Oceněná Doležalová propojuje archeologii s geologií

V oblasti západní Anatolie, na místě Kaimakçı (nedaleko od Izmiru), odhaluje archeologický výzkum pozoruhodné střípky života v době bronzové. Mezi nálezy, jež odkrývají tajemství každodenního života dávných civilizací, patří i mlecí kameny – tedy nástroje, které drtily obilná zrna a jiné produkty a umožňovaly například pečení chleba nebo výrobu piva. Ač jde na první pohled o nenápadné artefakty, jsou to nositelé bohatých informací o technologických dovednostech, stravovacích zvyklostech, ale i kulturních a ekonomických sítích tehdejších komunit.

A protože jde o téma, které má jak archeologické, tak geologické aspekty, našlo „ideální“ řešitelku: Kristinu Doležalovou. Ta totiž vystudovala kombinaci geologie na Přírodovědecké fakultě UK s archeologií na Filozofické fakultě UK!

„Už ve svém bakalářském studiu jsem se zabývala ne přímo mlecími kameny, ale broušenou industrií. Byl to úplně nový bakalářský dvouobor, ale myslím, že dnes už je v zahraniční archeologii běžným trendem propojování s přírodními vědami. V magistru jsem pak pokračovala klasickou archeologií, kde jsem se od keramiky dostala ke kamenným artefaktům – právě proto, že jsem měla i geologii,“ řekla Doležalová magazínu UK Forum. Ve výzkumech pokračuje, od loňska je doktorskou studentkou v pražském Archeologickém ústavu Akademie věd ČR (spolu s FF UK).

Dvě ceny za výzkum dávného mletí

Při magisterském studiu si počínala výborně. Za svoji diplomku The tale of volcanic rocks. Assessing the grinding stones and their chaîne opératoire in 2nd Millennium BC Western Anatolia (2023), kterou vedl profesor Peter Pavúk z FF UK, získala Cenu Karla Engliše pro nejlepší absolventy společenskovědních programů!

„Ve své práci zpracovala rozsáhlý soubor kolem tří stovek mlecích kamenů z významné opevněné výšinné lokality v západním Turecku, dlouhodobě studovaný mezinárodním týmem. Práce představuje příklad kombinace archeologických a geologicko-petrografických přístupů s uplatněním nejnovějších metodologických postupů. Diplomová práce dosahuje kvality běžné spíše u prací disertačních,“ chválila komise udělující ocenění.

Kristina Doležalová nejprve převzala od rektorky UK Mileny Králíčkové Englišovu cenu (vlevo), v listopadu pak i čestné uznání za projekt GAUK.

Kristina Doležalová pak obdržela 17. listopadu ve slavnostně naladěném Karolinu i čestné uznání za související projekt Grantové agentury UK (GA UK), neboť „pomocí inovativní experimentální metody využívající replik kamenných mlecích nástrojů přispěla k poznání procesů spojených s mletím a drcením rostlinné i živočišné potravy“. Porota ocenila i zapojení středoškolských studentů, prezentaci výzkumů na konferencích i výstupy v časopisech, které lze považovat za „excelentní v rámci celé české archeologie“.

„Kristina si obě ocenění rozhodně zaslouží, protože kombinuje spolupráci napříč obory, komunikuje s mezinárodně uznávanými odborníky a systematicky tak pracuje na rozvoji analytických metod,“ uvedl pro Forum archeolog Jaroslav Řídký, jenž je Kristininým školitelem a řeší podobná témata v rozmanitých nálezových a kulturních prostředích. Sám se dlouhodobě výzkumu v Turecku věnuje, vydal řadu tematických publikací a roku 2014 obdržel Neuron Impuls pro nadějné vědce.

Analýzy nálezů ze západní Anatolie v Turecku, konkrétně ze zobrazené lokality Kaimakçı, tvoří jádro výzkumů geoarcheoložky Doležalové.

Vysněná „cesta do pravěku“

Kristinu Doležalovou, rodačku ze Slovinska, přivedla k archeologii láska k historii a touha pochopit minulost – ovšem v její celistvosti. Již na střední škole ji archeologie zaujala (psala maturitní práci o starověké Tróji), uvažovala ovšem také o paleontologii. Coby studentka třetího ročníku Gymnázia Na Pražačce navštěvovala přednášky v programu 24 hodin s FF UK, na dni otevřených dveří ji později přitáhla i geologie. Co s tím? Zvolila nově otvíraný mezifakultní dvojobor.

„Spojení těchto oborů bylo studijně náročné, ale zase nesmírně obohacující. Geologie mi poskytla nástroje, jak zkoumat suroviny, archeologie zase dodala širší kulturní souvislosti,“ vysvětluje nadšená doktorandka. Postupně se – díky Peteru Pavúkovi i Jaroslavu Řídkému, kolegům, a své unikátní specializaci – dostala k mlecím kamenům.

Artefakty, na něž se Doležalová specializuje, patřily k základnímu vybavení domácností v době bronzové. Sloužily nejen k přípravě (klasické) mouky, ale nejspíše také k drcení dalších plodin a surovin, jako jsou cizrna, sůl, žaludy nebo lískové oříšky. Každý takový kámen se skládá ze dvou částí – z vrchní, pohyblivé části, a dolní, která sloužila jako základna.

„Horní kameny bývaly menší, často kolem 20 až 30 centimetrů, zatímco dolní dosahovaly klidně až 80 centimetrů,“ popisuje téma svých výzkumů. Při zkoumání těchto nástrojů se však Kristina nezastavuje jen u vnějších charakteristik. Klíčové jsou pro ni otázky druhu i původu materiálu a způsobu jeho použití.

„Zjistili jsme například, že mnohé kameny byly vyrobeny z materiálů, které musely být dováženy z lokalit vzdálených až sto kilometrů! To svědčí mimo jiné o rozsáhlých obchodních kontaktech a kulturní výměně,“ upozorňuje, co vše lze vyčíst.

Archeologie, která oživuje zapomenutou práci

Jednou z metod, kterou „geo-archeoložka“ využívá, je experimentální archeologie. Jde o obor, který zkouší a oživuje přesné postupy, co a jak bylo možné. Kristina tak vytváří přesné kopie dávných mlecích kamenů, aby co nejpřesněji simulovala jejich někdejší užití v praxi. „Nechali jsme si u kameníka vyrobit repliky mlecích kamenů a prováděli na nich experimentální mletí ve spolupráci se stážisty z programu Otevřená věda AV ČR a brigádníky mimo jiné s pšenicí, ječmenem, cizrnou nebo dokonce oříšky,“ popisuje v místnosti, kde má repliky k dispozici. Cílem mnoha těchto experimentů bylo pochopit, jakým způsobem (či jakými pohyby) byly kameny asi používány a jaké stopy opotřebení na nich zanechávaly různé suroviny.

Zajímavé jsou pak postřehy, že mlecí kameny mohly být užívány nejen k mletí obilí, ale i drcení soli, přípravě pigmentů anebo zpracování olejnatých semen, bobů. „Například lískové oříšky zanechávají specifické stopy, které se liší od těch vznikajících při mletí obilovin,“ osvětluje Doležalová s tím, že mlecí „šutry“ se musely jednou za čas zdrsnit, aby podávaly slušné výsledky. Jako surovina pro jejich produkci sloužily vezikulární bazalty, nazývané také čediče nebo jiné vulkanické horniny, jako je andezit.

Kameny ovšem neměly vliv jen na technologické postupy, ale i na zdraví uživatelů! „Do mouky se totiž při mletí dostávají mikročástice kamene, drobná drť. Archeologické nálezy ukazují, že zuby tehdejších lidí byly často výrazně obroušené,“ upozorňuje Doležalová. Při experimentech, do nichž se v rámci akce Otevřené vědy probíhající v pražském Archeologickém ústavu AV ČR zapojili i studenti středních škol, se ukázalo, že efektivita mletí závisela na velikosti a kvalitě kamenů.

„U menších kamenů trvá namletí sto gramů pšeničné mouky přibližně dvacet minut, zatímco u větších kamenů je tento proces rychlejší. Trénovaná osoba v pravěku by to mohla zvládnout za pět až patnáct minut,“ odhaduje Doležalová. Taková práce byla nejčastěji doménou starších dívek a žen, ale z etnografie víme, že mlecí kameny někdy využívali i muži.

Cíl: porovnání tří zajímavých lokalit

Jedním ze směrů dalších výzkumů oceněné Kristiny Doležalové je analýza původu surovin používaných na výrobu mlecích kamenů. V západní Anatolii byly často používány vulkanické horniny, pískovce či slepence, které se dovážely z různých lokalit. „Například surovina na výrobu konkrétních kamenů v Kaimakçı, které jsem zkoumala, pocházela z nalezišť vzdálených až sto kilometrů. To naznačuje, že tehdejší komunity měly rozsáhlé obchodní sítě,“ popisuje.

V doktorském studiu by Kristina ráda porovnala druhy a styly kamenů ze tří nalezišť – z Kaimakçı, Beycesultan (na snímku vlevo) a Liman Tepe –, což by mohlo osvětlit výměnu či sdílení nápadů i surovin různými komunitami, nebo jejich lokální specifičnost. Takový výzkum, na nějž se vědkyně zaměří, může přinést poznatky o mobilitě a spolupráci tehdejších kultur.

Důležitou pomůckou pro její bádání bude trasologie – tedy metoda, která zkoumá stopy opotřebení na nástrojích. „Trasologie nám umožňuje zjistit, jakým způsobem byly kameny používány,“ říká Kristina. Tato metoda je náročná na detailní analýzu a vyžaduje propojení archeologie, geologie i dalších oborů. Doležalová využívá i silikonové otisky, které jí umožňují studovat povrch kamenů pod mikroskopy: „Z Turecka nemůžeme artefakty vyvážet, takže otisky jsou jedinou možností, jak provést podrobné analýzy v Česku.“

Členové oceněného projektu Grantové agentury UK: uprostřed stojí profesor Peter Pavúk z Filozofické fakulty UK, nalevo spoluřešitel Ján Bobik.

Co bude se získanými poznatky? Oceněná doktorandka již nyní plánuje vydat nejméně tři studie: článek o experimentech a trasologické analýze, shrnující článek o mlecích kamenech ze druhé a třetí zatím nezpracované lokality, a konečně i komparativní studii. Odborně je cílí do mezinárodních časopisů typu Journal of Archaeological Science, Archaeometry, Wear či IANSA. „Doufám, že mé články přinesou nové zajímavé poznatky a inspirují další badatele k mezioborové spolupráci,“ říká Kristina Doležalová, která se zapojuje i do dalších expedic či projektů – například v Súdánu, nebo v turecké neolitické Kappadokii, kde se též podílí na výzkumu mlecích kamenů... Zdá se, že jsme o ní v magazínu Forum nepsali naposled!