Martin Andres není obyčejný mladý muž. To, že frčí „na všem sladkém“, ovšem není důvodem tohoto tvrzení. Student 2. lékařské fakulty UK především bravurně zvládá životní nástrahy, a i když má na vybranou, řeší je bez ohledu na své „drobné“ omezení: v dětství přišel o sluch.
„Miluju sladkosti a mám to tady rád,“ říká téměř omluvně, proč si pro schůzku k rozhovoru vybral svoji oblíbenou cukrárnu na druhém konci Prahy. Martin Andres, to byl ještě malý, kousek odtud chodil na zákusky a „sladké dřevo“, na pendreky. Bydleli na dohled. Původní cukrárna na pražských Petřinách už nestojí. V té současné – dnes hlavně kvůli zmrzlině – velice rád a pravidelně posedí, když přeruší cestu metrem, při návratu domů ze školy.
O tom, že si Martin ke studiu zvolil 2. LF UK v Motole, rozhodly dvě okolnosti. Především osobní zkušenost. Jako dítě v této nemocnici strávil poměrně dost času, díky různým menším či větším dětským zraněním: „Říkám si, zda jsem tu byl vícekrát jako pacient, nebo jako student. Doufám, že už teď převažuje studium,“ zamýšlí se medik. A dodává i druhý důvod: „Podstatným při volbě lékařské fakulty byl též fakt, že je Dvojka výrazně zaměřena na pediatrické obory.“ Jak během rozhovoru vyplyne, Martin si totiž pohrává s myšlenkou stát se dětským lékařem! Po své babičce by byl teprve druhým doktorem v rodině; v oboru by se ale s babičkou minuli: ještě před pár lety byla vyhledávanou libereckou zubařkou.
Povídání s občasnou stopkou
Kdyby vám tu a tam během rozhovoru dlaní pravé ruky nenaznačil „stopku“, stopro byste nepoznali, že Martin trpí vadou sluchu. Signál, že vám právě teď nerozumí a je potřeba počkat – v našem případě, než projede tramvaj –, nebo že je zapotřebí otázku zopakovat, si pohodově působící mladík osvojil už v raném dětství; poté, co ve dvou letech prodělal meningitidu. Ta mu přivodila absolutní ztrátu sluchu na pravém uchu, ale na druhé – naštěstí – slyší skoro o dvacet procent lépe. Žít se sluchadlem se tudíž pro Martina stalo naprosto přirozené.
Nikdy, a to ani na víceletém gymnáziu, na své postižení „nehřešil“ – nechodil do specializované školy, nevyhýbal se běžnému způsobu výuky. Šprtal. Dost možná proto teď, na „stará medikova kolena“, zvládá náročné studium bez větších problémů. „Jsem typ člověka, který se nechce od ostatních odlišovat. Všechno nejdřív zkouším zvládnout, jako bych byl zcela zdráv. Až když narazím, uvědomím si, že přece jen nějaký hendikep mám,“ přibližuje Martin své návyky i svoji životní filozofii.
Sluchové postižení mu umožňuje třeba získat delší čas při zkouškách, v rámci testů. Využil ji ale – a vzhledem k medikově životnímu nastavení už víme proč – jen v prváku u latiny a v roce následujícím u angličtiny. Jak sám přiznává, pokud někde, tak právě u cizích jazyků shovívavost kantorů a vstřícnost zkouškových podmínek rád uvítá.
„Víte, nás mediků se sluchovým postižením není zase tolik. Proto chápu mnohé vyučující, že si s námi občas nevědí rady. Jinak znám také pár hendikepovaných absolventů i z jiných lékařských fakult, s některými jsem i v kontaktu,“ říká Martin a s pobavením rázem dodává: „Lidé si mě kolikrát mylně spojují s otorinolaryngologem shodného jména. Pravidelně tak někomu vysvětluji, že nejsem synem Martina Andrese...“
Když oči poslouchají
Studium ovšem dá zabrat. „Udržet pozornost hodinu v kuse bez sebemenší pauzy mě dost zmáhá,“ přiznává Martin, když vysvětluje, že při vnímání projevu spoléhá především na odezírání. „Sledování úst mluvícího člověka a číst, či spíše dedukovat, co mi říká, vyžaduje značné úsilí. Oči se rychle unaví a potřebují pauzu. Proto se při delší přednášce kolikrát začnu koukat úplně jinam. Mnohdy postačí, když oči zavřu a jen poslouchám... Málokdo si uvědomuje, že já vlastně nedokážu zároveň poslouchat a psát,“ upřesňuje medik.
Aby mu z výuky – když už oči „poslouchat“ nechtějí – nic podstatného neuniklo, o to se Martinovi starají dobří kamarádi, spolužáci; třeba s Johankou, spolužačkou z kruhu, se zná už od gymnázia. „Co se zápisků týče, nejsem náročný. Navíc většina studentů si dnes poznámky pořizuje elektronicky, na iPad. Je fajn, že mi je bez problémů a ochotně poskytnou, editování je tudíž pro mě mnohem snadnější,“ zlehčuje usměvavý medik každodenní nástrahy studia.
V aktuálním akademickém roce přibyl v Martinově studijním rozvrhu předmět klinická propedeutika, jež seznamuje studenty s lékařskými vyšetřovacími postupy na konkrétních pacientech. Aby se mohl výuky plnohodnotně účastnit, fakulta se rozhodla vyjít medikovi (a všem dalším, co přijdou po něm) vstříc: zakoupila a půjčí mu speciální fonendoskop. Je opatřen zesilovačem zvuku a dá se připojit na sluchadlo.
„Výběr přístroje jsem mohl konzultovat s docentem Jiřím Uhlíkem, vedoucím Ústavu histologie a embryologie 2. LF UK, s jehož dcerou Jitkou jste si pro Forum taky povídala. Představte si, že ona ten svůj původní fonendoskop pro lékaře se sluchovým postižením používá doposud! A víte, co mi přijde zajímavé? Zatímco u nás je používání speciálně upravených fonendoskopů staršími lékaři, jimž s věkem logicky slábne sluch, spíše raritou, v zahraničí je naprosto běžnou praxí,“ zamýšlí se budoucí doktor.
Bolestivé i sladké pauzy
Martin už zase běhá. Na vysvětlenou: než si před téměř dvěma lety přetrhal vazy v koleni, věnoval se sprintům a skoku do dálky. A to tak dobře, že si v roce 2020 výrazně řekl o místo v reprezentačním týmu juniorů pro evropské mistrovství neslyšících! Ovšem koleno rozhodlo jinak. „Teď si pobíhám, hlavně když si potřebuju pročistit hlavu. Samozřejmě i na hodinách povinného tělocviku; vybral jsem si atletiku. Jen mě trochu štve, že mi cesta trvá skoro tak dlouho jako samotná výuka, přesunuju se z jedné konečné metra na opačnou, a pak až do sportovního centra v Hostivaři,“ vypráví medik-sportovec. V den rozhovoru už ale nikam jezdit nemusel, čekala ho jen jedna přednáška. A po ní, kdo ví, zmrzlinová přestávka?
„Kdybych věděl, jak náročné bude fotografování – že budu muset pózovat a lehat si na zem –, asi bych s rozhovorem trošku váhal,“ pronesl Martin pobaveně na závěr setkání. A jen co snědl poslední sousto malinového cheescaku a dopil kapučíno, dodal: „Jinak dnešek začal docela hezky.“
| Martin Andres |
| Po studiu na Malostranském gymnáziu v Praze si zvolil obor všeobecného lékařství na 2. LF UK. Větší část studia má ještě před sebou, přesto by se jednou chtěl věnoval malým pacientům, chce být pediatrem. Co ale rozhodně nechce, je pracovat v laboratoři, být vědcem: „Mám rád lidi, rád jsem v kontaktu s nimi,“ konstatuje usměvavý mladík. A že zvažuje právě pediatrii? Za to asi „může“ vlastní zkušenost – díky úrazům (i zlomeninám) a svému hendikepu – na mnohých dětských nemocničních odděleních „zdomácněl“. |
