David Holoubek: Fotbal mě stále budí ze spaní

David Holoubek se do velkého fotbalu propracoval výbornou prací v mládežnickém centru Sparty Praha a dnes v nejvyšší soutěži vede FK Mladá Boleslav. Dalo mu univerzitní studium výhodu oproti jiným trenérům? Je v nevýhodě oproti bývalým hráčům s ligovou i reprezentační zkušeností?

V nejvyšší fotbalové lize jste jediný trenér s univerzitním vzděláním a zároveň jedním z mála koučů, který jako hráč neokusil první ligu. Vnímáte to trochu jako svůj hendikep?

Osobně jsem to jako nevýhodu nikdy nevnímal a nevnímám. Naopak si myslím, že mít trochu odstup od toho prvoligového prostředí, je spíše pozitivum. Ostatně aktuálně nejúspěšnějším trenérem je Jindra Trpišovský a ten taky první ligu nikdy nehrál. Já jsem si to poctivě odpracoval ve sparťanské akademii, kde jsem prošel celým systémem jakožto mládežnický trenér, což začalo jako moje praxe při studiu. Nemyslím si, že můj vstup do prvoligového fotbalu – byť poměrně rychlý – byl o štěstí. To je takové oblíbené slovíčko, chcete-li klišé, v naší branži: štěstíčko. Nakonec za vás ale vždycky mluví především výsledky a předvedená hra. Bývalí ligoví hráči mohou mít na začátku trochu náskok, ale i oni se musí dále vzdělávat a získat potřebné trenérské licence, a to není cesta pro každého.

V ostatních sportech tomu bývá často jinak. Například Jon Cooper z hokejové NHL vyhrál v posledních letech dvakrát Stanley Cup s Tampa Bay, přitom je vystudovaný právník.

To máte pravdu. Sport se v dnešní době ohromně vyvíjí. Musíte zohledňovat nejen herní strategii a vývoj jednotlivých pozic, ale i psychologii, kondiční přípravu, výživu i ekonomické hledisko. Do toho musíte umět komunikovat s hráči, vedením i médii. Potřebujete široký rozhled a akademické vzdělání vám ho dá. Vysoká škola vám totiž umožní zasáhnout do všech těchto oborů a prostřednictvím přednášejících z jiných odvětví vás donutí vidět věci v kontextu.

Na druhou stranu v tenise byla nedávno éra tzv. superkoučů, tedy bývalých vítězů grandslamových turnajů. Ivan Lendl stál u počátku tohoto trendu a svoji roli vysvětloval tak, že jenom on ví, jak se cítí hráči, když nastupuje do finále Wimbledonu. Jak vy to vnímáte?

Myslím si, že mám dobrou empatii a dovedu se do svých hráčů vcítit. Samozřejmě ligová kabina má svá specifika. V tenise jste jeden na jednoho. Tady máte hráče, kterým se daří a tým na nich stojí a naopak ty, co sedí na lavičce nebo na tribuně a čekají na svou šanci. Máte tam zranění i osobní problémy. Tohle musíte všechno zohlednit a mít pod kontrolou. To není jen o mně, ale o celém realizačním týmu. Já se rád obklopuji bývalými ligisty, kteří mohou čerpat ze svých bohatých hráčských zkušeností a zároveň o fotbale dovedou přemýšlet a jejich filozofie pasuje k té mojí. Ať už to byl v minulosti Jiří Jarošík nebo dneska Marek Jarolím či Jan Jelínek. Já si samozřejmě uvědomuji své limity a snažím se právě využít jejich znalostí.

Na střední škole jste studoval cestovní ruch. Co vás pak přivedlo na FTVS?

Výběr střední školy je vždycky náročný, protože jste v pubertě a málokdo má ujasněno, co ho v životě baví a čím by se chtěl jednou živit. Mě bavilo cestování a jazyky, a proto jsem se vydal tímto směrem. Celý můj život mě ale provázel sport. Vyrostl jsem v Humpolci a přičuchl ke všem odvětvím. Dělal jsem hokej, fotbal i basketbal. Zkusit Fakultu tělesné výchovy a sportu se tedy nabízelo. Navíc jsem už v té době začal trénovat žáčky a chtěl jsem se tak trénování i dále profesionálně věnovat.

Jak na léta na univerzitě vzpomínáte?

(smích) Krásná studentská léta. Bez starostí, bez tlaku. Skvělá parta kamarádů. Jediný tlak jsem si vytvářel já sám na sebe, aby moje tréninky měly úroveň a hráče bavily. Teď zažívám naopak druhý břeh, tedy profesionální prvoligový fotbal, kde často o vaší celé práci rozhoduje jedno víkendové utkání. Do toho samozřejmě musíte živit rodinu atd. Je to bez nadsázky úplně jiný sport.

Studium vás vlastně přivedlo i do Sparty Praha.

Ano, měli jsme si zařídit praxi, a tak jsem napsal do tehdejších prvoligových klubů – do Sparty, Slavie a Bohemians. Ze Slavie se ani neozvali, na Bohemce bylo jednání moc fajn, ale na Letné mě ohromně oslovil Luděk Procházka, jehož koncept a vnímání fotbalu mě ohromně zaujaly. Líbila se mu navíc i typologie trenérů-učitelů, což se u mládeže hodí a já mu do toho přesně zapadal.

Dalo vám univerzitní vzdělání něco do vínku i pro vaši prvoligovou kariéru?

Studium ti jednak rozšíří obzory a naučí tě se dále vzdělávat. Směřuje tě k tomu, abys o sportu přemýšlel v širším kontextu. Umožnilo mi poznat řadu velkých osobností a zde musím zmínit pana Mario Buzka, významného fotbalového teoretika, metodika a autora řady odborných publikací. Ten mě vedl celých pět let mou fotbalovou specializací. Na druhou stranu musím zdůraznit, že jsem studoval před patnácti lety a tehdy se ještě o fotbale uvažovalo jinak. Učili jsme se hlavně sestavit správně trénink a rozumně dávkovat zátěž i odpočinek. Taktiku a přípravu na soupeře jsem se musel učit sám při studiu na licenci. A to ani nemluvím o moderních technologiích. Léta na FTVS mě ovšem naučila na sobě neustále pracovat a posouvat se dopředu.

V magisterské práci jste se ale už zabýval rozestavením 4-3-3.

Ano, vycházelo to z holandské fotbalové školy, která byla v té době na vrcholu. Rozestavení je dodnes předmětem odborných i laických diskusí a v televizi ho vždycky před utkáním ukážou a přiřadí jednotlivým hráčům pozice. To je ale jen suché výchozí nastavení, jež neodpovídá strategii daného týmu. Co jsem se snažil ve své práci popsat a o čem moderní fotbal je, nepředstavuje ani tak samotné rozestavení, ale spíše pohyb hráčů a jejich chování v obranné a útočné fázi. Mezitím už musí dnešní týmy umět plynule přepínat. Musíte umět hrát jako jeden organismus i bez balonu. Dnes vidíte i špičkové útočníky bránit ve vlastním vápně, a naopak při protiútoku se často i obránci dostávají do zakončení. Však se podívejte na Ladislava Krejčího! Pak máte standartní situace, které jsou dnes téměř až specifickou disciplínou, a ve špičkových klubech se jim věnují samostatní trenéři.

Jak se dnes vzděláváte?

Ve velké míře využívám sociální sítě. Dává tam příspěvky mnoho videoanalytiků, které vám radí nejen se situacemi v zápase, kdy vysvětlují jednotlivé taktické prvky, ale pomáhají i v tom, jak by měl vypadat trénink, aby byl pro mužstvo přínosný. Jsou tu i odborné časopisy. Sleduji i zahraniční, ale tuzemský Fotbal a trénink považuji stále za velmi kvalitní. Těch informací se na vás ovšem v dnešní době valí tolik, že je potřebujete hlavně umět filtrovat, a to je další velká devíza, kterou mi dalo FTVS.

Je těžké tyto informace předat hráčům?

To je právě to nejtěžší! Ten nejlepší trenér musí umět svým hráčům předat jednotlivé pokyny, motivovat je a získat na svou stranu. Ti hráči musí nejen chápat svou roli ve hře, ale i ji přijmout za svou. Musíte pracovat s jejich silnými stránkami a vyvažovat jejich slabiny. Jste jako šachista, který musí neustále přesvědčovat své figurky. Já jsem učil i na základní škole, a to mi dalo v tomto směru hodně. Tam musíš taky řešit dennodenní problémy a komunikovat.

Jak náročné je pro mladého trenéra bez hráčských vavřínů vyjít s kabinou?

Já vím, že je to oblíbeným tématem tuzemských fotbalových diskusí. Často slyšíme, že nějakého trenéra odstřelila kabina nebo že tam měl rozbroje a nerozuměl si s hráči. Já vám mohu garantovat, že dokud se vyhrává, tak je to jednoduché a všichni táhnou za jeden provaz. Potom přijdou krizové chvíle a tam se ukáže síla nejen hráčů nebo realizačního týmu, ale i klubu jako celku. Pak se totiž začnou řešit detaily, které by jinak nikoho nenapadly. Jednou se trénuje málo, pak zase moc. S tímhle jste mluvil málo, tamtoho jste opomněl. České prostředí je hodně spjaté se zkušenými hráči, kteří mají v kabině velké slovo. Za sebe však mohu říct, že jsem s nimi osobní problémy nikdy neměl a např. tady v Boleslavi se o Marka Matějovského nebo Marka Suchého mohu vždycky opřít.

Ten přechod do dospělého fotbalu byl nakonec ve vašem případě velmi překotný, protože jste mužstvo Sparty převzal nouzově po odchodu Zdeňka Ščasného a hned vás čekala premiéra v evropském poháru.

Měl jsem na to dva dny (smích). Bylo to ale svým způsobem i přirozené, protože jsem to mužstvo i dosavadní tréninkový proces znal, a navíc tam byla řada zkušených hráčů, na nichž jsem mohl svou hru postavit. Byl jsem ovšem tehdy ještě mladý a naivní. Bavilo mě to a myslel jsem si, že všechno zvládnu. S odstupem si myslím, že jsem měl trochu brzdit. Odtrénovat pár zápasů a pak se vrátit do role asistenta. V tu dobu jsem si navíc ještě dodělával licenci, a tak jsem tým ani oficiálně vést nemohl.

Jak byste srovnal studium trenérské licence a FTVS?

Vysokou školu studuješ pět let a musíš jít skutečně do hloubky, ať už jde o anatomii nebo fyziologii lidského těla. V tomhle je studium licence o několika seminářích spíše povrchní a bylo v tom pro mě jednoduché, ale byla to zároveň příležitost setkávat se zkušenými ligovými trenéry i zahraničními lektory a diskutovat s nimi v malém kruhu o jednotlivých detailech tréninků i koučinku během utkání. Navíc se kladl větší důraz na taktické prvky a vývoj hráče v průběhu jednotlivých věkových kategorií.

Velkou osobností ve vašem vývoji byl určitě Jaroslav Hřebík.

To byl takový můj fotbalový táta. Byl na mě extrémně přísný a stále mě hodně kritizuje, což mi velmi pomáhá a vážím si ho. Dělal nám to ve sparťanské akademii cíleně těžké, a tak jsme se mohli zlepšovat a dál posouvat. Já osobně potřebuji cítit tlak, ale tady nešlo o výsledky, Jarda po nás chtěl určitý styl hry, aby se hráči zlepšovali a aby náš koučink měl směr. Tlak na body přišel až v dospělém fotbale.

Co pro vás představuje Pavel Vrba?

Je obrovskou osobností českého fotbalu. Někdo, kdo totálně změnil náš pohled na hru. Přinesl revoluční aktivní pojetí, kdy jste chtěli dát více gólů než soupeř a ne jen hrát na nulu vzadu. Všichni jsme tehdy sledovali jízdu Plzně evropskými poháry a z jeho odkazu čerpáme dodnes. On byl tím impulzem, jenž posunul celou soutěž. Dnes se mu možná nedaří, ale vím, že to je i podmínkách, jaké mu vedení vytvoří. Já bych si rozhodně nedovolil ho kritizovat.

Jak jste vnímal příchod Briana Priskeho do Sparty? Držel jste mu palce?

Určitě. Český fotbal je velmi konzervativní a dlouho tu byla nedůvěra k zahraničním trenérům. Ve Spartě se už dříve změnilo nastavení angažováním Tomáše Rosického do role manažera a angažování Briana bylo vyvrcholením tohoto trendu. Pro mě bylo až fascinující sledovat, jak se klub měnil. Vystupováním navenek, komunikací a samozřejmě hlavně předvedenou hrou. Musíme z toho čerpat i mi ostatní trenéři, protože Dánsko je před námi napřed a do fotbalu dává ohromné peníze. Já jsem byl na stáži v Nordsjaellandu a to prostředí bylo fantastické.

Jak přínosné jsou takové stáže? Je náročné se na ně dostat?

Skutečně to otevírá oči a dává vám to inspiraci, i když přenést to do českého prostředí nebývá jednoduché. Mě se líbilo, že ten klub sázel na mladé hráče a měl vybudovanou koncepci, které vše obětoval a neustupoval od ní. Já jsem měl možnost poznat ten tým zevnitř a chodit i na porady před zápasem. Takovou stáž je už náročnější domluvit. Na druhou stranu Dánové jsou velmi otevření a rádi s vámi o svém pojetí diskutují.

Stále máte na nočním stole zápisník, jak jste ve svých začátcích zmiňoval?

Ano, ale jdu s dobou, a tak už tam mám i tablet (smích). Fotbal mě ovšem stále budí ze spaní. V podstatě každý den. Moc toho nenaspím. Nevím, jak to manželka vydrží. Něco řeším v tréninku nebo třeba přemýšlím o příštím soupeři a snažím se něco vymyslet. Jakmile přijde nápad, tak ho musím hned zaznamenat. Pak ráno vstanu a mám hotový plán (smích). Jinak mám ale na nočním stolku hlavně historické romány, těmi já relaxuji a uklidním se ke spánku. Než se zase v půl třetí vzbudím.

Cítíte se tak, že žijete svůj sen?

(přemýšlí) Kdybyste se mě zeptal před dvaceti lety na možnost trénovat prvoligový tým, tak by to pro mě určitě sen byl. Potom se ale dostaneš do toho kolotoče. Vnímáš tu zodpovědnost a práci. Jdeš od víkendu k víkendu. Řešíš problémy za pochodu a do toho je na tebe tlak od vedení a fanoušků. Jeden výsledek rozhoduje, jestli jdeš dobrým nebo špatným směrem. V každém případě jsem teď celou myslí v Mladé Boleslavi.

Uměl byste si představit, že budete zase učit na základní škole?

Dokážu. Pokud bych byl delší dobu bez angažmá, tak bych se k tomu zase vrátil. Já mám upřímně dojem, že naše školství se roky vůbec nevyvíjí. Vidím to i na svých dětech, které jsou akorát na základce. Stejné osnovy a stejný přístup k žákům jako za mě. Kdybych vkročil zpátky, tak bych do toho asi zapadnul snad až smutným způsobem velmi snadno.

V magazínu Forum píšeme o absolventech UK. Ale promocí to nekončí! Zůstaňte v kontaktu se svou alma mater i vy a buďte součástí společenství Univerzity Karlovy i nadále prostřednictvím Klubu Alumni.