Inspirativní životní příběh Madeleine Albrightové líčí Barbora Chaloupková, novinářka a absolventka Fakulty sociálních věd UK. „Lidé o mě někdy mluví jako o ministryni zahraničí. Já mám ale ze všeho nejradši, když mi říkají profesorko,” řekla Albrightová v roce 2019 při slavnostním ceremoniálu absolventů Georgetownské školy mezinárodních vztahů. Na washingtonské univerzitě učila s přestávkami od roku 1982 a dle amerických médií váhala až do úplně poslední chvíle, aby nakonec děkanovi oznámila, že kvůli své nemoci nebude moci letos učit. O dva měsíce později, koncem března, pak ve věku 84 let zemřela.
Madeleine Albrightová vystoupila v březnu 2019 i v aule Právnické fakulty UK; zúčastnili se i Dagmar Havlová (vlevo) či Michael Žantovský.
Vášeň pro učení a formování mladších generací jí zůstala až do konce života a vedle jejího působení ve funkci ministryně zahraničí USA to je právě pedagogická kariéra, díky níž zanechala Madeleine Albrightová nejen v americké společnosti tak silnou stopu.
„Inspirovala celé generace studentů k tomu, aby se věnovali veřejné službě a diplomacii,” uvedla Georgetownská univerzita. Stovky studentů z celého světa, kteří z prestižní univerzity zamířili do vrcholných pozic v politice i byznysu, se o mezinárodních vztazích učili právě od této československé rodačky.
Z vlastní zkušenosti vím, že člověk nemusel projít přímo jejím georgetownským kurzem, aby jej Madeleine Albrightová ovlivnila v přemýšlení o světě. Viděno zpětně, jen málo věcí mělo na můj život takový dopad, jako náhodné probírání rodinné knihovny, ze které na mě vypadly její paměti... „Nejlepší ze všech možných světů,” slibovala tlustá kniha, na jejímž obalu se laskavě – ale zároveň sebevědomě – usmívala mně tehdy neznámá dáma. Nelhala.
Z Prahy do světové politiky
Šestnáctileté dívce vyrůstající na malé české vesnici kniha poprvé otevřela prostředí velkých mezinárodních vztahů. Zatřásla horizonty, v nichž jsem tehdy přemýšlela, a svět pak už nikdy nebyl stejný. Albrightové životní příběh mě fascinoval nejenom tím, že se díky němu člověk přeneseně dostal na místa, o kterých do té doby ani netušil, že existují – ať již šlo o radu pro národní bezpečnost amerického prezidenta nebo plenární zasedání Organizace spojených národů (OSN).
Albrightová v tom všem navíc obstála jako žena. Byla první ženou ve funkci americké ministryně zahraničí a stala se výraznou postavou politické scény. Nejen svými pověstnými brožemi a kreativním promýšlením svého veřejného obrazu, ale i díky tomu, že i po odchodu z funkce veřejný prostor nikdy neopustila. Naopak: psala knihy, přednášela (rovněž na Univerzitě Karlově, kde vystoupila nejen v roce 2019), komentovala aktuální dění do médií, a jak již bylo řečeno, učila.
„Celý náš hovor mluvila jen o Ukrajině. Nechtěla mluvit o svém zdraví. Říkala: ,Podívej, já dostávám léčbu a snažím se, jak jen můžu. Ta hlavní věc, kterou teď musíme řešit je, jaký svět zanecháme svým dětem´,” vzpomínal bývalý americký prezident Bill Clinton, v jehož kabinetu pracovala jako ministryně zahraničí, na poslední hovor, který s ní měl; jen dva týdny předtím než skonala.
Velká inspirace pro mladší generace
Madeleine Albrightová mi prostřednictvím svého životního příběhu poprvé ukázala, jak fascinující svět mezinárodních vztahů může být. Hlavně díky ní jsem si vybrala teritoriální studia na Fakultě sociálních věd UK, a vedena nekonkrétní představou, že bych chtěla být jako ona, jsem se ponořila do studia světové historie a politiky. A ačkoliv jsem se nakonec nestala ani političkou ani diplomatkou ale novinářkou, v mojí práci mě neopouští nadšení z objevování nejrůznějších podob světového dění – pocit, který jsem poprvé zažila při čtení zmíněných knižních memoárů.
Když byla loni v interview pro časopis Vogue dotázána, jak si představuje svět za dvacet let, mluvila i o mladých lidech a studentech. „Je důležité vidět šanci, být optimisty. Hlavně pokud jde o nejmladší lidi, kteří se dnes učí úplně jinak. Když učím na univerzitě, vidím, že toho studenti umějí o hodně víc, než jsem kdysi uměla já,” pravila tehdy. Madeleine Albrightová ve své kariéře prolomila řadu milníků a její životní příběh nabízí nejednu inspiraci. Dost možná to však byla právě její víra v mladší generace a schopnost inspirovat je, čímž nejenom českou i americkou společnost nakonec nejvíce ovlivnila.
