Tvrdohlavá Tereza Kmochová se pro lyžování narodila

Je výjimečná, takřka ve všem se jí daří. Vystudovala biologii a imunologii na Přírodovědecké fakultě UK, v čase pandemie testovala vzorky koronaviru a v alpském lyžování sbírá medaile jednu za druhou. Tereza Kmochová navíc dokáže odezírat ze rtů, a umí to i v angličtině. Seriál Sportovci UK přináší seznámení s nejlepší neslyšící lyžařkou světa.

Při našem setkání v parku Portheimka nezářila jen velká zlatá medaile, kterou vylovila z kabelky kvůli fotografování, ale také její úsměv. A to měla drobná dlouhovlasá lyžařka za sebou dopolední trénink v posilovně a po lehkém obědu se chystala na několik hodin zavřít v laboratoři na Albertově... Kávu si ale stihla vychutnat.

„Než vypukla koronavirová epidemie, vypadalo to na úspěšně rozběhlou sezonu,“ vrací se Tereza-sportovkyně ke dnům před 12. březnem letošního roku. A dodává: „Podařilo se mi získat dva normální (myšleno nehendikepované) tituly na Mistrovství ČR, pak jsem odletěla na FIS světový pohár do švédského Aare. Večer před závodem nám ale organizátoři oznámili, že se vše ruší a máme se vrátit domů.“ Od té doby se z ní stala Tereza-studentka. Šprtala se na magisterské státní zkoušky a pracovala na diplomové práci. Před pár dny ústní státnice úspěšně složila, v době pořizování rozhovoru ji ještě čekala obhajoba diplomové práce.

Váš návrat ze světového poháru domů, to bylo trochu drama, že?

Pobyt jsme si o pár dní prodloužili. Pak jsme ale měli strach, jestli se vůbec domů dostaneme. Do Švédska jsme totiž letěli z Polska a auto jsme zanechali v Krakově na letišti. Když nám zpáteční let zrušili a Polsko zavřelo hranice, podařilo se nám pořídit letenky nové, přes Oslo. Tak se stalo, že naše auto zůstalo dva měsíce v Polsku. Polskému známému jsme přes FedEx poslali klíče, aby vůz na letišti vyzvedl; zůstalo tam stát jako poslední. Převezl jej a parkoval doma na zahradě. Jak to bylo možné, s tátou si jej předali na malém hraničním přechodu „přes most“, přesně na hraniční čáře. A ten náš známý odjel domů na kole...

Terezo, na vašem instagramu jsem našla poděkování rodině, trenérovi a vašim blízkým. Chystáte se snad do sportovního důchodu?

To ne, já každý rok děkuju (smích), jsem velmi vděčná všem blízkým za to, že mi věnují čas a pomáhají mi, jak můžou. No a pak se snažím svou kariéru ještě o další rok prodloužit. Uvidíme, jak mi to půjde. Jak bude držet zdraví, a hlavně jestli bude motivace k pokračování. Právě teď, kdy nikdo neví, co a jak bude, jsem v plné přípravě. Především se věnuji kondičce, na lyžích jsem z pochopitelných důvodů ještě nestála. Hned jak to bude možné, vyrazím na ledovec na soustředění. Hrozně mi chybí ten lyžařský kolotoč.

Jak vypadá vaše letní příprava?

Trénuji pětkrát až šestkrát týdně, z toho čtyřikrát „bojuji“ s těžkými činkami a plním úkoly podle tréninkového plánu, který mi sestavuje kondiční trenér. Na doplnění mám i další sporty. Moc ráda jezdím na kole, což se rozhodně nedá tvrdit o běhání (říká s lehkou grimasou), mám krátké nohy, takže se při běhu trochu trápím. A pak chodím plavat nebo hraji tenis.

Prozraďte, jaké výzvy jsou před vámi?

Mým cílem je nominovat se na FIS mistrovství světa (Alpine 2021), které by se mělo uskutečnit v únoru v Cortina d'Ampezzo v Itálii. Asi nebude do posledního momentu známo, zda se závody konat budou. Proto chci být připravena a přistupovat k celé situaci podle aktuálního vývoje. A taky by se mi líbilo získat ještě pár republikových titulů; ráda bych těm mladším ukázala, jak se to dělá a že na to ještě mám (úsměv). Soupeřit se slyšícími závodnicemi je pro mě obrovskou výzvou a skutečným hnacím motorem; nutí mě pořád se zlepšovat. V lyžování stačí chvilku usnout na vavřínech a jste ztracena a ujede vám vlak.

Kterou z alpských disciplín máte nejraději?

Jednoznačně obří slalom, královskou disciplínu, bývá v něm největší konkurence. Ve sjezdu už se někdy trochu bojím a ve slalomu jsem zase rok od roku pomalejší, prostě už nejsem nejmladší. Baví mě i super obří slalom (Super-G), ale nesmí být moc těžký a prudký. Kvalitu a stav sněhu vnímám intuitivně. Nevím, jak přesně popsat své pocity, prostě sníh neslyším, ale cítím hlavně přes své nohy. Vnímám jeho „odezvy“.

Jak to u vás, špičkové lyžařky, vypadá se zázemím?

Zatím si můžeme nechat zdát o podmínkách v Rakousku, Itálii, Francii nebo Švýcarsku. Naštěstí se i u nás začíná blýskat na lepší časy, hlavně u současných juniorů. Ukazují se mezi nimi nadějní individualisté a funguje tam týmová spolupráce. Jsem vděčná, že se s nimi, ale i s reprezentačním družstvem, s áčkem, mohu „svést“ a občas potrénovat. Na kopci si vzájemně pomáháme. Když je člověk sám, je všechno mnohem náročnější. Časově, organizačně i finančně. Vezměte si, že jeden balík s tyčemi váží až 25 kilogramů, takže potřebujete chlapy, kteří vám to odtáhnou a trať postaví. Další člověk trať hlídá, aby do ní nevjel třeba nějaký turista. Rovněž natáčí jednotlivé jízdy pro pozdější videorozbor. I za pronájem tréninkové tratě se platí.

A jak se k věci mají vaši nejbližší?

Můj realizační tým, to jsou hlavně rodiče. Máma je mojí trenérkou, doprovází mě na všechny závody, dělá mi řidiče i „servisáka“, maséra, a když je potřeba i psychologa. Já nám oběma za to na závodech vařím (usmívá se). Když může, tak s námi jezdí i táta. Stará se hlavně o management a na soustředěních či závodech mi chystá lyže a přebírá některé maminčiny povinnosti. V týmu je i trenér Honza Kvasnička, který se mě ujal před dvěma lety a posunul mne o další stupínek technicky i mentálně. Pomáhá mi s načasováním důležitých závodů a s organizováním všeho nezbytného. Má i své civilní zaměstnání, tak s námi nejezdí vždy a všude.

Rozhodně nesmím zapomenout na jeho partnerku Pavlu „Pepinu“ Klicnarovou, „udržovačku“ dobré nálady. Je se mnou na kopci: natáčí, stojí na startu a tlumočí mi povely z vysílačky - ukazuje mi, kdy můžu vyrazit. A převáží oblečení dolů; trénujeme jen v tenké kombinéze, než vyjedete nahoru - a je třeba velká zima - vymrznete. Všichni ti lidé jsou na kopci moc potřební…. Nakopává mě nebo uklidňuje, to podle situace (smích), i můj přítel. Hrával basket. Ze své sportovní kariéry dobře ví, co se mi tak honí hlavou.

Proč jste si ze všech medailí vybrala a vzala s sebou zrovna tuto?

Vybíralo se mi těžko, každou medaili mám spojenou s nějakým příběhem. Třeba deaflympijských medailí mám patnáct. Tato je ze zimní univerziády v roce 2017 v Almaty v Kazachstánu, za vítězství v týmovém závodu. Univerziáda je vlastně mistrovství světa vysokoškolských studentů do 26 let, konkurence je vždy obrovská a sejde se z celého světa. Tenkrát jsem dvakrát zůstala o pár setinek pod stupni vítězů, bramborová. Byla jsem strašně nešťastná. V týmovém závodě jsem si vše vynahradila. Velice si cením i medailí za vítězství na Mistrovství ČR, protože národní šampionáty jsou vždy prestižním závodem.

Jak se dá skloubit studium na vysoké škole s vrcholovým sportem?

Je to náročné. Dělat dvě věci najednou - a hlavně na sto procent - nejde dost dobře. Když se odpoledne vrátíte z kopce, jste totálně „grogy“. Trochu si na pokoji odpočinete a po obědu vás většinou čeká další, i když lehčí tréninková fáze. A večer jste ráda, že se skulíte do postele... Na učení není ani pomyšlení, maximálně na krátký seriál s anglickými titulky, abych si udržovala angličtinu. Proto říkám, že v létě studuji a v zimě lyžuji.

Víte už, kudy povede vaše dráha imunoložky?

Zatím vůbec netuším. Během studií nebo i v rámci testování na covid-19 mě bavila manuální práce v laboratoři. Dokážu si představit, že bych byla laborantka a „pipetovala“ a připravovala vzorky pro další zkoumání. Vědecká „přemýšlivá“ kariéra mi nic moc neříká; nemám na to hlavu a ani povahu. Uvidíme. Netoužím ani po trenéřině, to je řehole - jste většinu roku mimo domov, bez rodiny. Nic pro mě.

Jak by vypadal vysněný den Terezy Kmochové?

Určitě bych ho chtěla strávit někde na svahu, pod azurově modrým nebem, s hezky postavenou obřákovou tratí a s dokonalým povrchem. Kdyby šlo o závod, ten bych samozřejmě chtěla zajet co nejlépe. Pak bych asi vyrazila někam na kávičku. Druhý den bych se viděla někde na pláži. Miluji moře a velmi ráda jezdím do Chorvatska na jachtu. Táta je náš hlavní kapitán, hlavně když je velký vítr a vlny, má kapitánský průkaz. Má ho vlastně i máma. Takže bych určitě chtěla být na moři. I proto, že si jednou chci kapitánské zkoušky sama udělat.

Čím si děláte radost?

Běhat po nákupech mě moc nebaví. Dávám přednost dobrému jídlu, jsem masožravec. Miluji steak s pár bramborami, salátem a plzeňské pivo na žízeň. A radost si dělám procházkami v Harrachově s naší belgickou ovčačkou Bertou. Ale jsou čím dál kratší, už je to třináctiletá psí madam. No a v zimě si dělám radost podvečerními výjezdy na běžkách.

Působíte jako hodná, poslušná mladá žena. Klamete tělem, nebo máte i nějakou neřest?

(Smích) Stoprocentně by se něco našlo... (Zamyslí se.) Jsem poměrně tvrdohlavá a hodně netrpělivá. Dokážu být velmi klidná a rozvážná, ale když se špatně vyspím, nebo mám hlad, nebo je „špatná konstelace hvězd“, bývá se mnou těžké vyjít. A taky jsem možná až moc sebekritická, neumím se sama pochválit. Pro tuto vlastnost mi bývalý francouzský trenér dal přezdívku „Never Happy“ (směje se).

Už je snad prokazatelné, že Tereza byla k lyžování zrozena. Pro jistotu ještě přidejme vzpomínku její maminky: „…Bydlíme pod sjezdovkou, sníh půl roku kolem chalupy, jsme lyžařská rodina – co jiného by maminku napadlo než postavit holčičku na plastové lyžičky a zkusit ťapkat, když už dítko stojí. Nečekali jsme žádné zázraky, jen zábavu a lehké chození na těch sněhulkách po rovině…“ A jako autorka interview tvrdím, že zázraky se dějí. V případě Terezy k nim pomohla každodenní dřina a cílevědomost!