Polonahý muž zmítající se na zemi vytřeští oči a kouše do sklenice, kterou mu podal kdosi z přihlížejících. Zvuk skla drceného mezi zuby tahá za uši. Šamanům se nedaří přimět ducha předků, aby opustil jeho tělo. Rituál ve vesnici Murtigading zaujatě sleduje i Anna Beránková, studentka indonésistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, a pečlivě si píše poznámky.
Muž se dostal do transu během tradičního jávánského tance jathilan, o kterém bude její bakalářská práce. Se šamany hovoří Anna plynnou indonéštinou. Večer po skončení jathilanu nasedá na skútr a s obdivuhodnou jistotou kličkuje v dopravní špičce do pronajatého bytu v Yogyakartě, kde studuje hru na nástroje gamelanového orchestru na Institut Seni Indonesia.
„Když jsem byla před lety na Bali, vlastně jsem ani netušila, že jsem v Indonésii,“ vzpomíná s úsměvem v lokální jídelně warung, kde si objednává svůj oblíbený salát s arašídovou omáčkou lotek. „Měla jsem celkem mylnou představu, jak tahle část planety vypadá. Vystudovala jsem vyšší pedagogickou školu a během lockdownu nemohla pracovat. Kamarádka Eliška Frühbauerová chválila na sociálních sítích studium indonésistiky, tak jsem si přečetla pár knížek, shlédla několik dokumentů a začalo mě to hrozně bavit,“ vysvětluje počátek cesty, která jí přivedla až na druhý konec planety.
Ve druhém ročníku se přihlásila do programu indonéské vlády Darmasiswa, který nabízí studentům mladším třiceti let studium jazyka nebo tradičního umění. „Můžete studovat batikování, tanec, výtvarné umění, ale já jsem si vybrala hru v gamelanovém orchestru.“ Neobvyklost takového rozhodnutí pořádně ocení jen ten, kdo gamelan někdy slyšel. Evropanovi se může zdát kakofonie cinkání a bubnování hodně nezvyklá, ale Indonésané ji vydrží poslouchat celé hodiny. V gamelanovém orchestru hrají nejrůznější kovové bicí nástroje až na rebab, což je strunný nástroj, na který se hraje smyčcem více zakřiveným než u houslí.
Rodačka z Prahy s hudbou vyrůstala. „Moje máma je úžasná hudebnice, hraje na kytaru a krásně zpívá. Od malička jsem jezdila na hudební tábory pro rodiče s dětmi, spoustu let jsem hrála na housle a myslím, že mám hudební sluch.“ Před zahájením vyučování si patnáct až dvacet studentů rozdělí nástroje – metalofony, gongy, xylofony a nejrůznější bubny – a učí se všichni dohromady. Západní způsob výuky učitele s jediným žákem, jako když se u nás chodí do houslí nebo berou hodiny hry na klavír, by nedával smysl. „Ze začátku jsem byla trochu nejistá v notaci, občas to dokáže být pěkný zmatek, rytmus se různě prolíná, ale dohromady to dává smysl.“
Anně připadá hudba gamelanového orchestru jako meditace, ale přiznává, že během vystoupení v univerzitní koncertní síni jednou usnula. Naštěstí seděla v hledišti a ne na jevišti. „Hraní v orchestru beru jako jedinečnou příležitost zažít na vlastní kůži jávánskou kulturu, ale nemám v plánu stát se gamelanovým mistrem.“
Evropský student musí být trpělivý
V programu Darmasiswa si zahraniční student může vybrat nejen předmět, ale i místo, kde bude studovat. „Když jsem se zeptala na facebookové skupině o Indonésii, jaké místo si ke studiu vybrat, prakticky všichni doporučili Yogyakartu. Je známá jako studentské město a zároveň je Instut Seni Indonesia považovaný za nejlepší uměleckou školu v zemi.“
Indonésie se stává moderní asijskou velmocí, její města spojují rychlovlaky a mrakodrapy tu rostou závratnou rychlostí, ale evropský student se musí obrnit pořádnou dávkou trpělivosti a být otevřený zcela jiné kultuře a zvyklostem. „Člověk musí úplně vypustit, že něco bude tak, jak se domluví. Často čekám na vyučování na domluveném místě, ale indonéští studenti i učitel se sejdou úplně jinde, aniž by se o změně někde psalo, a všichni se diví, že to nevím. Jako kdyby měli mezi sebou nějakou tajnou komunikaci nebo spojení myslí,“ popisuje Anna zvláštnosti studia.
„V zásadě se začíná nejméně o třicet minut později, občas o hodinu a jednou se mi stalo, že učitel nedorazil vůbec a napsal, že je na Bali,“ směje se. Volnější režim na škole je možná způsobený jejím uměleckým zaměřením. „Na severu Yogyakarty je prestižní univerzita UGM a slyšela jsem, že tam můžete přijít maximálně třikrát o čtvrt hodiny později a pak máte problém.“
Ve volném čase se Anna snaží poznat vzdálenější kouty Indonésie. „Ve druháku na indonésistice jsme měli předmět o Torajích od paní doktorky Budiman a bylo to neuvěřitelně zajímavé. Rozhodla jsem se, že se k nim na ostrov Sulawesi o vánočních prázdninách vydám. Torajané jsou známí tím, že mumifikují své pozůstalé a mají je doma v tradičních domech – tongkonanech. Často dlouhá léta šetří peníze, aby jim mohli vypravit pohřeb.“ Během torajského pohřbu je totiž třeba pohostit i stovky smutečních hostů a především obětovat i několik desítek buvolů, kteří dopraví duši zesnulého do říše mrtvých zvané Puya.
„S přítelem a kamarádkou jsme se vypravili na vandr z Makale do Rantepao a hned první den jsme potkali pána, který v rýžovém poli koupal výstavního buvola, který měl být obětován na pohřbu za několik dní, a pozval nás na něj. Během putování po torajských vesnicích jsme byli připraveni spát ve stanu, ale nakonec jsme vždycky přenocovali u místních. Často se nás ptali, jestli nechceme vidět jejich pozůstalé a vyfotit si je.“ Torajané jsou většinou křesťané a žijí po celé Indonésii, ale na velké svátky jako jsou Vánoce a Velikonoce se vracejí do rodných vesnic, a proto se koná velké množství pohřbů.
„Nikdy jsem neviděla zabít ani slepici, a když táta na Vánoce zabíjel kapra, utíkala jsem se schovat,“ říká Anna, která nikdy obětování zvířat nezažila. „Buvoli mají u Torajů hezký život, opečovávají je a hýčkají, a vlastně i jejich smrt je úplně klidná. Mačetou jim podseknou krk, buvol nevydá ani hlásku, svalí se na zem a vykrvácí,“ vzpomíná na svůj první torajský pohřeb. „Pro mě bylo mnohem horší sledovat prasata, která svázaná přinesou na bambusové tyči a nechají je na sluníčku celý den. Zvířata strašně řvou, znělo to, jako kdyby křičel člověk. Vedle žijících svázaných čuníků už opalují ohněm štětiny z právě obětovaného zvířete. Po pár hodinách mi z toho bylo špatně. Zacházejí s nimi zbytečně krutě, berou je jen jako jídlo. Snažila jsem se je ale neodsuzovat, je to jejich kultura.“
Od pohřbu Anna trochu změnila jídelníček – jí jen ryby a kuřecí maso, ale úplná vegetariánka se z ní nestala. „Navíc táta moc dobře vaří a má rád vepřové a hovězí, takže až se vrátím domů a udělá španělské ptáčky, tak si určitě dám.“
Jathilan, tanec s pohnutou minulostí
„V Yogyakartě je každý tak trochu umělec nebo se za něj aspoň trochu považuje“, popisuje Anna atmosféru města v kavárně Tan-Li, ze které je hezký výhled na řeku a most. Čekáme na jejího kamaráda Kikyho, vlastním jménem Wahyu Kiky Yudha Prasety, který je typickým obyvatelem Yogyi, jak se familiárně říká Yogyakartě. Hraje v punkové kapele, v pronajatém domku má improvizované nahrávací studio, na stěnách pověšené vlastní naivní malby, ale především obří masky Barongan. V jedné z nich prý sídlí mocný duch Mbah Bejo, který do Kikyho vstupuje při rituálních tancích. Kiky je totiž především tanečník a znalec tradičního jávánského tance jathilan, o kterém Anna píše bakalářskou práci.
Kiky dorazil do kavárny, objednává si ledovou kávu a popisuje překvapivě dramatickou historii tradičního umění na Jávě. „V letech 1950 až 1965 se mnoho umělců angažovalo v organizaci Lidový kulturní institut (LEKRA), která byla spojena s Komunistickou stranou Indonésie,“ vypráví. V roce 1965 provedlo Hnutí 30. září pod vedením podplukovníka Untunga pokus o státní převrat, během něhož bylo zavražděno šest předních generálů indonéské armády. Generálové Suharto a Abdul Haris Nasution však puč potlačili a začalo masové vraždění a pronásledování komunistů a jejich přívrženců, kterému padlo za oběť několik set tisíc lidí. Zabito bylo i mnoho tradičních umělců, protože byli často neprávem považováni za komunisty.
„Od potlačení puče se nikdo neodvažoval vystupovat, až v roce 1977 policejní šéf Sukiman v městě Kediri, zvaný Samboyo, který měl rád tradice, založil taneční skupinu Samboyo Putro a zasloužil se o vzkříšení jathilanu,“ vysvětluje Kiky poněkud pohnutou minulost jathilanu. V některých okresech ve střední a východní Jávě se báli vystupovat ještě nedávno, aby nebyli osočeni z komunismu a jathilan se tam vrátil teprve před pár lety.
Kiky nám doporučuje vypravit se do vesnice Murtigading, kde jathilan chystají jeho přátelé. V současnosti totiž některé soubory jathilanu předvádějí tanec jen jako zábavu pro diváky, vystupují třeba i na předvolebních shromážděních a vytrácí se z něj spirituální podstata. Kikyho přátelé ale berou jathilan se vší vážností, a tak jdeme před začátkem celodenního rituálu na hřbitov poprosit duchy předků, zda se může rituál konat.
Jathilan je původně především extatický tanec, který je doprovázen transem a posléze popisovaným posednutím duchy, Jávánci označovaným jako kesurupan. V takovémto stavu tanečníci ztrácí kontrolu nad svým tělem a jednají tak, jak by za normálních okolností nejednali. Obřadu se účastní pawangové, kteří mají za úkol vyvést duchy zvané roh halus z těl tanečníků. Když vidíte jathilan poprvé, je moment posednutí duchy trochu překvapivý a pozorovatel se nemůže ubránit dojmu, jestli tanečníci před obřadem nepoužili nějaké omamné látky.
„Ptala jsem se Kikyho i pawangů, ale všichni tvrdí, že dříve tanečníci používali opium, ale dnes si před obřadem dávají jen nějaký olej. Také prý hodně pijí alkohol, ale sama jsem to zatím neviděla,“ vypráví Anna, která navštívila již několik jathilanů. Nutno dodat, že se v Indonésii obchodování s drogami přísně trestá a v nejtěžších případech může být udělen trest smrti.
„Tanečníci i diváci jsou obvykle muslimové, a tak se rituál přerušuje během modliteb. Jednou rituál zastavili ve chvíli, kdy byli posedlí tanečníci ještě v transu a vypukl úplný zmatek. Posednutí nabíhali s maskami do diváků a zranili přihlížející ženy. Pawangům se je nedařilo dostat z transu bez hudby provozované gamelanovým orchestrem. Ochranka je odtáhla do zákulisí, kde jedna půlka ležela na zemi a zvracela a ostatní se za ohlušujícího křiku dál rvali,“ popisuje Anna, jak taky může vypadat sběr podkladů pro bakalářskou práci.
