Stáž na keňské klinice v Itibu přináší studentovi 3. lékařské fakulty UK Lukáši Malému nečekané profesní i životní zkušenosti. Jeho afričtí pacienti trpí tyfem, malárií, HIV/AIDS, ale přichází i se zraněními po napadení mačetou. HIV pozitivní matka, která rodila s jeho asistencí, po něm pojmenovala syna.
Studujete čtvrtým rokem medicínu a máte dlouholetou zkušenost z oddělení intenzivní medicíny Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského pod Petřínem. Jaká onemocnění jste v Keni léčil?
Na klinice jsme dělali hlavně drobné chirurgické zákroky, jako jsou šití ran po napadení mačetou, plastiky po ztrátových poraněních prstů apod. V ordinaci jsem pracoval spolu s místní zdravotní sestrou Elizabeth a lékařem Josefem (clinical officer). K častým onemocněním, která jsme diagnostikovali a léčili, patřily břišní tyfus, malárie, brucella a infekce dýchacích cest. Součástí denní práce v ordinaci byla i problematika HIV/AIDS a antiretrovirové terapie. Hned první den jsem měl možnost být u porodu, což se mi v Ugandě, kde jsem působil v předchozích letech, ještě ani jednou nestalo. HIV pozitivní matka porodila syna a dala mu jméno po mně – Lukáš. Byl to pro mě jeden z nejsilnějších letošních okamžiků.
Jak se lišily podmínky v Keni od Ugandy, kde jste stážoval v minulých letech?
Pro mě je stáž na klinice v Itibu naprosto jedinečnou zkušeností. V Ugandě, kde se snažíme s organizací Shalom for Uganda (www.shalomforuganda.cz) zabývat paliativní medicínou, jsem byl přítomen u umírání pacientů. Letos v létě jsem jel z Ugandy navštívit mého kamaráda Aleše Bártu, který vede v keňském Itibu kliniku. V této nemocnici probíhají stáže lékařů a studentů především z 1. lékařské fakulty. Pro studenty je to velmi dobrá zkušenost nejen v profesní, ale i v osobní rovině. Nacházejí se v naprosto odlišném prostředí, v kontextu jiné kultury, jazyka, tradic, zvyků i poněkud omezených diagnostických i terapeutických možností.
Pracovní den začíná v Keni v osm hodin ráno a končí v pět. Večer pak funguje pohotovost, během ní jsme přijímali akutní stavy, úrazy apod. V příjemném areálu kliniky, jehož součástí je i malý park, se nachází ubytování pro studenty a zaměstnance. Kliniku tvoří tři budovy – jedna je porodnice a pediatrické oddělení, druhá budoucí operační sál a jednotka intenzivní péče a ve třetí je zubní ordinace, malý zákrokový chirurgický sál, lůžkové oddělení a ordinace s vyšetřovnou.
Pro správnou diagnostiku a léčbu je nutná komunikace s pacienty. Jak se domlouváte?
Itibo se nachází v odlehlém regionu na jihozápadě Keni, kde žije kmen Kisii. Oficiálním jazykem je angličtina. Jelikož ji ale mnoho lidí zejména na vesnicích neovládá, je nutné se přizpůsobit a naučit se alespoň pár základních frází z místního jazyka kisii. Věnuji se studiu svahilštiny a díky tomu mnoha výrazům rozumím, protože místní jazyk přímo vychází z kiswahili. Lidé velmi ocení, když na ně promluvíte, alespoň pár větami, v jejich rodném jazyce.
Co vás na Africe okouzlilo, že se pravidelně vracíte?
Na Africe se mi líbí ta neskutečná autenticita, opravdovost života. Myšlenka, která je přisuzována Saint-Exupérymu: „Čím bych byl, kdybych se neúčastnil? K tomu, abych byl, musím se účastnit“, je tam skutečně aktuální a nabývá na významu. Myslím, že se člověk v Africe „účastní“ někdy až moc.
Lukáš Malý je studentem 4. ročníku všeobecného lékařství na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Šest let působil na oddělení anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny na pozici všeobecná sestra v Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. V roce 2012 pracoval tři měsíce v mezinárodním týmu zdravotníků na jihu Ugandy, kde s poskytováním paliativní péče začínal. Už třetím rokem se vždy v době letních prázdnin vrací společně s jednou se zakladatelek organizace Shalom for Uganda MUDr. Veronikou Jakubčiakovou do Ugandy, aby tam pokračovali v započaté práci. |
