Kateřina Cidlinská: Česká věda je androcentrická

Ženy v České republice často opouštějí vědeckou kariéru ještě před jejím rozjezdem. Nerovně nastavené příležitosti a rozdílný systém podpory je totiž provázejí už od začátku akademické dráhy. Tématu se dlouhodobě věnuje Kateřina Cidlinská, doktorandka Fakulty sociálních věd UK a předsedkyně České asociace doktorandek a doktorandů.

Jak jsou na tom studenti a studentky doktorských programů u nás obecně?

Na to se těžko odpovídá. V České republice má totiž každé pracoviště podmínky pro doktorandy nastavené jinak, a tak jsou mezi nimi obrovské rozdíly. Jeden spojující prvek tady ale máme. Je jím vysoká „studijní úmrtnost“ doktorandů.

Známe její příčiny?

Naprostá většina doktorandů musí mít ke studiu zaměstnání, často na plný úvazek. Pokud píšete disertaci po večerech a o víkendech, dost pravděpodobně ji nikdy nedoděláte. Další příčinou je nekoncepční přijímání studentů. Pracoviště nabírají doktorandy, aniž by pro ně byla schopna zajistit vhodné podmínky. Mnohde jsou využíváni jako levná pracovní síla, kterou z většiny zaplatí ministerstvo formou stipendia.

Máte pro tuto situaci nějaké řešení?

Pokud má být doktorské studium začátkem vědecké kariéry, musí podle toho vypadat. Naše asociace proto chtěla prosadit povinnost škol zajistit každému doktorandovi v prezenční formě studia minimálně poloviční úvazek. Tento plán však padl. Připravovaný návrh strategického záměru vzdělávací a tvůrčí činnosti pro oblast vysokých škol na období po roce 2021 s touto variantou nepočítá.

Přichází naproti tomu se změnou koncepce financování doktorandů. Opouští dosavadní model financování takzvaně na hlavu, což by mělo vést mimo jiné k pečlivějšímu náboru doktorandů a zvýšení jejich měsíčního příjmu. Teprve uvidíme, v jaké formě bude strategický záměr nakonec přijat a jaké budou jeho reálné dopady.

Zaměřme se nyní na doktorandky. Jsou problémy začínajících vědců a vědkyň stejné, nebo se v něčem liší?

Na úrovni studia velké rozdíly nenajdeme. Situace se ale promění, podíváme-li se na výhledy do budoucna a na podporu, jíž se ženám dostává, aby se mohly ve vědě uchytit a zůstat. Proto také po doktorátu z vědy najednou „mizejí“. Statistiky říkají, že v humanitních a sociálních oborech ženy odcházejí již během doktorského studia, v přírodních a technických po dokončení doktorátu nebo během postdoktorské fáze. V obou případech tedy hned zkraje vědecké dráhy.

V jakém smyslu mají dámy na začátku akademické dráhy menší podporu?

Systém vědeckých kariér s jejich biografiemi nepočítá a zároveň mají i méně neformální podpory. Nadřízení často motivují ty podřízené, s nimiž se snadno identifikují, vidí v nich vlastní začátky. Říká se tomu "princip klonu". Ve vědě představují většinu nadřízených muži, větší šanci na neformální podporu tak mají začínající vědci než vědkyně. Ty jsou pro své seniorní kolegy méně „viditelné“, případně si o nich myslí, že stejně brzy odejdou na mateřskou dovolenou.

Ženám se tedy dostává méně té neformální, lidské podpory. Jak jsou na tom s podporou institucionální?

Špatně. To je také hlavní důvod, proč ženy z vědy odcházejí. Pravidla, jimiž se řídí akademický svět, jsou nastavena androcentricky. Vycházejí z představy tradiční mužské pracovní dráhy. Je to dráha lineární, jakákoli přestávka je sankcionována. Život se kariéře musí absolutně podřídit. To je však něco, co se snáze dělá mužům, kteří v naší společnosti na rodičovskou dovolenou odcházejí málokdy, tráví mnohem méně času péčí o děti a domácnost a jejich kariéře se v rodině přičítá větší váha než té ženině.

Rozdíl mezi ženami a muži v šancích na úspěšný rozjezd vědecké dráhy je dobře vidět na datech o dlouhodobé zahraniční mobilitě. Na delší pobyty vyjíždějí s celými rodinami mnohem častěji pánové, jejich partnerky se vzdávají, alespoň dočasně, budování vlastní kariéry a v zahraničí je podporují – starají se o děti. Naopak mužů, kteří vyjedou podporovat kariéru své ženy a jsou kvůli její práci několik let v domácnosti, je poskrovnu. Ženy tak častěji vyjíždějí spíše na kratší stáže, případně na delší ještě jako bezdětné během doktorátu.

Současná pravidla vědeckých kariér ale jasně preferují právě dlouhodobou mobilitu v postdoktorské fázi.

Ano, a na tom se právě hezky ukazuje, že česká pravidla kopírují tradiční mužský kariérní model. Z výzkumu, který jsme provedli v NKC – gender a věda, přitom jasně vyplývá, že pánové tyto nuance často vůbec nevidí. Nevnímají, že naše pravidla nejsou genderově neutrální.

Nerozumějí logice nepřímé diskriminace, nechápou, že když pravidla dopadají jinak na muže a na ženy, nejsou objektivně spravedlivá.

Jedním dechem tak řeknou, že narození dětí nemělo na jejich kariéru žádný vliv, protože to břemeno převzala manželka, a druhým dechem přiznají, že nechápou, proč a jak by měla pravidla reflektovat nastavení osobního života vědců a vědkyň.

Takže pak například u atestací není zohledněno, jestli někdo nemá výsledky proto, že byl líný, anebo že byl na mateřské, jak nám řekl jeden seniorní výzkumný pracovník. Výsledky takové situace jasně vidíme na statistických datech. Ženy v reprodukčním věku z vědy mizejí a již se nevracejí, nehledě na to, jak chytré a talentované byly.

Ty, které se chtějí věnovat vědě, ale na toto nastavení přistupují dobrovolně.

A co jiného mají dělat? Doktorandka nebo postdoktorandka není v pozici, aby měnila pravidla kariérních řádů a grantových soutěží. Na takových pozicích bývají starší pánové, kteří své kariéry vybudovali za velké podpory manželek. Je třeba, aby tuto skutečnost reflektovat začali muži.

Mezinárodní projekt L’Oréal For Women In Science vznikl v roce 1998 na základě spolupráce organizace UNESCO a společnosti L’Oréal s cílem podpořit ženy působící na poli vědy a ocenit jejich úsilí. Letos v České republice získají finanční odměnu v celkové výši 600 000 Kč tři nadané vědkyně do 40 let. Mezi oceněnými bývají pravidelně i vědkyně z Univerzity Karlovy.