Pavel Hulva: Strach z vlka je spíše evoluční atavismus

Karpaty bere za jednu z posledních výsep divoké přírody ve střední Evropě a v podhůří milovaných Beskyd má základnu-chatu, odkud se vydává do terénu za velkými šelmami. Zoolog, molekulární biolog a ekolog Pavel Hulva ale nepohrdne ani Vysočinou a dalšími kouty republiky, kde se mihnou vlci. Chce vědět o každém z nich. A že ví! Vždyť se zabývá genetickou analýzou vlčích smeček. A jak je z následujících fotografií dobře patrné, zdaleka nezůstává jen „doma“ a ne pouze u vlků.

I proto ve mně s přibývajícím časem mizela naděje na uskutečnění rozhovoru, o který jsem Pavla Hulvu poprosila koncem ledna. Tu a tam se mi při přesunu napříč republikou ozval a ujistil mě – „Ano, s rozhovorem počítám… V noci se vracím z východu, tak snad ráno…“ – nezbývalo než doufat.  A koncem února to klaplo – skončilo sčítání šelem v CHKO Beskydy. Nastal ideální čas, aby i magazín Forum za vlky vyrazil.

Podle posledního unikátního vlčího terénního monitoringu se v ČR v roce 2020 alespoň částečně nachází dvaadvacet vlčích teritorií. Devatenáct z nich v pohraničních oblastech, přičemž některá na naše území zasahovala pouze nepatrně. Ve čtrnácti případech se jednalo o smečky, které v našich podmínkách čítají obvykle čtyři až šest jedinců. Oproti roku 2019 se počet teritorií zvýšil o čtyři, počet smeček o jednu.

S docentem Tomášem Bartoničkou z Masarykovy univerzity v tropickém deštném lese (foto: Radek Lučan).

Daří se vám-vědcům a ochráncům přírody „přesvědčit“ veřejnost, že vlci nejsou tak zlí jako v pohádce o Karkulce? Naučili jsme se respektovat vlka jako přirozeného „spoluobyvatele“?

Vzhledem k tomu, že žijeme v rozvinuté části světa, dá se říci, že většina společnosti už středověké předsudky překonala a ve vztahu k velkým šelmám vychází z moderních přírodovědných poznatků, tedy považuje vlka za přirozenou součást naší fauny. Co se týče pohádky o Karkulce, tak tam je to trochu složitější. Podobných příběhů existuje v Eurasii i Africe celá řada a roli zlé postavy sehrávají různá zvířata nebo i nadpřirozené bytosti. Existuje zajímavá fylomemetická práce, která poukazuje na to, že syžet příběhu je pravděpodobně starší, než obsazení vlka do této role v západním Palearktu (1). Vlk zkrátka přestavuje vhodný objekt pro projekci kolektivního stínu ve smyslu C. G. Junga, což je ale nutná fáze na cestě k uvědomění (2).

Úplně vyhráno tedy tento druh nemá. Tím nepopírám konflikt mezi vlkem a pastevci, nicméně stát nabízí stoprocentní kompenzace a z hlediska celé společnosti jsou milionové částky ročně vyplacené za škody zcela zanedbatelné ve srovnání s cenou za ekologické kolapsy, které přírodu s lidmi poškozenými ekologickými sítěmi bez zpětnovazebných mechanismů zajišťovaných velkými predátory stíhají, a ekosystémovými službami, které tento klíčový druh naší přírodě poskytuje.

Čím to, že psa chce mít většina z nás doma za mazlíčka, a vlkovi tváří v tvář – pokud se to tedy dá takto říci – cítíme strach a ohrožení?

Zde bych asi odkázal na brilantní zkratku O. Wilsona: “The real problem of humanity is the following: we have paleolithic emotions; medieval institutions; and god-like technology.“ Já bych dokonce řekl, že ve vztahu k velkým šelmám jsou lidské emoce pre-paleolitické, odpovídající fázím před vznikem rodu Homo, kdy pro nás šelmy představovaly reálné každodenní nebezpečí. Po vynálezu vrhacích a mechanických střelných zbraní se ovšem karty začaly rychle obracet. Musíme si uvědomit, že velcí savci, kteří byli schopni přežít až do dnešních dnů Antropocénu, jsou silně selektováni na strach z člověka, dnes proto představuje strach z vlka spíše evoluční atavismus.

Pes naopak představuje formu vlka, která se přizpůsobila podmínkám lidské společnost a v průběhu tohoto evolučního procesu u něj vznikla řada adaptací, usnadňujících komunikaci s člověkem, jako je například štěkání, komunikace očima, vrtění ocasem aj. Tyto adaptace včetně neotenie jsou konvergentní s naším druhem, takto „polidštěný“ vlk je proto západním člověkem často vnímán jako snazší partner než ten divoký. Ale v tomto ohledu existují kulturní rozdíly, např. na blízkém východě je pes vnímán spíš negativně a na tom dálném je často považován za masné zvíře a uměle selektován tímto směrem. Ovšem i vlk je pro mnoho lidí objektem pozitivní projekce a je vnímán jako symbol hrdosti a ušlechtilosti. Démonizace je spojena spíše se společnostmi s pastorálním náboženstvím, původní animismus vlka často zbožšťuje (3).

Tu a tam se v médiích objeví zpráva o tom, že stádo hospodářských zvířat napadl vlk. Proč dá někdy vlk přednost zvířeti v ohradě před divokou zvěří – což by asi pro něj bylo přirozenější, vždyť je lovec?

Předpokladem pro tyto případy je prostě statistika. Mnoho lidí žije v iluzi, že někde za humny se rozkládá divočina, což už ovšem ve většině světa neplatí, biomasa všech divokých savců představuje jen pár procent biomasy člověka a jeho domestikantů, vyloučit útok divokého predátora na domácí zvíře proto nelze. Přesto, jak naznačují výzkumy, zastoupení domácích kopytníků v potravě vlka v mírném pásmu je jen pár procent, vlci naprosto preferují přemnožené volně žijící jelenovité a prasatovité. K útokům na hospodářská zvířata může přispět i pytláctví, vlk je sociální predátor a loví ve smečce, což je vlastně rodinná skupina, pokud odstřelem tuto skupinu hendikepujete, může pak dát přednost snazší kořisti.

Jak jste se vlastně k výzkumu vlků dostal?

Původní specializací jsem genový inženýr, ale srdce mě vždy táhlo ke zvířatům a jejich evoluci, takže s přelomem tisíciletí jsem se vrhnul do vod molekulární fylogenetiky v rámci zoologie. Zaměření naší pracovní skupiny dnes zahrnuje evoluční genetiku, molekulární ekologii a ochranářskou biogeografii savců, zejména těch hodně pohyblivých, jako jsou netopýři, šelmy, kopytníci nebo kytovci. Zabýváme se ale také skupinami s „druhohorní“ ekologií, jako jsou např. hmyzožravci. Zmiňované linie tvoří jednu větev na evolučním stromě, která se označuje jako Laurasiatheria. Snažíme se propojit genetická data o těchto zvířatech s informacemi o vývoji prostředí, ať už v minulosti nebo dnes.

Možná nejvíc pozornosti si u vás osobně získala populace tzv. Karpatských vlků. Je to tím, že vykazuje unikátní genetické vlastnosti a jeho historie sahá až do doby ledové?​

Karpaty představují z biogeografického hlediska ostrov boreálního biomu uprostřed Evropy, vzhledem k vyšší nadmořské výšce i relativně zachovalé přírody. To sebou nese i určitou dávku romantiky, vzpomínky na dětství, Karpatské hory apod. Realita ovšem není tak růžová jako v dětských snech o divočině, snažíme se proto přispět i k výzkumu a ochraně přírody v tomto unikátním regionu, který je v současnosti ohrožován nevhodným lesním hospodařením, překotnou výstavbou infrastruktury apod. Karpatská populace vlka je určitě z vědeckého hlediska velmi zajímavá. V současné době máme rozsáhlou spolupráci se Štátnou ochranou prírody Slovenskej Republiky a věnujeme se intenzivně krajinné genetice velkých šelem v západních Karpatech.

S jarem přicházejí časté a dlouhé přesuny vlků. Právě v tomto období mladí vlci hynou na silnicích. Dá se na tom něco změnit, udělat jinak?​

Do těchto smutných případů se opět promítá statistika, pokud bude vlčí populace posilovat, budeme se zákonitě setkávat i s tímto typem mortality. Můžeme se z nich ale samozřejmě poučit a kromě ochrany vlka využít jeho vlajkového statusu i k usnadnění života obrovského množství dalších obratlovců, kteří na silnicích hynou také. Ekologický koncept rewilding bývá často představován pomocí tří C – Cores, Corridors, Carnivores. Kromě vymezování chráněných území a ochrany vrcholových predátorů je velmi důležité ochraňovat i prostupnost krajiny, např. pomocí evidence-based plánování zástavby krajiny, která bude zohledňovat prostorovou ekologii zvířat, a pomocí prvků, které umožňují překonávat liniové bariéry v krajině, jako jsou ekodukty, estakády apod.

Z analýz DNA vzorků z každoročního monitoringu vlka v ČR i Slovensku máte dokonalý přehled o tom, jak to s vlkem u nás vypadá. Jak si vlk stojí u nás a v Evropě dnes?

V Evropě pozorujeme v poslední dekádě určitou regeneraci populace velkých šelem, což je z globálního hlediska vcelku unikátní. Faktory, které k tomu přispívají, nejsou zcela popsány, v tomto ohledu se také snažíme přispět svou troškou do mlýna. Roli hrají pravděpodobně změny krajiny, které sice v některých oblastech zahrnují intenzivní zemědělství, v jiných ale opouštění venkova a zarůstání lesem, a také aktivity ochrany přírody a změnu v postoji k šelmám u čím dál větší části populace. Naše republika pak představuje díky své pozici ve Střední Evropě něco jako genetickou křižovatku (4, 5), což nakonec platí obecně. Tak se můžeme v Čechách setkat především s příslušníky středoevropské nížinné populace vlka, na Moravě a ve Slezsku hlavně s Karpatskou populací, i když i sem začínají pronikat vlci ze středoevropské nížinné populace, což zřejmě souvisí s její celoroční ochranou.

Výsledky z ČR pravidelně propojujeme v rámci mezinárodních konsorcií s daty z ostatních zemí a snažíme se pozorované trendy popisovat v rámci paradigmat současné populační biologie, v aplikované sféře potom poskytovat pro účely ochrany přírody, jako je např. příprava programu péče o vlka obecného v ČR pod patronátem MŽP, reportování příznivého ochranářského statusu pro EU aj. Více informací o genetickém monitoringu vlka v ČR mohou zájemci najít např. na adrese https://www.navratvlku.cz/o-vlkovi-genetika/.

A kolik smeček se v ČR vlastně vyskytuje? Mluví se dokonce o dvaadvaceti...

Ano, s kolegy jsme nedávno zveřejnili informace o početnosti populace v sezóně 2019/2020. Údaje se zpracovávají pro takzvaný „vlčí rok“, což je perioda od prvního máje do filipojakubské noci dalšího roku, která odpovídá reprodukčnímu cyklu vlka lépe než kalendářní rok. Na naše území zasahovalo v tomto období dvaadvacet vlčích teritorií, většina z nich je ale přeshraničních, to souvisí s tím, že naše republika je geomorfologicky pozůstatek impaktního kráteru, a vlci se jako první usazují v méně zabydlených hraničních pohořích. Takto malá populační hustota je ve značném kontrastu s intenzitou emocí, které vlci vyvolávají, což odkazuje na evolučně psychologické souvislosti zmíněné na začátku rozhovoru.