Procházka: Hokej je kontaktní sport, a to mě bavilo nejvíc

Libor Procházka býval proslulým hokejovým tvrďákem, kterého novináři přirovnávali ke „kladivu“ na soupeře. Když vás na ledě trefil tělem, pamatovali jste si to dlouho. Kromě toho ale dokázal být i bodově produktivní. Jak olympijský šampion a mistr světa vzpomíná na svou hráčskou kariéru, co vštěpuje mladým hráčům jako trenér, a proč studoval FTVS nadvakrát?

Máte dva syny, kteří také hrají hokej. Mimochodem byli v poslední sezóně oba nejtrestanější hráči týmu. Zdá se, že jablko nepadlo daleko od stromu.

(Usměje se) Tak mají to oba trošku v sobě, baví je hra do těla. Ale z pohledu disciplíny se lepší, už jsme dokonce během sezóny dostávali pochvaly od rozhodčích. Já ale po všech klucích v týmu chci, aby se především snažili hrát s pukem. Buďte důrazní, ale chci, abyste se uměli pohybovat na modré čáře, uměli rozvážet puky, brát si je zpátky.

Nicméně součástí hry jsou i souboje o kotouč, takže využijte i tělo, jděte do sebe rameno na rameno. A buď to ti kluci ustojí nebo neustojí, ale čím dřív se naučí s tělem pracovat, tím pro ně lépe. Když pak přejdou do dorostu, kde už jsou samá urostlá chlapiska, tak už by bylo pozdě se učit chodit do soubojů. Z prevence zranění musíte u mantinelu umět ochránit hlavně sebe a neočekávat, že tam přijedete a nic se vám nemůže stát. Jako trenér mám o svoje svěřence logicky strach a proto chci, aby se naučili chránit. Měli by mít v povědomí, že jdou hrát hru, kde je přípustný fyzický kontakt. Pokud totiž nechceš hrát do těla, tak ti pak ani nedochází, že by někdo jiný mohl „jít po tobě“.

Vy jste byl tvrdou hrou do těla proslulý, takových hráčů v 90. letech moc po českých stadionech nejezdilo. Kde se to ve vás vzalo?

Mě hokej odmala bavil kvůli tomu, že to byl kontaktní sport. Že nezáleželo jen na šikovnosti jako u fotbalu, ale mohl člověk využít i tělo. Já začal s hokejem poměrně pozdě, ale už ve třetí třídě jsem mohl hrát do těla a nepamatuji si, že by nás v tom někdo omezoval, souboj o kotouč z boku nikdo neřešil. A mě to bavilo, protože extra šikovný jsem nebyl, a tudíž jsem se mohl prosadit tímhle stylem.

Dá se tohle vůbec nějak extra trénovat, víc hru do těla zdokonalovat?

Já si myslím, že to má člověk v sobě. V týmu vždy máte skupinu dejme tomu pěti hráčů, které tvrdá hra baví, dalším pěti to nevadí, a pak jsou takoví, kterým tohle vůbec „nevoní“. To jsou většinou ti šikovnější. A vaše šance jim to znepříjemnit je zkrátka v tom být na ně ostrý, samozřejmě v rámci pravidel. Moje práce byla nepustit je k bráně a vyhrávat souboje, na tom byla moje hra založena.

Teď už pátým rokem působíte v disciplinární komisi extraligy. Dovedl byste si to během hráčské kariéry představit?

Určitě ne, a asi nejen já. Jenže většina lidí mě zná jen z hokeje a spojuje můj projev na ledě s tím, jak se chovám v civilu, a to přece nemůžete myslet vážně. Je sportovní život a civilní život. A kdo jiný by měl umět posoudit nefér zákroky než ten, kdo je jako hráč zažil? Kozel se stal zahradníkem (smích).

Jsem u odvolací komise. Viktor Ujčík jako předseda disciplinární komise s dalšími členy rozhodnou o nějakém trestu, a pokud se někdo odvolá, tak přijdeme na řadu my s tím, jestli trest zůstane stejný, nebo zvýší či sníží. Dnes se například hlavně řeší nárazy na hlavu a na krk z takových těch slepých úhlů. Za naší éry to byl běžný souboj, dnes je za to trest na pět zápasů. Posuzuje se také, jestli v tom byl úmysl, zda došlo ke zranění, nebo pokud jde o hráče už trestaného v minulosti.

Díky vaší hře fanoušci předpokládali, že jste ideální pro NHL. Vaše angažmá v nejslavnější lize ale nedopadlo podle představ.

Už je to pětadvacet let, co jsem zkusil prorazit do NHL. Tehdy bylo trendem mít obránce vysoké alespoň 195 centimetrů a výš a já byl na kempu St. Louis Blues v součtu všech obránců z prvního i farmářského týmu nejmenší a nejlehčí. Navíc jsem chtěl pokračovat s hrou, s kterou jsem se prosazoval doma, a to bylo jako bych bouchal do stodoly, to prostě nešlo. Já sbíral body a byl hráč do kombinace, ale rozhodně ne takový technik jako Marek Židlický nebo bratři Kaberleové, kteří na tom byli ofenzivně a šikovností mnohem dál. Ti se v NHL dokázali prosadit, protože kanadští beci prostě takoví nebyli.

A mě po příjezdu hned oznámili, že jako hráč z Evropy budu hrát přesilovky. A to jsem si řekl: no nazdar (smích). Já měl rok předtím sice bodově úžasný (43 bodů včetně play off), jenže jsem měl k sobě v Třinci super hráče, takže to „šlo skoro samo“. Navíc se mi před odchodem do zámoří povedlo i mistrovství světa (zlatá medaile a bilance 4 góly + 2 asistence), ale já prostě nebyl prvoplánově ofenzivní obránce, jenž pravidelně sbírá body. Mým úkolem byla defenzíva a když se povedlo něco v kombinaci, tak fajn.

St. Louis Blues byli tehdy nejbohatší klub, měli jako hlavního sponzora obchodní gigant Walmart. Jenže zpětně jsem se dozvěděl, že s výší platu jsem byl mezi obránci asi na jedenáctém místě, a to už taky předurčuje vaše šance. A je úplně jedno, že jsem měl jednocestnou smlouvu, tu jsme měli na farmě tři další obránci. Na druhou stranu to byla obrovská zkušenost.

Když jsme na mistrovství světa 1997 viděli Chrise Prongera, tak jsme se mu normálně smáli, protože na tom velkém kluzišti mu to zkrátka nešlo. A já si myslel, že když tenhle je v St. Louis obránce číslo jedna, tak jsem úplně v pohodě. Vtipné je, že proto, že to mezi námi párkrát zajiskřilo, tak si mě pak v kempu Blues pamatoval. Ale moc poznat jsme se nestihli – Blues mě během čtrnácti dnů nechali odehrát jeden zápas a pak poslali na farmu.

To muselo být hodně hořké pro hráče, co už měl zlatou medaili z olympiády i z mistrovství světa.

Musím přiznat, že jsem se tehdy choval jako „mistr světa amoleta“ a trochu rebeloval ve stylu: vy mi tady na farmě budete říkat, co mám hrát, když já vás na mistrovství světa porazil. A oni na mě: hele, vždyť ty teď hraješ druhou nejlepší soutěž na světě! A já oponoval, že se snad zbláznili (smích). Takže jsme byli dost často ve sporu.

Litujete toho zpětně, neměl jste mít víc trpělivosti?

Určitě! Teď samozřejmě vím, že jsem byl mladý a ješitný. Když se na to podívám zpětně, tak Tomáš Plekanec vydržel na farmě tři roky, Patrik Eliáš a Tomáš Vokoun taky, a jakou pak měli v NHL kariéru. Jenže oni taky odcházeli v době, kdy je nikdo pořádně neznal. Já už měl za sebou tři mistrovství světa a myslel jsem si o sobě, že jsem TOP hvězda. Kdybych tam šel možná o tři roky dřív, tak bych v sobě možná měl větší pokoru a vydržel. Neříkám, že bych se prosadil ale pořád by byla větší šance si to alespoň zkusit.

Byla pro vás předtím NHL vysněnou metou?

Nebyla, já byl vždy spokojený se situací, která zrovna je. Od osmnácti jsem hrál extraligu, vyhrávali jsme, a já byl spokojený, nic mě nenutilo k tomu něco měnit. Na srazech reprezentační šestnáctky a sedmnáctky jsem se potkával s Romanem Hamrlíkem a ten pořád mlel o NHL, stejně jako Radek Hamr, a já pomalu netušil, o čem je řeč. Když mi volal agent Jaromír Henyš, že jsem draftovaný, tak já ani nevěděl, jestli se mám radovat (smích). Mě to připadalo hrozně vzdálené a že jsou tam mnohem lepší hráči.

Během kariéry jste vystřídal devět klubů, hrál i v Americe a Švédsku. Na které angažmá vzpomínáte nejraději?

Švédsko, kde jsem byl dohromady třikrát. První angažmá v AIK Stockholm nebylo tak extra, ale potom Skelleftea a Leksand v letech 2005-2007, to bylo úplně super. Jak lidé, tak prostředí, zázemí, všechno.

Nikdy jste nezvažoval ve Švédsku zůstat?

Ne, mě to v Čechách vyhovuje a jsem tady rád. Ani v Americe mě to nikdy nenapadlo. Nevím, co mi na zahraničí tak vadí. Když jsem tam byl vždy od října do dubna, tak to bylo řekl bych ideální. Ale že bych se někam odstěhoval, to ne, není jednoduché tady vše opustit. Ale chápu kluky, kterým se v zahraničí narodily děti, že tam zůstávají kvůli nim.

Také jste poznal řadu trenérů, jací byli?

Dva roky před mým odchodem do zámoří vedl St. Louis Mike Keenan, o kterém se vyprávěly různé historky. Ale zase třeba Libor Zábranský, který ho zažil, tvrdil, že mu pomohl a sedli si. Za mě už vedl Blues Joel Quenneville, kterého jsem teda zažil jen čtrnáct dní, ale moc dobře si pamatuju, když jsem poprvé zašel do jeho trenérského kamrlíku. Připadal jsem si, jako bych vstoupil do pekla, protože se tvářil jak Lucifer - výrazný knírek, husté obočí… (smích). A na farmě koučoval bývalý hráč Greg Gilbert, který byl celkem v pohodě, ale neřekl bych, že Evropany úplně zbožňoval. Nás tam taky bylo asi šest nebo sedm (dva Češi a pět Slováků!), a to ještě v prvním týmu byli Demitra, Handzuš a Roman Turek.

Na kterého z trenérů nejraději vzpomínáte?

Nejvíc mi pomohl tady v Kladně Otakar Vejvoda starší, který mě trénoval v dorostu a pak mi i pomohl v přesunu do seniorské kategorie. Věděl, jak se mnou pracovat a cítil jsem od něj důvěru. Když se na to koukám zpětně, tak jsem z pohledu trenéra totiž nebyl úplně jednoduchý hráč na trénování, měl jsem svoje mouchy (směje se).

Vrátilo se vám to pak jako trenérovi, že jste měl podobně „problémové hráče“?

Jsou různé typy hráčů. A někdy je zarážející, když v nějakém hráči vidíte perspektivu, ale jemu se nechce dělat věci, které požadujete. A naproti tomu máte hráče, u kterého takový talent prostě není, ale je extrémně snaživý a přidává si. Samozřejmě je ideální hráč, který umí a ještě si přidává, ale těch je opravdu málo, nebo nemají pokoru poslouchat a věřit trenérovi, že to myslí dobře. Najednou se postaví na zadní a začnou rebelovat.

My jsme jako mladí měli mnohem větší pokoru a delší dobu jsme vydrželi doslova „držet hubu a krok“. Já první rok seděl v šatně na místě, kde byl telefon, který jsem zvedal nebo dával nahlas muziku, a jinak jsem skoro nepromluvil! Jen jsem dával pozor, co se bude dít, abych někde nebyl pozdě. Člověk koukal na kluky, co už měli něco odehráno a mnohem víc vnímal ty starší.

Dnes mi připadá, že jsou si všichni víc rovni, například nevídám nějaké pokusy o mazákování. Občas to samozřejmě někdo zkusí, většinou ten, na kterého to někdo zkoušel předtím. Ale pokud jsem si něčeho takového všiml, tak jsem se to snažil okamžitě vyřešit, dokonce jsem musel i některé hráče kvůli takovému chování vyhodit.

A během kariéry jste měl hráče, s kterým jste se vůbec nemuseli? Už jen kvůli tvému stylu hry?

S Tomášem Sršněm ze Vsetína jsme se asi úplně nemuseli. Ne že bysme po sobě úplně šli, ale věděli jsme o sobě a trochu se i provokovali. Když byl na ledě, tak jsem o něm věděl a myslím, že on o mě taky. Ale jinak si nějaké úplně zásadní nevraživosti nevybavuji. Jen když jsme na Kladno přijeli se Spartou, tak to bylo vždycky vyhrocené, to jsme úplně cítili, jak jsou na nás všichni nahecovaní.

Teď už několik let působíte jako trenér mládeže, jak to začalo?

Přesně před deseti lety touhle dobou jsem začínal jako asistent u mladšího dorostu. Po dvou letech jsem se stal hlavním koučem a pomalu dohlížel i na moje kluky, kteří začali hrát, když jim bylo pět a půl. Když začali chodit do páté třídy, tak už jsem vedl jejich tým současně s juniorkou, pak nastal covid, a od sedmé třídy už mě mají pořád jako trenéra týmu. Během toho jsem byl i u kladenského dorostu nebo juniorky.

V jakém věku se začnou v týmu krystalizovat jednotlivé role, dá se to vypozorovat už u těch nejmladších?

Trošičku jo, protože se už projevují v tom, že někteří chtějí za každou cenu dávat góly a jiní zase za každou cenu nechtějí góly dostávat, a někdy se to spojí. U těch nejmenších je to tak, že si vezmou puk a jedou na bránu. A pak je rozdíl, jestli při ztrátě o ten puk znovu bojují nebo ne. Budoucí obránci už mají nějak v sobě dané, že chtějí puk získat zpátky. Tak to bylo třeba u mých dvojčat. Ale v začátcích si stejně jako ostatní vyzkoušeli všechno – hráli obranu i útok, Tobiáš si ještě loni i několikrát stoupl do branky.

Snažil jsem se, aby si všichni vyzkoušeli všechny posty. Ale v sedmé třídě už mi někteří říkali, že do obrany nechtějí a když nám někdo do útoku chyběl, tak jsem je musel přemlouvat. Tobiáše a Matyáše to v obraně začalo bavit, protože měli pocit, že najednou tu hru řídí a můžou si i zaútočit, mají mnohem častěji pod kontrolou puk.

V Kladně byli vždy skvělí ofenzivní obránci, ať už kdysi František Pospíšil, bratři Kaberleové, Marek Židlický, teď naposledy Jiří Ticháček. Čím to je?

Myslím, že pokaždé, když se tady někdo s takovým darem mezi obránci objeví, tak se mu snažíme nechat volnost a sebevědomí, a ten hráč vám to pak vrátí. Jirku Ticháčka jsem trénoval v dorostu a za posledních deset let tady jiný takový bek nebyl – s takovou kontrolou puku hokejovým viděním. On byl tak šikovný a rychlý, že pořádně bránit se učil až v juniorce, do té doby se totiž bez toho obešel. Ale nechal si vždy poradit a sám na sebe byl někdy až moc přísný. Třeba se vinil z toho, že neubránil situaci dva na jednoho.

Máte dva syny, rozhodlo i to, že u hokeje zůstanete?

Když jsem ukončil kariéru, tak jsem rok nedělal vůbec nic a rozmýšlel, jestli chci být u hokeje nebo ne. Ale dvojčatům byly čtyři roky a byly to tak živé děti, že mi bylo jasné, že se asi nebudou živit malováním nebo hrou na housle (smích). Takže mi bylo jasné, jak to dopadne. Počkal jsem, až jim bylo pět a půl, přivedl je na zimák, a chytlo je to.

Pokud děti mají rády sport, tak led je pro ně něco magického. U fotbalu stačí obout kopačky, vzít míč a hrát třeba před barákem. Ale hokej je něco zvláštního, je to v hale, musí sem dojít, počkat, až je někdo pustí, vzít si brusle… Je to takový až rituál.

Vašim synům je teď čtrnáct let, což je poměrně rizikový věk. Co když najednou přijdou, že už je hokej nebaví?

Tahle varianta samozřejmě existuje. Nicméně já jsem se snažil jim pořád dávat určitou volnost tak, aby je to hlavně bavilo. Zažil jsem totiž spoustu rodičů, kteří po svých dětech neustále „jdou“ – řvou na ně z tribuny, pak jim dají čočku ještě v autě… Pak se nelze divit, když si ten kluk ve čtrnácti řekne, že už mu to za to nestojí a půjde si po svém.

Já se k tomu snažil přistupovat trochu jinak. Nějaké nároky samozřejmě vždy vyžaduji, to musí být. Ale až do osmé třídy to pro ně byla zábava a záleželo jen na nich, zda se hokeji chtějí věnovat. Jestli ne, tak odevzdáme výstroj. Ale zatím je to pořád baví. Výhodou je asi i to, že hokej střídají s fotbalem, a jakmile v dubnu skončí hokej, tak okamžitě berou kopačky a těší se do Unhoště na fotbalové tréninky a na kluky z fotbalu. Zaprvé nejsou v hokejovém stereotypu a zadruhé vás ten druhý sport rozvíjí, namáháte svaly a hlavu jinak.

Já byl jako dítě taky vděčný za pauzu od hokeje, kdy jsem mohl dělat cokoliv jiného. O to víc jsem se na to pak těšil a byl ochotný tomu víc obětovat. Proč mu mám z toho udělat dvanáctiměsíční sport, když pořádně neumí běhat, házet, jezdit na kole, nebo plavat? To máme být pořád dvanáct měsíců na ledě? Ale někdo to tak má, a třeba to je dobře, nevím.

Vaše největší hokejové úspěchy se odehrály téměř před třiceti lety, tuší vůbec vaši svěřenci, kdo je trénuje?

Cizím dětem to určitě neříkám, protože to je pro ně „černobílý film“, vždyť mistrem světa jsem byl deset let před jejich narozením. A svoje děti si někdy z legrace dobírám a připomínám jim moji kariéru, protože oni mě logicky víc vnímají jako tátu než jako někoho, kdo taky hrál hokej.

A co rodiče ostatních dětí, mají k vám třeba větší respekt?

Zatím jsem s nimi nějaké problémy neměl. Většina je blízko mému věku, tak ví, že jsem to hrál a že se snažím dělat to, co považuji za nejlepší. Ale zažil jsem rodiče s přehnanými vlastními ambicemi. Rodiče, kteří třeba nikdy moc nesportovali a kluk má pořád kruhy pod očima, je ztrhaný, nevyspalý… Tak to přece nejde. Trénovat a makat je třeba, ale mou prvotní ambicí je, aby dítě bylo zdravé.

Dnešní děti mají hrozně moc možností, jak se zabavit. Jak těžké je udržet jejich pozornost?

Máme s tím samozřejmě problém. Když to uvedu na příkladu: když si jako rodič chcete v klidu dát kafe, dáte dítěti mobil nebo mu dovolíte počítač. Když to neuděláte, tak dítě přijde, že chce něco dělat, hrát si. A pro rodiče je samozřejmě pohodlnější ta první varianta. Moje děti jezdí na tábor bez mobilů a týden to bez nich vydrží, protože tam mají řadu her a zabaví se s vrstevníky, kteří jsou na tom stejně.

My bydlíme sedm kilometrů od Kladna na vesnici, kde je pěkné multifunkční hřiště, kam děti vyženu, ale ony se vrátí, že tam nikdo není, až tak o prázdninách se to jakžtakž zaplní. Mobily a počítače jsou jak droga a dnešní děti nemají potřebu si hrát venku. My tohle neměli, takže já prostě musel jít ven a obejít tři sídliště ve Vlašimi, dokud jsem nedal dohromady kluky a šli jsme hrát bandy hokej, fotbal anebo jsme hráli jen na schovku nebo lezli po stromech. Prostě cokoliv, jinak bych se doma umlátil nudou.

Dnes ty kluky všude člověk odveze, všechno zařizuje, což je samozřejmě chyba nás rodičů. Já to dělám taky, protože tady trénuju, tak je přece nevysadím kilometr a půl před zimákem, ale jedeme spolu a oni pak jen vyjdou schody a jsou v šatně. Já to měl do školy a ze školy kilometr a půl, stejně tolik na zimák a ze zimáku, takže každý den jsem nachodil alespoň šest kilometrů. Za deset dní je to 60 kilometrů, a za sto dní už 600, a dnešní děti jsou skoro pořád na nule.

Dnes máte nejvyšší trenérskou licenci, ale FTVS jste studoval nadvakrát.

Poprvé jsem začal už v roce 1993, ale flákal jsem to, protože už jsem hrál extraligu. Udělal jsem snad jen dva zápočty a po roce a půl mě vyhodili. Znovu jsem na FTVS nastoupil v roce 2018, skoro po třiceti letech, takže to bylo docela náročné. Jednou za měsíc, vždycky čtvrtek až neděle několik hodin ve školní lavici…

Byla tam spousta předmětů, co mě bavily, například jsme probírali sportovní přípravu dětí, o tom jsem měl spoustu knížek a poznatků. Ale také bylo na můj vkus až strašně moc fyziologie. Ale než jsem šel na anatomii, tak jsem se šprtal, protože mi bylo trapné, abych nic nevěděl. V tu dobu jsem se toho dost naučil, anglicky i latinsky, ale dnes už samozřejmě nevím skoro nic, to je ta krátkodobá paměť. Kdybych si to teď ale znovu přečetl, tak vím, že mi zase spousta věcí naskočí.

Chodili se mnou do třídy například bývalý obránce Plzně Jiří Hanzlík nebo trenér Slavie Ladislav Slížek, taky bývalý spoluhráč Jirka Kuchler, s kterým jsme jezdili do školy spolu (smích). Ale také jsem často jezdil společně s dcerou, která začala v Praze chodit na gymnázium. A pak mi ještě pomáhala s přepisem 50 stran diplomky na psacím stroji, protože já bych to asi přepisoval ještě teď (smích).

A jaké jsou vaše trenérské ambice? Pokračovat se syny až k dospělým?

Rád bych s kluky postupoval ve věkových kategoriích dál. Po té dětské fázi, kdy si opravdu hrají a neřeší nějaké herní systémy, jsme za poslední rok přešli k tomu, že opravdu vnímají a dělají věci tak, jak bych si přál. Nedávno proti Spartě zavezli puk do třetiny a tam na čtyři jednoduché přihrávky dali gól do prázdné brány. Už u toho víc přemýšlí a improvizují, nehrají jen strojově, ale sledují své spoluhráče a kombinují. Herně se vyvíjejí, a to mi dělá největší radost.

Já jsem poměrně dost liberální trenér. Když za mnou kdokoliv z týmu přijde, že by chtěli něco zkusit, tak jim sám říkám, že není nic lepšího, když chtějí sami něco vymyslet. Jednou třeba přišli, že viděli v NHL nějakou sehranou přesilovku a jestli to můžou zkusit. A já říkám proč ne, když to bude mít nějakou hlavu a patu.

V magazínu Forum píšeme o absolventech UK. Ale promocí to nekončí! Zůstaňte v kontaktu se svou alma mater i vy a buďte součástí společenství Univerzity Karlovy i nadále prostřednictvím Klubu Alumni.