Říká se mu uloupené umění. Jedná se o umělecká díla, která konfiskovali nacisté původním majitelům, na něž se vztahovaly rasové zákony Třetí říše. Výzvám spojeným s restitucí uměleckých děl se věnuje absolventka Právnické fakulty UK Zuzana Löbling, která vede právní oddělení Národní galerie Praha. Právnička upozorňuje na to, že Česko by potřebovalo pro napravení křivd minulosti novelizovat zákon, jenž navracení uměleckých děl upravuje.
Letos uplyne 81 let od konce druhé světové války. Jak moc je téma restitucí uměleckých děl ještě aktuální?
Velmi. Když se v roce 1998 konala ve Washingtonu konference, která se zabývala osudem majetku zabaveného během holokaustu, nikdo v té době neměl představu, k jak obrovským majetkovým přesunům docházelo. Dá se říci, že dvacet let po této konferenci ještě není detailně prozkoumána provenience více než poloviny kulturních statkův českých státních sbírkách, které by mohly být, byť zprostředkovaně, získány od obětí persekuce. To ale není problém pouze českých muzeí – kolegové ze zahraničních muzeí jsou na tom podobně. Zdá se ale, že společnost je z tohoto tématu už vyčerpaná. Po pádu železné opony zavládlo nadšení, během kterého byli všichni připravení napravovat staré křivdy. Tato doba je ale pryč. Debata se dnes posouvá spíše k ochraně kulturních statků jako takových a k otázce jejich vlastnictví. Navíc z globálního pohledu nejde už jen o nacistickou perzekuci, ale i o perzekuce v jiných částech světa spojené například s koloniální minulostí, což je téma pro českou veřejnost nepředstavitelné.
Proč bylo téma třeba zkoumat i po vědecké stránce a přimělo vás k doktorskému výzkumu?
Když jsem v roce 2018 začala pracovat v Národní galerii Praha, pochopila jsem, že téma restitucí je stále velmi aktuální. Začala jsem tehdy pro galerii právně řešit svou první restituci a zjistila jsem při tom, že kromě několika starých restitučních spisů není nic, čím bych se mohla inspirovat. Opřít se sice můžete o paragraf jednoho zákona, já se ale chtěla dozvědět víc, zapojit to do větších souvislostí. S tím jsem oslovila pana profesora Jana Kuklíka, který mě pak plně podpořil v tom, abych se pustila do výzkumu a psaní dizertace.
A povedlo se. Loni jste ji úspěšně obhájila. Může tedy nyní sloužit jako podklad i vašim kolegům a kolegyním, kteří řeší restituční kauzy?
Dizertace má několik částí. V úvodu jsem se věnovala tomu, jakým způsobem konfiskace probíhaly a jak se nakládalo s uměleckými díly. K tomuto tématu existuje několik dílčích studií, já si ale stanovila úkol zpracovat to přehledně a srozumitelně, aby ti, kteří se zabývají restitucemi uměleckých děl, měli pak k dispozici přehledný materiál, ze kterého se snadno dozví, jak konfiskace mezi roky 1938 až 1945 probíhaly a jaké instituce do toho zasahovaly. Věnovala jsem se také restitucím, které se uskutečnily nedlouho po konci války. Ukázalo se, že ne všechny proběhly čistě podle práva, ale často byly ovlivněné politickým směřováním tehdejšího Československa.
Třetí, praktická a ta nejaktuálnější část dizertace, kterou jsem publikovala i v zahraničí, odkud se mi dostalo značného ohlasu, je jakýmsi „minikomentářem“ k jednotlivým restitučním podmínkám, tedy k tomu, co musí zájemci o restituci splňovat pro to, aby mohlo být umělecké dílo vydáno. Pro ty, kteří chtějí restituovat v České republice, je to velmi užitečný checklist, v němž si můžou postupně „odškrtávat“ to, zda splňují podmínky pro úspěšnou restituci, a zkontrolovat, zda disponují všemi dokumenty, které jsou k tomu třeba. Snažila jsem se tím také vysvětlit – zvlášť zahraničním restituentům, protože většinou se jedná o osoby žijící v zahraničí – že to, že česká instituce dílo nevydá, nečiní se zlým úmyslem, ale protože je svázaná právem, a že situace v Československu, potažmo nyní v České republice je historicky a politicky složitá, a proto je třeba vzít v úvahu jiné faktory než v případě jiných států.
Pro komparaci toho, jak probíhají restituce v jiných státech, jste si vybrala Rakousko? Proč právě tento stát?
Rakouská právní úprava je do jisté míry podobná české, zároveň je považována za „Best Practices“ (nejefektivnější, nejbezpečnější a nejvíc etická, pozn. red.). Rakousko má Komisi pro výzkum proveniencí, která je obdobou našeho Centra pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí II. světové války, kde pracují lidé, kteří zkoumají provenience jednotlivých uměleckých děl ve státních sbírkách. Co má Rakousko navíc, co my nemáme? Takzvaný Kunstrückgabebeirat, což je další komise, která jednotlivé restituční žádosti posuzuje a vydává doporučení, zda dané předměty restituovat, nebo ne. Obě země šly stejným směrem, ale Česku v tom detailu něco chybí. Český zákon by bylo třeba v mnoha směrech upravit.
Je teď novelizace Zákona č. 212/2000 Sb. o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem na pořadu dne?
Česká republika se v roce 2024 připojila k Best Practices for the Washington Conference Principles on Nazi-Confiscated Art. Jedná se o soubor zásad vysvětlujících, jakým způsobem by Washingtonská deklarace měla být vykládána. Když si to přečtete, zjistíte, že Česko naprostou většinu zásad nedodržuje, byť se k nim přihlásilo. Tehdy také Česká republika ohlásila, že chystá novelizaci zákona, na které jsem pak já spolu s několika kolegy začali pracovat. Došlo k předjednání na ministerstvu kultury, pak se to ale zastavilo. Pro společnost je to velice citlivé téma, proto také na politické úrovni velmi těžko prosaditelné. Je škoda, že jsme příležitost reagovat na tento dokument jako stát nevyužili – v návaznosti na tyto Best Practices upravily svou právní úpravu státy jako Švýcarsko či Německo, nový restituční zákon přijala Francie. Doufám, že není všem dnům konec a jednou se to podaří i u nás.
Co by bylo třeba aktualizovat v zákoně především?
Na základě stávajícího zákona by se v ČR měla dědicům vydávat jenom umělecká díla. To ale znamená, že například knihy či archiválie, které byly konfiskovány, vydávat podle současného zákona nemůžeme, protože striktně vzato nespadají pod termín „umělecké dílo“. V zahraničních právních úpravách se proto pracuje s termínem „kulturní statky“, to by bylo třeba v českém zákoně změnit v první řadě.
Dalším z problémů stávajícího zákona je to, že když se přijímal, omezil restituce pouze na přímé potomky původních vlastníků uměleckých děl. V kontextu holokaustu je to ale špatné rozhodnutí vzhledem k tomu, že za války zahynuly celé rodiny a rodinné klany. Restituční nárok by se měl rozšířit na všechny standardní dědice.
V době, kdy zákon vznikal, nikdo přesně nevěděl, kterých uměleckých děl se restituce dotknou, vnímám to tak, že se tehdejší politická reprezentace proto snažila nějak omezit, aby hodnotná umělecká díla zachovala ve státních sbírkách. Dnes už víme, že se tu nebavíme o obrovských hodnotách, ale o symbolickém odškodnění a napravení zla, které bylo v minulosti spácháno. Naprostá většina restituovatelných předmětů totiž odpočívá v depozitářích a vystavovány jsou jen zřídka.
I přesto si ale myslím, že pokud se má něco restituovat, mělo by se tak dít bez ohledu na hodnotu daného předmětu. Touha mít dílo ve státních sbírkách se má pak řešit na základě památkových předpisů a tím, že stát dané umělecké předměty odkoupí. Cíl mít skvělou státní sbírku je pochopitelný, nejsem ale přesvědčená o tom, že cesta, kterou k tomu Česká republika zvolila, byla správná.
Ve Veletržním paláci mohou návštěvníci obdivovat ikonické dílo francouzského neoimpresionisty Paula Signaca Parník L’Hirondel, které po restituci Národní galerie Praha odkoupila.
Když se vám ozvou zájemci o restituci uměleckých děl, která dosud spravovala Národní galerie Praha, jak poté postupujete?
Česká republika nemá žádnou komisi, která by se věnovala restitučním procesům, proto o tom, zda dané předměty splňují podmínky restituce, rozhoduje sama instituce, která dané předměty spravuje. Následně se uzavírá dohoda o navrácení. Obvykle to začne tak, že se restituenti nejprve obrátí na Centrum pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí II. světové války. Od nich se většinou neformálně dozvím, že se objevili nějací zájemci o restituci. Restituenti, kteří většinou mají právní zastoupení, nás ale musí oficiálně oslovit. To znamená, že mi přijde standardní přípis s několika přílohami, které prokazují nárok, přímou dědičnou linii, popis díla, kdy jim bylo v rodině konfiskováno atd. My pak musíme do archivů, a to vlastních i cizích, abychom vše prověřili. Jdu se vždy také podívat na samotné dílo, na jeho zadní stranu a na to, jaké jsou na něm značky. Ty můžou dokazovat, jakými institucemi dílo prošlo. Poslední vydání děl, která měla Národní galerie Praha uložené ve svých depozitářích, proběhlo v roce 2023. Rodina neměla právní zastoupení, o to lidštější i když náročnější pro nás celý proces byl.
Tehdy Národní galerie Praha vydala čtyři malby z 18. a 19. století potomkům meziválečného průmyslníka Johanna Blocha, který byl přinucen část své sbírky deponovat ve veřejných institucích při plánované emigraci před nacisty.
Protože dědicové neměli právní zastoupení, trvalo to poměrně dlouho. Museli jsme komunikovat s mnoha institucemi u nás i v zahraničí. Celkově to ale probíhalo v takové osobnější rovině. Rodině jsme pomáhali například i s vývozem uměleckých děl. To totiž není úplně snadná věc, a to nejen co se týká administrativy a cel, zvážit musíte i to, jak dílo zabalíte, aby nedošlo k jeho poškození. Pro dědice je to obrovský náklad. Některé státy s tímto pomáhají, například Rakousko vydané umělecké předměty často převáží v diplomatických zavazadlech. Dědicové si nakonec koupili tři velké kufry, přijeli s nimi k nám do depozitářů, kde je depozitárníci vypodložili vším možným, aby v nich nedošlo k poškození děl, a s plnými kufry pak takto rodina odcestovala do USA. Národní galerie Praha o odkup obrazů neusilovala, do té doby ležely v depozitáři. Tato rodina nám po čase poslala fotografie, na kterých všichni stáli před obrazy, které jim visely zase doma v obýváku na zdi. To bylo velice dojemné.
Kolik uměleckých děl od nabytí účinnosti Zákona č. 212/2000 Sb. bylo dosud navráceno?
Přibližně 600. V porovnání s Rakouskem je to málo, naopak např. v porovnání se Slovenskem obrovské číslo. To „vysoké“ číslo ale dělají převážně grafiky, kterých se restituovalo poměrně hodně. V současnosti jsou vydávány ročně spíše nižší jednotky sbírkových předmětů.
Univerzita Karlova vás podpořila v programu Primus určeném perspektivním vědcům a vědkyním. Jakým dalším vědeckým směrem se chcete nyní vydat?
Je třeba více se zaměřit na restituce z 90. let. Bylo to divoké období dodnes opředené mýty. Polovina společnosti to vnímá jako skvělé období, kdy se všechno vracelo. Druhá polovina zase říká, že se v té době jenom kradlo. Dnes po těch desítkách let bych ráda vědecky otevřela jednotlivé spisy a zpracovala statistiky, aby se ukázalo, kolik, čeho a komu se navracelo. Byla to velmi specifická doba, Česká republika v tom ale nebyla sama. Zajímá mě celý středoevropský prostor, oslovila jsem proto i kolegy ze Slovenska a z Německa. Zvlášť Slovensko je pro nás velice zajímavé i vzhledem k tomu, že jsme měli zpočátku stejné restituční předpisy. Chtěla bych porovnat restituční procesy ve střední Evropě a vyvodit z toho poučení do budoucna. Je třeba zaujmout jasné stanovisko k tomu, jaký má být vztah státu ke kulturním statkům, a do jaké míry je pro konkrétní stát akceptovatelné, aby byly významné kulturní statky v soukromých rukou. Politicky je to snadno zneužitelné téma, občas se objeví výkřiky, že „musíme podporovat národní kulturní dědictví a podobně“. Musíme si s tím ale také uvědomit, že je to hrozně drahé. Například Itálie se svým obrovským národním kulturním dědictvím přistupuje do jisté míry k jakési privatizaci, protože stát sám to není schopný ufinancovat.
| Mgr. Zuzana Löbling, Ph.D |
| Absolventka Právnické fakulty UK, kde loni obhájila dizertaci zaměřenou na výzvy spojené s restitucemi uměleckých děl konfiskovaných nacisty. Před několika lety získala pro svůj výzkumný projekt stipendium SYLFF japonské nadace Tokyo Foundation. V současnosti vede právní oddělení Národní galerie Praha. Letos také začíná stavět svou výzkumnou skupinu na PF UK díky získání podpory UK pro talentované mladé vědce a vědkyně Primus. Spolu s manželem pečuje o dvě malé dcery. |
