mistr ovčácký v jihočeských Mirovicích, zvířátkům rozumíme v rodině hodně dlouho.“
Zabýváte se hmyzími přenašeči exotické choroby. Jak a kdy jste se k tomu dostal?
Leishmaniózy jsou opravdu onemocnění typická spíše pro tropické a subtropické země, vyskytují se ale pravidelně i v jižní Evropě. Přenašečem je drobný hmyz podobný komárům – flebotomové. V Evropě jsou běžní okolo Středozemního moře, ale našli jsme je i v Maďarsku, Rakousku nebo na jižním Slovensku. Leishmaniózy jsou, po malárii, druhým nejdůležitějším protozoárním onemocněním sledovaným Světovou zdravotnickou organizací (WHO).
Jsou poměrně málo prozkoumané, je jich spousta druhů a mají různé hostitele, třeba hlodavce nebo psy. Vakcína proti lidské leishmanióze zatím není, ale v půlce ledna nám v časopise Nature Communications vyšel článek, kde popisujeme vhodný model pro testování vakcín.
Vy se tématu věnujete přes tři dekády, že?
Když jsem v roce 1991 dokončil aspiranturu a získal místo odborného asistenta na katedře, byl jsem pověřen výukou lékařské entomologie. Šlo o úžasnou dobu: nebyly žádné granty či jiné peníze na vědu, přístrojů pramálo, ale panovala absolutní volnost. I běžné chemikálie jsme si vyměňovali mezi laboratořemi. Třeba jsem během postgraduálního studia pravidelně jezdil vlakem se vzorky do Parazitologického ústavu Akademie věd do Českých Budějovic, abych mohl dělat elektroforézy, bloty, na kapalinové chromatografii nebo elektronovém mikroskopu. Hodně jsem se tam naučil, třeba od Libora Grubhoffera, tenkrát začínajícího vědce (dnes šéfuje Biologickému centru AV ČR – pozn. red.). Ne vždy se mi však vše dařilo. Dodnes vzpomínám, jak jsme třeba lepili skla na elektroforézu a jedovatý akrylamid nám tekl po rukách..., ale byla to neocenitelná zkušenost (vypráví pobaveně).
Podmínky k výzkumu i kontakty se zahraničím byly asi hodně odlišné od dnešních...
Se současnou situací se to nedá srovnat. V areálu ve Viničné ulici 7, kde teď sídlí většina z více jak dvaceti členů mého týmu, jsem tehdy seděl sám, uprostřed starého nábytku. Občas mě navštívil pan profesor Weiser, odborník na patologii hmyzu. Jednou mne upozornil, že se v Římě uskuteční první mezinárodní konference o flebotomech... Platil jsem si vše z vlastní kapsy, v té době byla navíc manželka doma se synkem, počítali jsme každou korunu. Sedl jsem na autobus – a odjel. Konference byla úžasná, poznal jsem tam řadu lidí, kteří mi časem moc pomohli. Bydleli jsme v ubytovně pro poutníky poblíž Vatikánu. V kapse s penězi jen na dvě noci jsem se na Palatinu poohlížel, kde zabivakuji na zbytek pobytu (směje se). Díky této konferenci jsem se definitivně rozhodl pro flebotomy a leishmanie. A po mnoha neúspěšných pokusech se mi podařilo dostat na stáže do Anglie, k profesorům, kteří byli špičkou oboru.
Předpokládám, že v Anglii byla situace o poznání lepší.
Měli kvalitní vybavení a byli nesmírně vstřícní! Ale hlavně na Liverpool School of Tropical Medicine a Imperial College byli úžasní lidé, třeba David Molyneux, Richard Ward a Robert Killick-Kendrick. U nich jsem se mnohé naučil. I o tom, jak se mají k sobě vědci chovat. Byl jsem začátečník v oboru, z východu, mluvil špatnou angličtinou, a přesto se tito světoznámí profesoři se mnou bavili jako rovný s rovným. Fascinující zkušenost! V Praze jsem se pak snažil vybudovat tým, který by mohl zahraničním konkurovat, a byl postaven na britském, kolegiálním přístupu: bez okázalé hierarchie a zbytečného nadřazování se mladším.
Leishmaniím a flebotomům jste zůstal věrný?
V podstatě ano. Vybudovat laboratoř od nuly a začít produkovat kvalitní výsledky trvá pár let. Další roky zaberou, než tým získá mezinárodní renomé. Postupně jsme nashromáždili největší sbírku kolonií flebotomů (sající flebotom je na snímku vlevo) na světě; nyní jsme jedna z mála laboratoří, které umí kombinovat terénní výzkum v oblastech s leishmaniózou a výzkum v laboratoři. Pracovali jsme prakticky ve všech zemích Balkánu a Kavkazu, také v Turecku, Etiopii, oblastech Severní Afriky, v Brazílii i Thajsku. Mám perfektní tým spolupracovníků, studentů i postdoků, kteří dělají s flebotomy pokusy jinde nevídané. Mám z toho velkou radost a chci jim moc poděkovat.
Jak a kde na výzkum sháníte peníze?
To je naopak ta nejméně „zábavná“ část našeho výzkumu. Většina mého týmu je placena z grantových peněz, a ty je nyní poměrně složité sehnat, zejména v Česku. Grantová agentura ČR financující základní výzkum dostává zoufale málo peněz. Je strašné, že letos byla úspěšnost projektů GA ČR pod 15 procent! Zbylých více jak 85 procent představuje obrovské rozčarování spojené se spoustou promarněného času nad přípravou projektů. My naštěstí máme i mezinárodní granty, třeba projekty Horizont 2020, a jsme spoluřešiteli na několika projektech od britských grantových agentur. Bez nich by to opravdu nešlo. Nemít svůj skvělý tým, tak bych to ale asi již vzdal (prof. Volf letos nový GA ČR dostal – pozn. red.).
„Profesor Petr Volf a jeho lidé“: přátelé i vědci, kteří se podíleli na vývoji vakcíny proti leishmanióze / Foto: Michal Novotný
Rozumíte přenosu infekčních onemocnění. Jak nahlížíte na současnou pandemii?
Dle mého, jedním z problémů téhle epidemie je, že se k ní zejména zpočátku vyjadřoval úplně kdekdo, od „popíračů“ až po – já říkám – „svědky kovidovi“, kteří na podzim prorokovali totální a neodvratitelný kolaps do pěti dnů. Média se snad konečně trochu poučila a více prostoru v nich dostávají skuteční odborníci, jako prorektor Jan Konvalinka nebo již zmíněný profesor Grubhoffer, z lékařů třeba docentka Hana Roháčová, primářka z Bulovky.
Nejsem virolog, ale díky našim terénním výzkumům jsem spoluautorem i několika publikací o virech přenášených flebotomy. Všechny se jmenují tak, jak je ve virologii běžné, podle místa, kde byly poprvé zjištěny či izolovány. Podle mě bychom tedy měli mluvit o čínském koronaviru Wu-chan, ať už se to někomu líbí, nebo ne.
Jak se současná situace promítá do vašich výzkumu?
Zrušili jsme všechny zahraniční cesty, včetně terénních výzkumů, proto nemáme dostatek materiálu na některé projekty nebo i diplomové práce. Je to smutné. Navíc, o unikátní kolonie flebotomů se musí někdo neustále starat – flebotoma na rozdíl od třeba leishmanie nemůžete zamrazit. Oceňuji, že i za těchto složitých podmínek mí spolupracovníci a studenti dělají maximum. Navíc, postdoci z mého týmu – zejména Magda Jančářová – pomáhají i při diagnostice koronaviru ve výzkumném centru BIOCEV, a také Tereza Leštinová byla dobrovolnicí ve vinohradské nemocnici. Zkrátka, snažíme se být užiteční i jinak.
Věřím, že v létě se situace zlepší natolik, abychom se mohli vrátit i k terénním výzkumům v zahraničí.
Leishmanie ve flebotomovi, fotografie z fluorescenčního mikroskopu / Foto: Jovana Sádlová
| Prof. RNDr. Petr Volf, CSc. |
| Absolvoval Přírodovědeckou fakultu UK, kde dnes učí předměty jako lékařská entomologie a obecná parazitologie. Je autorem či spoluautorem 230 odborných článků v impaktovaných vědeckých časopisech a úspěšně vychoval 21 postgraduálních studentů. Šest let na Univerzitě Karlově zastával post prorektora pro vědeckou a tvůrčí činnost a nyní předsedá radě interní Grantové agentury UK. |
