Pokoru a respekt uznává Leona Marková v karate i v životě

Pokud jste Leonu Markovou viděli ve sportovním úboru, víte, že s medailistkou z posledního mistrovství světa v Shotokan karate není radno si zahrávat. To v civilu klame usměvavá studentka práv tělem, přesto byste měli být na pozoru. V budoucnu chce jít k policii, pracovat na kriminálce.

Začala jste s karate proto, abyste se v případě potřeby mohla bránit zločincům?

Asi ano, jako každý, kdo začíná s bojovými sporty, a má pocit, že by bylo dobré umět nějakou sebeobranu. Zkoušela jsem různé sporty a u nás v Hlinsku byl i oddíl v karate, tak jsem to zkusila – a už zůstala. Začala jsem v osmi letech.

To je obvyklý věk pro začátky s karate?

V Pardubicích máme přípravku už od tří let, nicméně první dva roky jsou zaměřené hlavně na všeobecný rozvoj pohybových dovedností. Od šesti let už je pak karate čím dál víc. Myslím, že začít okolo šesti let je asi tak ideální.

Sportujete od dětství, nejlepší výsledky jste však měla až za poslední rok. Čím to?

U karate jsem vydržela do konce základní školy, kdy mi přestal vyhovovat přístup trenéra, a tak jsem se pár let věnovala jiným sportům. V šestnácti jsem se ke karate vrátila, a postupně přešla do Prahy, kde jsem začala studovat. Jenže pražský klub nejezdil na závody.

U karate je to tak, že nemusíte soupeřit s ostatními?

U tradičního karate není kladen důraz na soutěžení a dodnes ne všechny kluby jezdí na závody. Obecně se v karate začalo závodit až někdy v padesátých letech. Mezi klasickým karate a závodním je velký rozdíl. A já pořád pociťovala touhu závodit, proto jsem se loni v únoru rozhodla přejít do Karate Lions v Pardubicích. Cítila jsem, že mi utíká čas, neboť na profesionální úrovni potřebujete výsledky, kterých lze dosáhnout v mladším věku.

A jak jste začala závodit, výsledky se hned dostavily – nejprve stříbrná medaile na mistrovství Evropy, poté dvakrát bronz na světových šampionátech, a naposledy titul české mistryně!

V lednu jsem měla ve škole hotové všechny zkoušky a pak měla v podstatě volný čas až do květnových státnic. Nabrala jsem si tak víc tréninků, které jsou v závodním klubu náročnější i jinak zaměřené. Posunula jsem poté ze září na leden svoje druhé státnice, protože jsem na posledním mistrovství světa v Pardubicích pomáhala i organizačně.

Část medailové sbírky z karate Leony Markové.

Věnujete se stylu šótókan, v anglickém přepisu Shotokan. O co přesně jde?

V průběhu staletí se v karate vytvořilo mnoho odvětví a stylů; záleželo na tom, který mistr je vedl. Některé styly vedou údery na osu těla, jiné mimo, anebo se liší ve výšce postojů. Všechny závody a zápasy stylu Shotokan WSF probíhají podle olympijských pravidel.

Vyspělost karatistů prozrazuje barva jejich pásku. Jaký nosíte?

U Shotokan karate je osm základních pásků Kyu (bílý, žlutý, zelený, dva fialové, tři hnědé) a 10 černých pásků dan. Já jsem od letošního ledna držitelkou 2. kyu, tedy druhého hnědého pásku. Na získání každého pásku existuje zkušební řád, kde je přesně stanoveno, co karatista musí umět. Nižší pásky se dají zvládnout i dva ročně, od fialového už je to tak jeden ročně, a černé pásky mají přesně stanovenu čekací dobu, která je čím dál delší. Pokud vím, tak desátý černý pásek snad v Česku ani nikdo nemá, ten už se uděluje tak jako čestně za přínos karate.

To abyste u karate zůstala ještě spoustu let. Jak dlouho chcete vydržet?

Ideálně, dokud neumřu (smích). U závodění uvidím, co mi dovolí fyzická stránka, a u tradičního karate může člověk vydržet mnohem déle.

Půjde to skloubit s prací?

Právničině se chci určitě věnovat i dál, protože s karate se u nás uživit nedá. Otázkou je, jestli budu hledat nějaký menší úvazek, abych stíhala i závody, nebo to zvládnu i s plným úvazkem. V lednu chci udělat druhou státnici, napíšu na právech diplomku a pak se uvidí.

Leona Marková na Akademických hrách 2022. FOTO: Jiří Novák.

Co vás přivedlo ke studiu práv?

Prvotní myšlenka byla, že chci pomáhat lidem. Ale medicínu jsem dělat nechtěla, neboť mi vadila představa někoho třeba operovat. Vlastně jsem měla blíž k humanitním oborům a zajímala mě třeba i archeologie. Jenže pak člověk přemýšlí o tom, čím by se uživil a měl i čas na zábavu... A z toho mi nejlíp vyšla práva.

Klasická advokacie vás ale zrovna neláká.

Už během prvního ročníku jsem si vyzkoušela praxi v malé advokátní kanceláři, a během třetího ročníku i v advokátní kanceláři střední velikosti, kde jsem pracovala jako asistentka. Takže jsem si ten chod zažila a asi mi to zatím stačilo... Mě vždy nejvíc zajímalo trestní právo. Vystudovala jsem specializační modul, který byl složený z kurzů Kriminologie 1 a 2, Kriminalistiky a Metodiky vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů.

Takže směřujete k policii a k vyšetřování trestných činů?

Sestřenice mojí maminky má vystudovaná práva a pracuje na vyšetřování vražd, čili mám od ní potvrzené, že tato cesta je možná. Ale asi bych se spokojila i s nějakou jinou částí u policie, třeba s loupežemi (rozesměje se). Ale to se teprve uvidí, ještě jsem ani nezjišťovala, jestli by někde měli volné místo.

Každopádně po studiu práv má člověk širokou možnost uplatnění. Mohla bych dělat i notáře, soudce, státního zástupce; je z čeho vybírat. Ostatně i magisterský titul dává dobré kariérní šance, i když by byla škoda tolik let studia práv „zahodit.“

Jste ten typ, který kouká na kriminální seriály, a kibicuje, co vše tam dělají špatně?

Když jsme se s kamarádkou učily na státnice, tak jsme si k tomu občas něco takového pustily a smály se, jak v seriálech některé právní úkony zobrazují. Ale jinak moc detektivky nesleduji. Mám raději jiné žánry jako komedie nebo sci-fi a fantasy. Teď jsem se například pustila do seriálu Hra o trůny. Samozřejmě jsem viděla i nějaké ty filmy o karate!

Zakladatel stylu šótókan Gičin Funakoši vymyslel dvacet pravidel, jimiž by se měl člověk řídit i v osobním životě. Která z nich jsou pro vás nejdůležitější?

Jedno z nich například říká, že „karate je jako horká voda – pokud se pravidelně neohřívá, tak chladne.“ Ale to nejzásadnější pravidlo je pro mě to, že karate začíná i končí respektem. I při tréninku se vždy soupeři ukloníme, projev respektu a úcty je základní. A myslím, že pokory a respektu k druhým lidem je v dnešní době hodně zapotřebí.