Srdce všech českých fanoušků basketbalu letos v červenci notně zaplesala, když český tým poprvé v historii senzačně vyhrál Letní univerzitní hry. Platným členem kádru byl i rozehrávač Vojtěch Sýkora, student Právnické fakulty UK.
„Myslím, že nám všem ještě ani teď úplně nedochází, co jsme dokázali. Vždyť my původně jeli na univerziádu jen s tím, že se podíváme do Asie a zahrajeme si dobrý basketbal, o nějakém velkém výsledku jsme vůbec nepřemýšleli,“ vrací se Vojtěch Sýkora ke vzpomínkám na studentskou megaudálost. „Ale když jsme postoupili ze skupiny, tak jsme si uvědomili, že můžeme dosáhnout něčeho velkého, a po čtvrtfinále nám úplně došlo, že je medaile hodně blízko. A že to bylo nakonec zlato, to bylo něco úplně neskutečného.“
Basketbalové finále se hrálo v neděli večer v úplně poslední den univerziády, takže hráče notně povzbuzovala takřka celá česká výprava v hledišti. „Uvnitř té masy patnácti tisíc Číňanů bylo i nějakých osmdesát českých sportovců, kteří nám fandili a byli tam pro nás, tak jsme si to mohli užít všichni pohromadě. Byl to určitě zážitek na celý život. Zaplavila nás obrovská euforie,“ líčí Vojtěch.
Na oslavy nebyl čas
Češi na turnaji prohráli jen zápas ve skupině s favorizovanými Američany, ale v play off už nenašli přemožitele. Postupně vyřadili Finsko a Argentinu, a ve finále přehráli o pouhé dva body i Brazílii. „Pro většinu z nás byly zápasy s Jihoameričany novou zkušeností. Trenéři nás ale dobře připravili, na co si dát pozor. Jejich styl hry je úplně jiný - jsou to takoví provokatéři, kteří pořád něco mluví a snaží se vás rozhodit, štípou vás… Ale i takové zkušenosti vás obohatí do další kariéry.“
FOTO: Markéta Štenclová (Česká asociace univerzitního sportu)
Bezprostředně po turnaji ani zlatí hoši neměli čas na velké oslavy. „Samotný zápas končil okolo desáté večer, pak proběhl ceremoniál, čekalo se na dopingové zkoušky, a do vesnice pro sportovce jsme se dostali až někdy po půlnoci. Pak byl čas jen pár hodin, protože druhý den jsme odlétali z Číny domů. A hned po univerziádě jsme se všichni rozjeli do svých klubů připravit na sezónu. Život sportovce je v tomhle neúprosný.“ Nicméně kluci jsou v kontaktu, tak snad vyjde společné setkání v létě, až se vrátí i borci, co hrají v zahraničí jako Nikolaos Noumeros nebo nejmladší ze slavného rodu Zídků.
Amerika není pro mě
Vojtěch si cestu basketbalové kariéry přes studium v USA nevybral. „Lákalo mě to v tom směru, že já měl vždy školu na prvním místě a v Americe je to spojení se sportem podstatně lépe zařízené než u nás, kde si kluci často po střední škole musí vybrat, jestli škola nebo sport. Ale na druhou stranu – já svou postavou (190 cm) ani herním myšlením nejsem úplně basketbalista pro Ameriku, kde se hraje hodně na sebe. Já jsem spíš kolektivně založený hráč,“ vysvětluje.
A to i přesto, že jej odborníci přirovnávají díky skvělým statistikám doskoků k hvězdě americké NBA Russelu Westbrookovi. Podle českého hráče jsou si ale podobní leda stejnou výškou. „Zaprvé ten americký styl moc nemusím, a taky myslím, že Westbrook je tak úspěšný proto, že mu ostatní hodně doskoků nechávají. Já to mám tak, že se prostě snažím chodit do soubojů za každým balonem a dávám tomu maximum.“
Další doktor? Leda bez krve
Ačkoliv jsou oba jeho rodiče doktoři a pracují v českobudějovické nemocnici (maminka na neonatalogii, tatínek na hematologii), do lékařské kariéry jej nenutili. „Vůbec ne, u nás to bylo vždycky tak, že rodiče byli šťastní, když my děti jsme byli šťastní. Jen nás od začátku vedli k tomu, abysme si udělali vysokou školu, s čímž jsme já ani brácha neměli problém. Jen když se mě všichni pořád ptali, jakou vysokou školu bych chtěl, věděl jsem, že lékařská to určitě nebude - mě se dělá špatně, jen co vidím krev,“ směje se.
Každopádně si věřil, že má na to studovat nějaký těžší obor. „Na gymnáziu jsem měl dobré známky a chtěl jsem svůj potenciál dobře uplatnit. A vykrystalizovala z toho práva, kde jsem udělal přijímačky na první pokus. Zatím mě to baví, tak jsem rád. My jsme v tomhle s bráchou, který je na Právnické fakultě UK také, v rodině takoví průkopníci. Jinak jsou totiž všichni spíš přírodovědně zaměření. Rodiče doktoři, babička s dědou ve farmaceutickém průmyslu, strejda chemik…“
Advokát nebo sportovní agent?
V jednom dřívějším rozhovoru Vojtěch řekl, že si práva vybral i proto, že je dost výřečný. To jako, že by coby advokát dokázal všechno „okecat“? „No dejme tomu, ale já zatím upřímně nevím, jakým směrem se po studiích vydám. Úplně ideální by bylo, kdybych se nějakým způsobem držel sportu, oblast sportovního práva by mě hodně bavila, protože si myslím, že o tom docela vím z pohledu zevnitř, ale v Čechách se sportovní právo teprve rozvíjí.“
Také by mohl být třeba hráčským agentem, který pro sportovce připravuje smlouvy. Mimochodem, on sám žádného zástupce nemá. „Já tak nějak agenta nepotřebuju, protože jsem spokojený v Písku, kde jsem basketbalově vyrostl a mám tam všechno, co potřebuju. Tým je v podstatě hodně postavený okolo mě a nechávají mi volnost se studiem, takže jsem naprosto šťastný.“
Odkopnout Písek nepřipadá v úvahu
Tým Sršni Písek letos zažívá nováčkovskou sezónu mezi českou basketbalovou elitou a nevede si vůbec špatně, pohybuje se v horní polovině tabulky za ligovými hegemony jako Nymburk, Opava nebo USK Praha. “Šli jsme do toho s úplně stejným týmem, s kterým jsme postoupili, nechtěli jsme žádné Američany nebo slavná jména. Máme nejmenší rozpočet z ligy a když to řeknu s nadsázkou, tak to nehrajeme pro peníze. Samozřejmě vím, že bych si mohl jinde přijít na víc, ale o to mi nejde. My to prostě hrajeme pro lidi v Písku a pro město.“
Loni si přitom vyzkoušel, jaké to je hrát v hlavním městě a nemuset dojíždět do jižních Čech, když z druhé ligy hostoval v prvoligové Slavii Praha. Ani to jej však k přesunu z milovaného Písku nezviklalo. „Bylo fajn, že jsem si mohl ve Slavii vyzkoušet ligu a mohl tam přes týden trénovat, ale že bych jako „odkopl“ Písek a přesunul se do Prahy natrvalo, to vůbec nepřipadalo v úvahu,“ uklidňuje fanoušky Sršňů.
Sýkora naopak svůj klub dotáhl k postupu do nejvyšší soutěže, a ačkoliv před pár dny oslavil teprve dvaadvacáté narozeniny, ve městě na řece Otavě je jistě basketbalovou hvězdou. Vždyť nejprve dovedl Písek k titulu v kategorii do 15 let, o dva roky později i v kategorii do 17 let a mládežnický zlatý hattrick mu překazila jen pandemie koronaviru, která před dvěma lety předčasně ukončila sportovní soutěže. Písek přitom v kategorii do 19 let vyhrál základní část soutěže a byl velkým favoritem na celkový triumf.
Není divu, že si jej brzy všimli i mimo jižní Čechy a od patnácti let je členem mládežnických reprezentací. Do elitního týmu dospělých sice ještě nenakoukl, ale výkony nejen na univerziádě si o pozvánku do A-týmu říká. „Tím, že jsem doteď nehrál nejvyšší soutěž, tak jsem logicky nebyl pro reprezentaci úplně zajímavý. Teď se nám v lize daří jak z týmového, tak i mě z individuálního hlediska a lidi si dělají srandu, proč ještě pozvaný nejsem. Ale já to neřeším a hraju, jak umím. A když to bude stačit na reprezentaci, tak to bude samozřejmě super skvělý, proto to hrajete.“
Šachy musely stranou
Basketbal hraje od svých šesti let, ale býval i nadějným šachistou, dokonce byl během základní školy v týmu, který dvakrát vyhrál mistrovství republiky v družstvech. „V týmu jsem byl já, brácha, a můj nejlepší kamarád, se kterým jsem seděl celou základku v jedné lavici. Nicméně po těch dvou titulech jsme všichni šachy opustili. Ono se to nezdá, ale i šachům musíte věnovat dost času a je těžké skloubit je s vrcholovým sportem. Lidé si to možná neuvědomují, ale musíte se učit různé pozice a zahájení, číst hodně knížek… A já jsem takový, že když něco dělám, tak to potřebuju dělat úplně na maximum.“
Šachy si ještě občas zahraje jen pro legraci s bráchou, ale jinak na nějaké koníčky těžko hledá volný čas. „Basketbalová liga se hraje dvakrát týdně, tudíž pendluju mezi Prahou a Pískem, takže něco jako večerní pražský život pro mě neexistuje. A ne, že by mi to nějak chybělo,“ potvrzuje Sýkora pověst vzorného studenta, kterou nám tlumočil proděkan PF UK Marek Antoš. Žádný bouřlivák jako někdejší slavný basketbalista Dennis Rodman, z něj vskutku nebude. „Ani bych touhle cestou jít nechtěl,“ směje se Vojtěch.
O své budoucnosti na další tři roky má Vojtěch Sýkora celkem jasno. „Mám to nastavené tak, že chci dostudovat práva a na stejnou dobu mám basketbalovou smlouvu v Písku, nic jiného teď moc neřeším. Studium mám na prvním místě. Basket bych rád hrál na nejvyšší úrovni, dokud to půjde, ale nerad bych kvůli tomu školu nějak omezoval. Budu se opakovat, ale: když chci něco dělat, tak se to snažím dělat naplno.“
Vojtěch Sýkora |
Student třetího ročníku Právnické fakulty UK a basketbalový reprezentant. Od šestnácti let prochází mládežnickými výběry národního týmu ČR a letos v létě byl členem týmu, který senzačně a poprvé v historii vyhrál univerziádu. Rozehrávač týmu Sršni Photomate Písek, který letos hraje prvním rokem nejvyšší basketbalovou soutěž. |