Klára Bedrnová je studentkou Etnologie a kulturní antropologie na Filozofické fakultě UK a v létě se vrátila z půlročního pobytu na University of Oregon, se kterou má Univerzita Karlova meziuniverzitní dohodu. V následujícím článku se snaží přiblížit rozdíly mezi studiem v České republice a v USA z pohledu běžného studenta.
Nejběžnější otázka, kterou mi lidé po návratu pokládali, byla kromě „Tak co, jaká byla Amerika?“ také „Vyhovuje ti víc jak se učí v Česku nebo v Americe?“, která byla poměrně běžná i od spolužáků tam. Odpověď není jednoduchá, protože obě školy jsou úplně jiné a výhody a nevýhody spočívají v obou případech jinde a často se prolínají celkově se socio-ekonomicko-politickým pozadím Česka a Ameriky jako takových. První věc, kterou je dobré si při takovém porovnávání uvědomit, je, že Amerika je odjakživa kapitalistická země a od toho se odvíjí úplně všechno. Ve středu všech věcí v USA jsou zkrátka peníze.
Studovat jen z touhy po vzdělání?
Mnoho studentů v Česku často zapomíná, že u nás studujeme v podstatě zadarmo a že i po dosažení 26 let neplatíme (zdaleka nejen) oproti Američanům za školu skoro nic. Americké univerzity jsou většinou privátně vlastněné, takže jsou to v podstatě firmy a snaží se ze studentů "vyždímat", co to jde. Jako příklad lze uvést například to, že studenti prvních ročníků se musí ubytovat na kolejích ve sdílených pokojích, které jsou mnohdy mnohem dražší než spolupronájem bytu nebo domu, kde by za stejné peníze měli vlastní pokoj. Ještě k tomu, pokud vím, na kolejích nejsou ani kuchyňky, takže si k ubytování částečně nedobrovolně musí platit ještě stravu v místních bufetech.
Vzdělání se tak stává pro velkou část populace nedosažitelným, protože je zkrátka příliš drahé. Mnoho studentů si na studium půjčí, a po dokončení vzdělání vstupují do života s nemalým dluhem, který budou roky splácet. Z toho důvodu je také patrná tendence k volbě perspektivních oborů, které nabídnou uplatnění na trhu práce a tak je počet studentů filozofie vůči třeba studentům byznysu ve velkém nepoměru. Když jsem někomu řekla, že studuji kulturní antropologii spíše ze zájmu než kvůli budoucímu povolání, mnohdy nevěřili vlastním uším. Na druhou stranu je ale třeba dodat, že v USA existuje řada programů na podporu studentů a nejrůznější formy stipendií a také mají školy programy, které pomáhají absolventům hledat zaměstnání v oboru.
Ve Spojených státech existují i státní univerzity (zvané community colleges), které jsou finančně mnohem dostupnější, ale trvají jen dva roky a na jejich konci není titul. Lze z nich však následně přejít na soukromé školy a s převedením kreditů pak dokončit (a tedy zaplatit) jen poslední rok. Další věcí je nerovnováha titulů z různých škol. Pokud byste se třeba ucházeli o práci v USA (bez vysokoškolského vzdělání se šance na dobře placenou práci rapidně snižují) s titulem z české školy, nebrali by ho s takovou váhou, jako titul z americké. Z tohoto hlediska proto jasně vítězí Univerzita Karlova, kde můžeme studovat ty nejprapodivnější obory jen proto, že chceme, a běžně studujeme jen z touhy po vzdělání.
Nedostatek staré architektury je v Oregonu vyvážen nádhernou přírodou.
V USA je školní rok rozdělen na čtyři části a většina studentů chodí do školy v podzimním, zimním a jarním trimestru, nicméně je možné zapsat si předměty i v létě. Každý trimestr má 12 týdnů, z toho předposlední je zkouškový. Poslední pak týden prázdnin, než naváže další trimestr. Výuka je tak o celý měsíc kratší než u nás a tak je jaksi nahustěnější. Pravděpodobně nemohu mluvit za všechny studenty z UK, ale minimálně na mém oboru to funguje více méně tak, že během semestru jsou nároky menší, ale ve zkouškovém období je jich hodně najednou. Na University of Oregon (OU) se naopak vyžadovala neustálá aktivita během trimestru a ve zkouškovém týdnu se jedná už jen o malou závěrečnou zkoušku nebo práci, která obvykle tvoří pouze marginální procento výsledné známky. V některých předmětech je lepší jeden způsob, v jiných zase druhý, ale celkově vzato asi preferuji větší klid během semestru a intenzivnější stres během zkouškového, než stres celé tři měsíce. Ve výuce se hodně kladl důraz na aktivitu v hodině a celé jsou více založené na dialogu mezi studenty a vyučujícím, než u nás.
Vše na jednom místě v kampusu
Dalším markatním rozdílem je zázemí samotné školy. UO má jeden velký kampus, kde jsou budovy všech oborů, knihovny, administrativní kanceláře i sportovní arény a tvoří tak skoro samostatné městečko nebo chcete-li čtvrť ve městě, je tam prostě všechno dohromady a nic jiného se mezi tím neplete. UK je naopak, jak jí všichni známe, vrostlá do města a rozprostřená po celé Praze. V případě Filozofické fakulty při přechodu mezi Celetnou a Náměstím Jana Palacha denně procházíme historickým centrem města kolem orloje, Týnského chrámu a Svatého Mikuláše, což je nádherné, a já vždy přemýšlím nad tím, jak se tam procházeli studenti po celá staletí. Prorážení řad turistů už tak skvělé není, ale přeci jen to celé má hezkou atmosféru, mezi hodinami je možné zajít si na oběd nebo kafe do velkého výběru podniků, a ve městě je denně široká škála kulturního vyžití. Takové věci se v Eugene nenajdou. Kampus je hezký, ale město vlastně docela nudné. Na druhou stranu je pražská atmosféra poměrně hektická a přejezdy mezi fakultami v centru města nebo za něj, často stresující. Mezi budovami UO se dá v klidu projíždět na kole a život je tam poněkud klidnější.
Na kampusu UO je také všechno přehledné a se vší úctou k zaměstnancům v administrativě FF UK, lidé tam mají jasno v tom, na kterou kompetentní osobu ve kterém případě studenty nasměrovat a ta jim obratem pomůže. Na emaily se odpovídá nejpozději do několika hodin a všichni jsou velice milí a vstřícní a jednoduše řečeno, organizačně funguje mnohem lépe. Studijní informační systém je však podobně nepřehledný jako náš SIS, s přídavkem dvoufaktorového ověřování, ze kterého mi často tekly nervy.
Světlou stránkou bohatství amerických univerzit je to, že v rámci školy je pak úplně všechno. Se studentskou kartou mají studenti přístup třeba do kampusového sportovního střediska s veškerým vybavením - od lezecké stěny přes bazén, běžecké pásy, posilovací stroje, basketbalová hřiště, atletický ovál – všechno, na co si vzpomenete. Škola má také vlastní poměrně obsáhlé muzeum umění, muzeum historie, budovu pro studentské spolky, „craft center“, kde mohou studenti využívat všelijaké dílny, půjčovna outdoorového vybavení, nebo obrovské stadiony na americký fotbal, basketbal i atletiku (Eugene je totiž „město běžců“ a je domovským městem značky Nike).
Sport je na amerických univerzitách další velikou kapitolou. Za prvé jsou v něm ohromné peníze a má obrovskou sledovanost, hlavně americký fotbal a basketbal, z univerzitních týmů se mnoho hráčů dává na profesionální sportovní dráhu. Za druhé jimi univerzity opravdu žijí, velké zápasy jsou slávou celé školy a všichni se oblékají do školních barev nebo do triček s maskotem (pro UO je to kachna jménem Puddles) a jdou společně fandit, tento školní duch se mi hrozně líbí.
Protože studenti jdou do prvního ročníku obvykle hned po střední škole, kterou končí v 18 letech, jedná se většinou o jejich první samostatný život bez rodičů (mnoho studentů se stěhuje za školou daleko od rodných měst) a tak není příliš překvapivé, že je ve studentských městech velice rozšířená party kultura.
Nejčastějšími organizátory večírků jsou „bratrstva“, tzv. fraternities, jak je můžete znát z amerických filmů. Ta věc skutečně existuje. Bohužel, ale ne překvapivě, na nich poměrně často dochází k sexuálnímu obtěžování. Holky se na takové akce dostanou snadno, ale kluci, kteří do bratrstva nepatří, mají vstup zakázán.
Samozřejmě se organizují večírky i mimo fraternities a přestože se rychle omrzí, jsem ráda, že jsem jich pár navštívila, jsou totiž krásně americké. Červené kelímky, tematické kostýmy a nespočet picích her – to je kultura sama o sobě. Tady mě ještě fascinuje odhodlanost mladých Američanek být co nejvíce přitažlivé, a tak některé kostýmy zejména v zimních měsících nechávají rozum stát. Ty holky udělají pro vzhled všechno, i kdyby měly umrznout.
Nedostatek starých budov, krás města a kulturního vyžití je v Oregonu vyvážen nádhernou přírodou. Během jednoho dne lze surfovat v Pacifiku, lyžovat v horách i sjíždět písečné duny. V nádherných deštných pralesech z ohromných sekvojí porostlých mechem a kapradím se nachází nádherné vodopády a o sto kilometrů dál je poušť, která připomíná filmové westerny, a za ní se tyčí zasněžené hory. Ovšem pokud pokud nemáte auto nebo kamaráda s autem, je celkem problematické se někam dostat. Zajet například na nákup skrz město je komplikované, města jsou zkrátka uzpůsobena pro auta, s chodci se tu moc nepočítá a hromadná doprava mimo větší města prakticky neexistuje.
V Oregonu jsem studovala již podruhé, prvně to bylo na střední škole. Vrátila jsem se na stejné místo záměrně, protože mě baví zkoumat Američany a tady už jsem měla jisté zázemí. Určitě se tam plánuji ještě vracet. Amerika je neuvěřitelně ambivalentní země stejně jako její obyvatelé, jejich analýza však bude muset počkat na další článek.
