Hledaly práci, kterou by dokázaly stíhat vedle náročného studia. S ohledem na vzniklou pandemickou situaci shodně uvažovaly o zapojení v rámci testovacích center. Alex, Emu i Nelly oslovil inzerát rektorátu Univerzity Karlovy hledající dobrovolníky pro zajištění testovacích týmů.
Zleva: Nelly Hošková, Ema Soukeníková a Alexandra Adamíková
A tak se Alexandra Adamíková, čtvrťačka ze všeobecného lékařství na 1. lékařské fakultě, Ema Soukeníková, druhačka ze všeobecného lékařství na 3. lékařské a Nelly Hošková, druhačka z dentální medicíny na 3. lékařské fakultě UK, přihlásily. „Pro studenta medicíny v prvním ročníku mnoho možností nebylo. Když přišla podzimní vlna a nemocnice se začaly zaplňovat pacienty, rozhodly jsme se zapojit do testování na Albertově,“ vrací se k počátkům dobrovolnické činnosti Ema a Nelly.
Cesta zkušenější Alex do týmu vedla přes zkušenosti s odběry v rámci záchranářského týmu, po nich následovala nabídka na spolupráci v rámci testování zastřešeného UK. Psal se listopad 2020…
Chlad, naštvaní lidé, vyčerpanost
Desetihodinové směny zvláště v zimních měsících nezřídka prověřily odolnost mladých žen, zdaleka nejen fyzickou. „Není to moc příjemné, když lidé přijdou a neuvědomují si, v jakých podmínkách pracujeme. Platilo to hlavně v zimě. Večer, na konci směny jsme byly totálně vyčerpané, a lidi byli někdy nerudní a nechovali se k nám úplně nejlíp – abych to tedy řekla kulantně. Samozřejmě se snažíte tvářit, že vás to nemůže rozhodit, ale uvnitř – ve vás – to vře, potřebovaly byste si postěžovat, ale nejde to, zkrátka nemůžete,“ vrací se k náročným začátkům Nelly.
A její slova doplňuje Ema: „Lidé nám dávali za vinu, že se musejí do práce testovat. Jako bychom za to mohly my... Zkrátka nechtěli připustit, že naopak my se snažíme – seč můžeme – vytvořit podmínky, aby do práce jít mohli. My jim vlastně nabízíme službu, a oni jsou naštvaní. To se pak nezřídka ocitnete ,dole´.“
Mandarinky i lahvinka
S patrnou úlevou v hlase všechny tři studentky dodávají: „Naštěstí je mnohem více těch, kteří se k nám chovají opravdu super. Jsou vděční. Párkrát jsme dostaly i bonboniéru. Lidé nám přinesli i tašku plnou jídla a v zimě i pytlík mandarinek. A dokonce i lahvinkou whisky jsme byly obdarovány!“
Usměvavé dívky si jsou vědomy, že právě díky osobní, blízké zkušenosti s jednáním s rozličnými typy a chováním lidí, se zdokonalily v práci s lidmi. Dnes prý dokážou snadněji odhadnout, jak ke každému neznámému člověku přistupovat a kdy si třeba i dovolit nějaký ten vtípek a zkusit se pobavit. „Je krásné vidět, jak lidi občas ,změknou´ a jsou ochotni si s vámi povídat. Při kontaktu s lidmi v testovacím stanu je to vlastně stejné jako při vzájemném dorozumívání s pacientem v nemocnici. Neznáte se, ale vy mu chcete pomoci, a je jen a jen na něm, jak se k vám bude chovat,“ zamýšlí se Ema.
Koordinace a plná podpora
Pracovní den dívek začíná před sedmou hodinou ranní, kdy přicházejí na Albertov. Právě tam od března letošního roku zajišťují zázemí pro testování zastřešené Univerzitou Karlovou. Jejich úkolem je připravit vybavení pro celodenní působení jednak dvou mobilních testovacích týmů (reportáž o jejich práci si můžete v magazínu Forum přečíst zde), stejně tak pro testovací stanoviště na Albertově. Občas je třeba vyběhnout z kanceláře, hodit na sebe ochranný oděv a pomoci s odběry. Nebo sednout na tramvaj a dorazit za mobilním týmem, když se v mezičase ukáže, že mu něco schází. Každý den prý přináší překvapení.
„Znamená to vybavit každé auto dostatečným počtem testovacích sad; nesmí jim chybět potřebné dokumenty a razítka a pochopitelně respirátory, ochranné obleky, dezinfekce a štíty. A taky rozdělit občerstvení, které sem každé ráno pracovníci kolejí a menz zavážejí. Je to někdy frmol, ale týmy je nutné rychle vypravit, aby mohly vyrazit na okružní jízdu Prahou po jednotlivých a předem vytyčených stanovištích,“ přibližuje Alex denní rutinu.
Je prý vidět, jak se za těch pár měsíců všichni sehráli - oproti rozpačitějším začátkům. „První výjezd byl opravdu zajímavý (smějí se). Asi úplně nejtěžší bylo obtelefonovat lidi z jednotlivých fakult a univerzitních pracovišť, stanovit plán cesty a vymyslet itinerář. Jednotlivé zastávky na sebe musely logicky navazovat. Vždyť se jezdí po celé Praze! Nakonec jsme úplně poprvé vyrazili jen ve třech: my dvě a Michal. Alex byla čerstvě covid pozitivní, a tak zůstala doma,“ vzpomínají Ema s Nelly. Jak se záhy ukázalo, onemocnění Alex mělo i svůj přínos: protože zůstala doma u počítače, mohla být v nepřetržitém kontaktu s fakultními koordinátory a řešit vše – jak se dnes často užívá – online.
|
Hrst údajů z testovací statistiky
|
Bez vzájemné podpory to nejde
Směna děvčatům na Albertově končí kolem páté hodiny odpolední, ale většinou pak ještě pokračují s vyplňováním výkazů a podávají hlášení o tom, kolik lidí se podařilo v daném dnu otestovat. A taky je třeba připravit další rozpisy s obsazením směn jednotlivých týmů na další dny, případně zajistit nábor nového personálu či vyřešit akutní problém – takže i doma, v čase volna, je co dělat.
„Studiu se věnujeme, když zrovna nemáme službu. V průměru pracujeme každá sedm dní v měsíci. Pokud jedna z nás nemůže, domlouváme se operativně a podle potřeb za sebe různě zaskakujeme. Žádný výpadek není možný; na naší práci jsou závislí další lidé, dalších 130 mediků. Vše musí skvěle fungovat. Vlastně se dá říct, že když nejsme zde, jsme ve škole,“ shodují se dívky. Právě práce mediků ve všech univerzitních týmech je dle nich klíčová: „Bez nich bychom mohly celou koordinaci zabalit. Jsou neuvěřitelně schopní a pracovití, přitom jsou to většinou teprve druháci na medicíně,“ zní obdivně z úst koordinátorek.
I pověstná ponorka se dostavila
Přísná pravidla omezující praktickou výuku paradoxně přihrála pracujícím studentkám více času; práce v testovacím stanu jim nijak výrazněji do výuky nezasahovala. O to náročnější pak bylo skloubit práci s rozvolňováním, když praktická výuka začala. „Dokonce jsme uvažovaly o tom, že to zabalíme. Nestíhaly jsme. Zvlášť v zimě, kdy jsme kolikrát zůstaly ve stanu úplně samy a dělaly zároveň odběry i administraci, to bylo dost krušné. A taky na nás dolehla ,deka´ zodpovědnosti. Všechny problémy spojené s testováním padaly na nás. Málokdo si uvědomuje, že za každým naším telefonátem a mailem jsou studentky, mladé holky, které se dobrovolně a s obrovským odhodláním rozhodly v této nešťastné době pomoci,“ přiznává i za své kamarádky Nelly na dotaz, zda se dostavila i „ponorka“.
Po dvou měsících už se Emě, Nelly ani Alexandře nezdá nic neřešitelné, všechno hravě zvládají. Aktuálně mají práci v rámci testování do konce června. Co bude dál, si dnes dovolí odhadnout málokdo. „Pro mě je práce velice důležitá, pomáhá mi přijít na jiné myšlenky. Navíc jde o příbuzný obor k mému studiu, takže je to super. Za normální situace bychom se k medicínské práci dostaly až mnohem později, ve vyšších ročnících. Jde rozhodně o neocenitelnou zkušenost pro život, mít tolik lidí, činností a věcí na starost,“ vyznává se Ema.
Připraveny klidně k návratu
Pokud to bude na podzim potřeba, jsou dívky připraveny znovu do testovacího kolotoče nastoupit. „Už budeme vědět, do čeho jdeme. Prostě to tady po těch pár měsících oprášíme a pustíme se zase do práce,“ shodují se studentky UK.
„Moc jsme se od něj naučily. Věříme, že je rád, že nás má (říkají všechny tři s úsměvem). Snad jsme mu tím, že jsme na sebe převzaly řadu úkolů a povinností, alespoň trochu ulehčily,” doufají a pochvalují si medičky svého šéfa – Michala Zimu.
