„Bál jsem se beztvarosti“, říká básník Ondřej Hanus, laureát Ceny Jiřího Ortena

Cenu Jiřího Ortena, prestižní ocenění pro autory do třiceti let, letos za sbírku Výjevy získal básník Ondřej Hanus, absolvent a nynější doktorand Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.  

Jste básník, literární historik, literární kritik. Berete tyto role jako různorodé, anebo se u vás prolínají?

Literární historik bych si neříkal. Někde jsem zaslechl větu – „nevěřte literárnímu historikovi, kterému je pod padesát“. S tím souhlasím. Ale jinak se u mě ty role jednoznačně prolínají. Ze začátku bylo moje psaní intuitivní, ale od střední nebo vysoké školy už vědomé. Literární kritika mě naučila o psaní přemýšlet. Nepovažuji se však ani za literárního kritika, označil bych se spíš za recenzenta, možná literárního publicistu.

Poezii také překládáte. Přistupujete k překládání podobně jako k původní tvorbě?

Můj přístup k překládání a k vlastní tvorbě se dost výrazně liší. Překládání je pro mě čistě věc intelektu, kdežto původní tvorbu sice také ovlivňuje intelekt, ale roli hraje i automatismus, nevědomí, emoce. Něco, co se nedá odměřit rozumem.

Píšete sonety a jiné formálně náročné útvary. Je pro vás pravidelná forma spíš přítěží, anebo inspirací?

Dávala mi svobodu. Pevná forma může tok psaní usměrňovat, dávat mu řád. V době vzniku sbírky Výjevy jsem potřeboval kontrolu nad textem, nechtěl jsem nechat psaní jen tak běžet. Bál jsem se beztvarosti. Později mě však pevná forma začala naopak svazovat.

Sonet má za sebou mnohasetletou historii. Jak se stavíte k tradici tohoto žánru a k literární tradici vůbec?

Tradici se nikdo nevyhne. Koncept tradice je mi – i jako katolíkovi – blízký. Co se týče sonetů, v patnácti jsem objevil ty Shakespearovy v převodu Jana Vladislava. Později jsem četl další překlady, třeba Hilského nebo Joskův – ten se mi líbí nejvíc. Sonety jsou zvláštní položkou v Shakespearově díle, která je velmi niterná a jako jediná mi ho dokáže přiblížit coby člověka.

A kdy jste začal sonety sám psát?

Nejdřív, právě v těch 15 letech, jsem je začal sbírat a později jsem si kvůli nim založil blog Sonetář webový. Několik let jsem na něm byl dost aktivní. Svoje první sonety jsem napsal zhruba v sedmnácti, tedy v době vzniku prvních básní, které později vyšly v mém debutu Stínohrad.

Hledáte teď ve své tvorbě nový směr?

Asi rok a půl jsem prakticky nic nenapsal, až nedávno svou první povídku či spíše črtu. Vyšla v časopise A2. Jejímu vzniku jsem nechal volný průběh. Do psaní se nenutím, mám strach, že by to zase skončilo u sonetů.

Čím vás pro psaní vybavilo studium bohemistiky a překladatelství na Filozofické fakultě UK?

Asi hlavně poznáním techniky verše a rozhledem po české a anglofonní literatuře. A navíc jsem se seznámil se spoustou literátů, kteří mě ovlivnili. Doktorské studium v Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK beru jako přirozené vyvrcholení svého zájmu o sonet.

Jste také redaktorem literárního časopisu Psí víno. Co to znamená pro vaši tvorbu?

Psí víno je zaměřené, zjednodušeně řečeno, na experimentální a beatnickou poetiku, tedy úplně jinou, než je ta moje. Sice mi není blízká, ale velmi mě obohacuje. Důležitý je také důraz tohoto časopisu na současnost.

Společně s Lucií Chlumskou jste přeložil knihu Errata od George Steinera, velikého a svébytného literárního vědce a translatologa. Bral jste to čistě jako zakázku, anebo to pro vás mělo i nějaký hlubší význam?

Byla to vlastně spíš náhoda, knihu měl původně přeložit někdo jiný. Ale práce na překladu pro mě byla hodně zajímavá, poznal jsem Steinera jako člověka. A překladatelsky mě toho hrozně moc naučila: Steiner píše náročným stylem a používá i mnoho literárních a kulturních narážek. Musel jsem se hodně snažit. Obohatila mě tedy zejména intelektuálně a profesně, nějak niterněji příliš ne.

Steiner je polyglot a univerzální vzdělanec s nesmírně širokým záběrem. Jaká je podle vás dnes role humanitního intelektuála?

Tento typ vzdělání je dnes vlastně nežádoucí, současnost mu nepřeje. Internet změnil všechno, a tedy i roli humanitního intelektuála. Místo člověka, který všechno znal, nastoupilo všudypřítomné univerzum. „Veřejná paměť“ už není potřeba. Dnešek je tak sice demokratičtější, ale zase se devalvuje humanitní vzdělání. Vzniká iluze, že tento typ vzdělání může získat každý.