Boby místo atletiky. Po první jízdě jsem věděl, že chci znovu, vzpomíná student

Říká o sobě, že má rád maso, a to je pro bobistu dobře, protože se mu díky tomu snáze nabírá síla a váha. Student Fakulty tělesné výchovy a sportu UK Dominik Dvořák je ve svých jednadvaceti letech benjamínkem týmu bobistů, kteří budou na konci února reprezentovat Českou republiku na olympiádě v Soči.

Jedete na svou první olympiádu, půl roku před ní jste navíc začal studovat na Fakultě tělesné výchovy a sportu. První ročník na vysoké škole je vždycky trošku náročnější, než se člověk trochu rozkouká a zjistí, co a jak. Jak se vám daří skloubit dohromady studium s reprezentačními povinnostmi?

Vzhledem k tomu, že jsem zapsaný v kombinované formě studia, nebyl to až takový problém. Zatím se mi to docela daří.

Původně jste se věnoval atletice, co vás přivedlo do ledového koryta?

Atletiku jsem dělal už od základní školy, byl jsem takový univerzál, tak jsem se soustředil na víceboj. Asi před dvěma roky v létě za mnou přišel Martin Bohman (dnes místopředseda Českého svazu bobistů a skeletonistů, pozn. red.). Ptal se mě, jestli nechci zkusit boby. A protože jsem souhlasil, vzal mě do Liberce na trenažér, což je jediné místo, kde můžete v České republice trénovat boby (reprezentace má v Liberci k dispozici speciální bobovou dráhu, kde je závodní bob připevněn na kolejnici, za skutečným ledovým korytem však sportovci musejí jezdit do zahraničí, pozn. red.).

Proč jste dal přednost bobům před atletikou?

Můžu být díky nim součástí národní reprezentace, můžu se zúčastňovat závodů evropského a světového poháru, podívat se do zahraničí. Dosáhnout toho v atletice by bylo daleko těžší.

Jaký je rozdíl mezi tréninkem atleta a bobisty?

Je to hodně podobné. Na rozdíl od vícebojařů trénujeme hlavně sprinty a dynamiku a chodíme do posilovny. Bobisti potřebují mít větší váhu, je důležité, abychom byli co nejsilnější.

Prý máte rád maso, to bude asi dobrá vlastnost pro bobistu, že?

Určitě (smích). Je potřeba hodně jíst, abychom byli co nejvíc osvalení.

Na co se nejvíce těšíte do Soči?

Mám radost, že jsem se tam dostal. Těším se na tu atmosféru, je to přece olympiáda!

Četla jsem, že dráhu v Soči jste si už vyzkoušel…

Na podzim jsme měli na dráze v Soči předolympijský trénink. I když jsme tam jezdili jen v dvojbobu a ne ve čtyřbobu, který pojedeme na olympiádě.

Jak je pro sportovce důležité projet si závodní dráhu?

To je otázka spíš pro pilota bobu (Dominik Dvořák je brzdař, pozn. red.). Je to o zkušenostech, pilot musí mít dokonalý přehled o dráze, když ji má „najetou“, velmi to pomáhá. Na soustředění v Soči byli všichni závodníci světového poháru, kteří chtějí dosáhnout dobrého výsledku na olympiádě.

Komunikujete v bobu během jízdy nějak mezi sebou?

Během jízdy ne, tam už se člověk jenom drží a čeká, až dojede do cíle, v mém případě se navíc soustředí na moment, kdy má začít brzdit.

Takže celý průjezd korytem je hlavně na pilotovi? Nijak mu třeba nepřibrzďujete?

Celou cestu se jede bez brzdění. Co největší rychlostí se řítíme dolu, brzdí se až na konci. Kdyby se brzdilo na trati, ničil by se led a byly by za to i nějaké pokuty.

Sportovci říkají, že na olympiádě je všechno trošku jinak než na jiných závodech. Nepociťujete nervozitu?

Myslím, že to budu pociťovat mimo závody, ale v samotném závodě budu stejně soustředěný a budu mít stejné pocity jako třeba při evropském poháru. Člověk do všeho musí jít naplno.

Boby jsou oproti atletice docela adrenalinový sport. Nemusel jste se na začátku nějak vyrovnávat se strachem?

Ani ne. Je to asi na každém, jak se s tím vyrovná. Člověk to v sobě musí mít. Někteří lidé na trenažéru předváděli super výkony, pak sedli do bobu, svezli se po dráze a dole řekli, že už do toho víckrát nesednou.

A co jste cítil vy, když jste si poprvé v bobu projel dráhu?

Na to si pamatuji moc dobře. Když jsem dole vylezl z bobu, chtěl jsem jet hned znovu!